Květina

Váhala jsem... Ale pak jsem si řekla - proč ne? XD

Květina

Byla jsem vytočená jako nikdy v životě. Jen stěží jsem se přemáhala, abych se vzteky netřásla jako starý cholera. Nejradši bych medik-ninjovi dala pěstí a vzala roha – nejlíp dírou vedle okna, kterou bych tam provokativně vybourala.
Ale navenek jsem nedala nic znát – dál klidně jsem ležela na břiše, s rukama složenýma pod hlavou a mlčky trpěla medikovy ruce, které mi chakrou i dezinfekčními roztoky hojily sečnou ránu. Kunai udělal plynulý řez od pravé lopatky až pod pas, přesekl pár šlach v rameni a naštípl lopatku.
Jednoduše řečeno jsem byla jako ryba, kterou chtěl někdo kuchat z druhé strany.
Jenže ryba určitě netrpěla tak jako já. Měla jsem pocit, že mi medik i tak příšerně pálící a pulzující ránu ještě rozrývá a lije mi do ní ne dezinfekci, ale kyselinu.
Moc tomu nepomáhaly ani ty kecy o tom, že jsem ztratila tak moc krve, že se nemůžu divit, že mi ani krevní kapsle nepomůžou, že můžu být ráda, že to nešlo přes páteř, že se do toho nedostala infekce, blablabla, bla bla.
Střídavě jsem zatínala pěsti a protáčela oči.
A oči mě taky bolely. Motala se mi hlava a sem tam, při extra dávce dezinfekce, jsem měla tu čest i s krásnými barevnými mžitky.
Medik si toho všiml: „Takako-san, nechte oči zavřené. Přetáhla jste svůj limit, závratě vás budou chvíli trápit. Pokusím se vám dodat chakru, ale tělo ji nemusí přijmout… Úplně jste se vydala.“
Jako by mi snad říkal nějakou novinku… Že jsem přešvihla svůj limit mi došlo ve chvíli, kdy jsem se s rozpáranými zády otočila a viníka poslala do dimenze, kde se mu určitě líbit nebude.
Ale stejně jsem byla schopná dojít téměř půl cesty zpátky do Konohy, než jsem zkolabovala úplně. Zbytek cesty si pamatuju tak nějak matně – probrala jsem se až v nemocnici, kde mě medik probíral jemným popleskáváním po tvářích.
Zafuněla jsem.
Po těle se mi rozlilo teplo – to medik začal s transplantací chakry. Jenže teplo vzápětí vystřídal pocit, že ještě chvíli, a umřu.
Dotek cizí chakry zmizel. A medik si povzdechl.
„Myslel jsem si to… Jste tak vyčerpaná, že ani nepřijmete chakru.“
Jo, úžasné.
Už jsem neposlouchala, když mi začal říkat podrobnosti o mém zdravotním stavu. Nakonec mi na záda ještě napatlal nějakou mastičku, přísně zakázal se pohnout a na stojanu přivezl nějakou infúzi. Bylo mi tak šoufl, že jsem se ani nebránila, když mi kanylu zabodl do ruky – a taky jsem byla tak rozsekaná, že maličkou včelku jsem ani necítila.
„Budu vás chodit pravidelně kontrolovat,“ oznámil mi ještě a potichu za sebou zavřel dveře. Budiž mu k dobru, že zhasl a nechal svítit malé pohotovostní světlo nade dveřmi.
Pokoj se zahalil do tmy a já zůstala sama s barevnými světýlky před očima a bodavou bolestí v zádech.
***
Za zbytek noci mě několikrát vzbudili medik ninjové, kteří mě pozorovali jako oko v hlavě. Byla jsem si jistá, že kdybych byla kdokoliv jiný, nevěnovali by mi takovou péči. Docela mi to vadilo a neustálé kontroly mě spíš obtěžovaly a k lepšímu stavu mi taky nepřidaly.
Nakonec jsem se asi po páté kontrole nadzvedla a stejně zvednutým hlasem medika temně požádala, aby mě konečně nechali v klidu odpočívat, jinak si užijou sedmdesát dva hodin, které se jim už tak moc zamlouvat nebudou.
Medik mě sice sprdnul, že se nemám hýbat, mluvit, vyhrožovat a pomalu ani dýchat, ale asi ho můj pohled přece jenom vyděsil – takže se s mumláním zdekoval.
Buchla jsem hlavou zpátky na matraci. Že jsem měla aktivovaný Sharingan mi došlo až ve chvíli, kdy se mi opět lehce přitížilo. S povzdechem jsem nechala rudé oči zmizet a už svoje normální černé zavřela. Konečně to vypadalo, že se i přes bolest na zádech přece jenom trochu vyspím.
***
Nevím, jak dlouho jsem nakonec spala – ale podle už světlejší oblohy to byly aspoň tři hodiny. Vzbudil mě neodbytný pocit, že mě někdo pozoruje – můj šestý smysl doslova varovně ječel. Ale nezmohla jsem se na nic jiného, než otevření očí a pootočení, abych měla lepší výhled po nemocničním pokoji.
„Yo,“ pozdravil mě tmavý stín, sedící u nohou mojí postele.
Nechala jsem hlavu buchnout zase zpátky. „Co tu chceš?“
Stín se ani nepohnul: „Přišel jsem se podívat, jak tě dávají dohromady.“
„Klidně sis to mohl odpustit. Nestojím o to.“
Neměla jsem náladu na ty jeho řeči, pronášené s ledovým klidem, ale bodající jako nabroušený kunai.
Seznamte se, kapitán naší skupiny a věčně ledová tlama.
„Ale já se tě neptal, jestli o moji návštěvu stojíš nebo ne,“ oznámil mi klidně. No co jsem říkala?
Potlačila jsem ostrou odpověď. „Občas by ti neuškodilo, kdyby ses o takovýhle věci zajímal,“ odpověděla jsem mu navrčeně. Nebyla jsem v náladě, kdy bych se s ním mohla dohadovat a soutěžit o větší kamenný výraz – sice jsem se prospala, ale to neznamenalo, že by mi bylo nějak extra.
„Neměla by ses přepínat.“
„Cože?“ nepobrala jsem význam toho, co tu právě říkal. Odfrkl si a milostivým tónem se jal mi to vysvětlit: „Přestaň se vztekat, v tomhle stavu ti to moc nepomůže.“
Dělá si srandu?
„Než ses tu objevil, byla jsem absolutně klidná,“ zamumlala jsem polohlasně. „To ty mě vždycky donutíš se vztekat, já jsem totiž jinak absolutně klidná osoba.“
To byla teda sakra pravda – s nikým jsem nebyla schopná se pohádat i kvůli úplně kravině tak, jako s kapitánem naší skupiny. Naštěstí to byly většinou hádky, probíhající ve volnu – během misí jsme udržovali mír.
Pořád ještě byla moc tma na to, abych mu viděla do obličeje, ale i tak jsem zachytila jeho pobavený tón: „Absolutně klidná, jistě. Radši nebudu připomínat poslední misi.“
Já věděla, že přišel kvůli tomuhle. Prostě nemohl počkat, až budu schopná vstát a vyslechnout si zdupa rovnou od Hokageho… On mi to musel dát sežrat ještě osobně!
„Tak hele,“ nadechla jsem se, „jestli mi tu chceš vyčítat, že jsem na poslední chvíli zkazila misi, tak do toho, dokud jsem v takovým stavu, že po tobě neskočím a nedám ti po hubě. Protože kdybych se neobjevila dřív, Amaya by byla nejspíš mrtvá. A nevím jak tobě, kapitáne, ale mě na členech naší skupiny záleží.“
Chvíli bylo ticho.
„Porušila jsi přímý rozkaz od velitele skupiny, ohrozila misi, zbytečně dala v sázku svůj život a to nemluvím o té naprosto školácké chybě, díky které tu teď ležíš jako prkno s rozpáranými zády.“
„A co jako? Kdybych neporušila rozkaz, je člen naší skupiny mrtvej. Život dáváme v sázku každej den – pokud sis nevšiml, pokud se někdo z nás dožije třiceti let, je to úspěch. A to, že ten shinobi nebyl mrtvej, jsi nevěděl ani ty.“
Asi jsem se ho poslední větou dotkla, podle toho, jak si odfrkl.
„Ale to nic nemění na tom, že otáčet se k nepřítel zády, i když mrtvému, je prostě tabu. Za takovouhle chybu bys měla…“
„Co? Odejít?“ vyprskla jsem a cítila, jak se zase začínám vztekat. Ne, rozhodně jsem nebyla tak klidná, jak jsem tu prohlašovala. Ve skutečnosti jsem byla hodně emotivní – a právě kvůli občasné neschopnosti udržet emoce na uzdě jsem sem tam dopadla tak, jako dneska. Naštěstí jsem nikdy neohrozila nikoho jiného, takže to vždycky skončilo jenom ostrým napomenutím.
Bohužel jsem ale i musela poslouchat řeči o tom, že jsem nedisciplinovaná, nepřiměřeně emotivní a sem tam se objevilo i něco na ten způsob, že jsem ostuda klanu.
Nevadilo mi to. Žila jsem si svůj život, a kdybych nebyla dobrá, a byla bez disciplíny, jak o mě prohlašovali, nedostala bych se tam, kde jsem dneska.
Znovu jsem se ušklíbla.
Kapitán se naklonil blíž. „Jestli to bude takhle pokračovat, budu uvažovat o tom, že bych tě nechal přeřadit do jiné skupiny nebo navrhnout na ochranku Hokageho.“
Úšklebek mi spadnul. „COŽE?!“ vyprskla jsem nevěřícně. „Vždyť mise byly vždycky úspěšný!“
„Jenže práce s tebou je jako dohlížet na hyperaktivního genina.“
Tak tohle byla rána pod pás.
A já se neudržela.
„Zmetku,“ sykla jsem rozzuřeně. „Možná by ti pomohlo si uvědomit, že každej není bezcitná obluda jako ty. I s city a emocemi, a hlavně vlastním uvažováním se můžeš vypracovat. I v elitě, jako jsme my. Ukazovat něco jako emoce není slabost.“
Byla jsem vytočená a cítila jsem, že se mi tělem rozlévá i lítost. Nikdy jsem nic nepokazila, mise byly vždycky úspěšné, eliminace provedené rychle a precizně. Ty řeči tu sice byly, ale z naší skupiny si nikdy nikdo nestěžoval… Amaya se tomu vždycky smála a Montaro to ignoroval. Stejně jako kapitán – ten tomu vždycky věnoval nejmíň pozornosti.
Tak proč mi to tu teď otlouká o hlavu? O to víc to mrzelo, když to tu na mě znenadání vybalil, navíc když jsem tu pořád ležela jako chcíplotina a hučelo mi v hlavě.
„Jdi do háje,“ řekla jsem nakonec naštvaně a složila se zpátky. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych se zvedla téměř do sedu – ale záda začala protestovat a mě nezbylo, než si opět lehnout.
Kopírovací ninja mlčel. Bylo mi jedno, jestli jsem ho urazila – protože po tomhle jsem měla vyhazov z ANBU téměř stoprocentní.
„Takako…“
Zrovna jsem se nadechovala, abych ho do háje poslala ještě jednou, protože se mi tím neuvěřitelně ulevilo, ale tón jeho hlasu mě donutil zase vydechnout a mlčet.
„… a nenapadlo tě, že tohle chci ne proto, že bych se na tebe nemohl spolehnout, ale proto, že nechci, aby člen mojí skupiny těmi svými výlevy zavraždil sám sebe?“
Fajn, dneska jsem vážně nějak zasekaná… Nebo to můžu svést na prášky proti bolesti, kterými mě tady nadopovali. Takže když jsem se zeptala: „Prosím?“, muselo to znít docela idiotsky. „Kakashi?“
„Já vím, že jsi misi nikdy nepokazila. Ve skutečnosti patříš k elitě elity, ale jsi hrozně moc emotivní… Občas mi přijde, že na rozkazy vyloženě kašleš, i když to tak nevypadá. A právě tímhle neohrožuješ jenom svoje společníky, ale hlavně sebe. Když kolikrát vidím, jak lehkovážně boj bereš, mám strach, kdy takové štěstí už mít nebudeš…. A já pak budu chodit k památníku s dvěmi květinami místo jedné a znova si vyčítat, že jsem přišel o další blízkou osobu, kterou jsem mohl zachránit a nedokázal to.“
Tak tohle byl dlouhý proslov. Od kapitána jsem takhle dlouho řeč snad ještě nikdy neslyšela. Ale nezarazila mě ani tak délka, jako spíš to, co vlastně řekl.
„Kakashi…“ Určitě jsem byla rudá jako rajče. Nebyla jsem zvyklá, že by někdo vůči mě ukazoval moc citů – klan byl posedlý jenom úspěchem a postavením ve vesnici, a v ANBU jste na moc citů taky nenarazili… Všichni elitní zabijáci si svoje nitro pečlivě hlídali. Abych nějak zahnala trapný pocit, ušklíbla jsem se a zamumlala: „Když už kytku, tak bych prosila bílou lilii.“
„Nech si ten šibeniční humor,“ sekl po mě pohledem. „Až ti někdy přinesu kytku, nepočítej s tím, že ti ji ponesu na hrob.“
„A to se mi snažíš říct jako co…?“ zeptala jsem se přiškrceně a snad poprvé viděla kapitána se neklidně ošívat.
„Nechci, aby se ti něco stalo. A jsem ochotný tě kvůli tomu sesadit o stupeň – na speciální ochranku.“
„A to má být jako důkaz, že ti na mě záleží?“ zeptala jsem se a pořád si připadala trochu zpomalená. „Kakashi, já bych byla radši, kdybys mi místo toho spíš ukázal, že mi věříš a nikam mě nesesazoval…“
„Já ti věřím,“ odpověděl okamžitě a trochu se posunul blíž ke mně. „Takako, já nechci, abys umřela. Co je na tom tak těžkého pochopit? Když budeš v ochrance, je tu daleko menší riziko, že tě tvoje emoce přivedou na památník v podobě vytesaného jména. Já prostě odmítám nosit další kytky a vyčítat si, že mi ze života zmizela další milovaná osoba.“
I přes mlhu, kterou jsem pořád měla v hlavě, jsem byla schopná si dát dvě a dvě dohromady. Sice jsem při tom zrudla ještě víc – a už to určitě bylo vidět – ale rozhodně jsem řekla: „Poslouchej, Kakashi, tohle jsou metody, který se k tobě vůbec nehodí a rozhodně nepatří mezi ty oblíbené. Pokud to uděláš, nakopu ti p***l a v životě s tebou už nepromluvím. Dřela jsem jako kůň, abych se dostala do ANBU, kolikrát jsem během tréninku zkolabovala, to už radši nechci vzpomínat, a kolik mě stálo sil, abych byla tak dobrá, jako teď, to by vydalo za síly sanninů. Tak mě sakra neser, zapomeň na odsun k nějaký blbý ochrance a pokud ti na mě záleží tak, jak se tu nešikovně snažíš říct, přestaň chodit okolo horký kaše a prostě mi tu pusu dej.“
Vánoční žárovička by mi mohla tu krásnou barvu závidět.
A mim by zase mohl závidět Kakashimu ten totálně zaražený výraz, který se mu objevil na obličeji poté, co jsem ze sebe všechno vychrlila a teď na něj pořád trochu nasupeně zírala.
Zajímalo by mě, jestli by mu mim záviděl i ten totálně spokojený výraz, který měl na tváři ve chvíli, kdy se ke mně sklonil a začal mě něžně líbat.
***
Bylo zamračeno, ale nepršelo. Po obloze se potulovaly těžké, tmavé mraky, které hrozily, že se každou chvíli protrhnou a pokropí zem tisícem drobných kapek.
Kolem Konohy byste už nenašli živáčka – všichni ninjové i obyčejní lidé byli už v bezpečí schovaní před hrozící bouřkou.
Vlastně – jeden člověk byl pořád mimo hradbu Skryté Listové.
Vysoký muž se stříbrnými rozčepýřenými vlasy a maskou přes obličej stál bez hnutí před elegantním kamenným pomníkem a vypadal, že ho blížící se bouřka vůbec nezajímá.
Nakonec se ale přece jenom pohnul – došel až k chladnému kameni a položil pod něj dvě květiny.
Jedna z nich byla sněhově bílá lilie.

****

Zase jsem zabila svoji postavu... Božínku... Občas mám dojem, že mě snad budou chodit ve snu strašit XD