Loučení a návraty 12

Tak, a je tu další...

Sakura
Unaveně si povzdechla. Bylo krásné, slunečné odpoledne… Seděla ve stínu stromu, nedaleko brány Konohy, a přemýšlela. O čem? … Pohladila si rukou bříško, a trochu bolestně zasykla. Ten malý (nebo malá?) byl opravdu čilý, neustále ji kopal. Ale ona byla za každé kopnutí vdečná, znamenalo to totiž, že její děťátko žije. Dítě… Pousmála se. Její dítě. Zní to dobře, pomyslela si.
Ale... její tváři prolétl stín. Mnohem lépe by znělo naše dítě. Ucítila, jak jí po tváři stéká slza. Jedna jediná, křišťálově čistá kapička smutku. Smutku a víry.
Musíš to dokázat, Sasuke, pomyslela si. Prostě musíš.

Naruto
Dítě… budou mít dítě.Sakura se Sasukem budou mít dítě...

„A jinak?“
„Co jinak? Mým snem je stát se Hokagem. Budu chránit svoje přátele, bojovat za svou vesnici. Být nejsilnější ninja na světě!“ zvolal s úsměvem na rtech.
„Jo, to vím… ale jinak? Co si ještě přeješ?“
„Jinak…“ Naruto se trochu zamračil. Oba věděli, co chce říct… O Sasukem příliš často nemluvili, přece jen – to, že rána bolí méně, neznamená, že je zahojená.
„Jinak…“ O NĚM nemluvit. „Ramen!“
Tentokrát se zamračila Sakura. Není přece možné, že byl až takové neromantické pako… „A co jinak chceš?“
„No… Chci vědět, jak ve skutečnosti vypadá Kakashi-sensei,“ pronesl s úšklebkem.
Sakura se zklamaně odvrátila. Co by taky chtěla. Byl to prostě Naruto.
„A chci si tě jednou vzít,“ zašeptal jí najednou do ucha. „Oženit se s tebou… a mít konečně rodinu… velkou rodinu! Budeme mít spoustu dětí… Bude to skvělé, uvidíš...“
Něžně ji políbil. Sakura se potěšeně začervenala.
Ačkoliv to možná vyznělo jako jeden z jeho nesčetných vtípků, myslel to naprosto vážně, a onato věděla. Opravdu věřil tomu, že se to skutečně stane, byl si naprosto jistý…

Ale jistota přece neexistuje.
Násilně potlačil vzpomínku a soustředil se na přítomnost. Na něj. Sasukeho. Ukradl mu Sakuru… i jeho sen… Sen o dítěti, o rodině… to vše teď má, to, co mělo patřit Narutovi! Zase jím projel pocit křivdy.
„Dítě…“ zašeptal.

Sasuke
Konečně mu to řekl!
Zvedl se ze země. Stál teď naproti blond ninjovi, a díval se mu zpříma do očí. Konečně! Už bude konec téhle podivné věci, konec hledání… Konečně čas návratů.
Splnění jeho slibu už bylo nadosah, už zbývalo málo… vlastně to ani nebylo tak těžké…

Naruto
„Jo, je těhotná. Proto by ses měl vrátit,“ řekl prostě Sasuke.
Proč by se sakra vracel? Jaký má vlastně celá tahle záležitost smysl? O co tu vlastně jde?
Vrátit se do Konohy… vlastně… sám nad tím před Uchihovým příchodem uvažoval… Stát se Hokagem… Ale teď? Nemohl… nešlo to. Vidět to dítě vyrůstat… jeho šťastné rodiče… dokázal by to?
Ne. Jednoduchá odpověď. Nedokázal. A navíc… chtěl, aby Sakura byla šťastná. Miloval ji tak moc, že ji nechal jít, ale žít blízko nich, to už je moc. To ne.
Co teď? Lidé často říkají, že mají chuť někoho zabít… myslí to s nadsázkou, rozhodně ne vážně… ale Naruto tu chuť opravdu měl.
Ale… už jednou to nedokázal…

Sasuke
Bylo ticho. Naruto na něj jen tak zíral, myšlenkami daleko… Možná to bylo absurdní, ale Sasukeho to najednou přestalo bavit.
Tak co bude? Vláčel se sem takovou dobu, tak dlouho hledal a teď… co? Budou tam jen tak stát a házet po sobě střídavě udivené a vražedné pohledy?
Řekl mu že bude mít syna (nebo dceru? To zatím nevím ani já…XD) a on nic… tedy, kdyby on byl na jeho místě, jásal by… Kdyby měl syna…
„Kdybych měl syna…“ řekl nahlas zamyšleně…

Naruto
Kdybych měl syna? Ta slova ťala do živého. Tak co, tak co, sakra? Konečně bys obnovil ten svůj klan, o to ti přece šlo, nemám pravdu? Zachtělo se mu zařvat. Chtěl ho znovu chytit pod krkem a tentokrát pořádně přimáčknout… Přivřel své rudé oči., a zprudka se nadechl. Nemůže to udělat… ne. Ne, že by v tu chvíli byl nějak zvlášť proti tomu, to ne, ale… Zabít…? A navíc… už kvůli Sakuře ne.
Nikdy by jí nedokázal ublížit, to dobře věděl. Nezabiju ho, rozhodl se. Ale ne kvůli němu samotnému. Bude to kvůli ní… aby byla šťastná.
Což ale neznamenalo, že by pořád neměl vztek.

Sasuke
Znovu se ozval. „Tak co uděláš? Vrať se konečně! Potřebujeme tě!“
My… ačkoliv si to neuvědomoval, stále volil špatná slova.
Začínalo to být opravdu únavné.
Přistoupil k němu. „Pojď.. jdeme. Všichni čekají…“

Naruto
Přesně nevěděl proč, ale najednou se cítil … prázdně. Všechno, jako by mu najednou bylo jedno. Bylo to zvláštní, šílené…
Vrátit se do Listové… díky nechci, pomyslel si. Ale… teď už na tom stejně nezáleží… Ačkoliv by to nepřiznal, tak… po celou dobu pořád v sobě měl naději… malou kapičku naděje. Že všechno bude jako dřív, Sakura-chan si uvědomí, že miluje jen jeho… ale ne. Ona teď čeká dítě. Dítě… proti Sasukemu by bojovat mohl, ale proti jeho malému ne. Neměl právo mu brát otce… vlastně, jaké právo? Jako by se tady někdo řídil nějakými pravidly…. To sotva. Sasuke taky neměl právo jen tak mu zničit život.
Ale, to už je fuk.
Nevrátím se do Konohy už nikdy, pomyslel si. Ale ty ano. A hned. Sakuře ubližovat svojí nepřítomností už nebudeš.
Znovu ho chytil pod krkem. A co? Usnadňovat mu to opravdu nebude.

Sasuke
Najednou… ani pořádně nepostřehl, co se děje. Jeden krátký, rychlý hmat… čekal, že ho Naruto zabije. Zavřel oči.
Ale když je otevřel, tak…nevěděl jak, ale… byli zpět.
Nikdy by nevěřil, jak moc může člověka potěšit pohled na bránu. Bránu k jejich domovu…

........pokračování příště.........
a menší spoilerek...