Kroniky Vzduchu: Díl 37 - Láska...

Tým Delta se vrátil zpět do Konohy.
Jaden stál s Tsunade v kanceláři a Tsunade zapisovala jeho hlášení z poslední mise.
Měl bych se pak zastavit za Narutem…přemýšlel Jaden.
Zatím, co byly na misi, Naruto a Sakura s Jiraiyou se vydali na misi, najít Zvučnou vesnici. Hledali tam alespoň stopy po Sasukem.
Ale nenašli nic, jenom vědí, že Sasuke stále žije.
Sakra!! Oni hledali stopy po Sasukem a já ležel v bezvědomí na poušti!!! Zatnul zuby Jaden.
Najednou někdo zaklepal na dveře a vstoupil.
Byla to Sakura.
Jaden se otočil a byl trochu překvapený.
Sakura měla v očích odhodlaný a pevný výraz.
„Přišla jsem vás o něco požádat!!“ řekla rozhodně.
„A o co?“ řekla Tsunade a stále ještě psala.
„Prosím, nechte mě být vaším žákem!!“ řekla Sakura.
Jaden vyvalil oči…. Sakuro!!!
Sakura se podívala na Jadena. Příště už nebudu v cestě kluci…Slibuju!!! Řekla si v duchu.
Tsunade přestala psát a vážně se zadívala na Sakuru.
Nakonec se pousmála.
„Haruno Sakuro! Slyšela jsem od Kakashiho, že jsi celkem chytrá a máš pevnou vůli!“ řekla Tsunade velitelsky.
„Dobrá tedy.“
Sakuřin obličej povolil a ona se vesele usmála.
„Ale nemysli si, že na tebe budu měkká!!“ dodala Tsunade.
Sakura skočila do pozoru : „Ano!!“
„Teď jsi si pěkně naběhla!!“ špitl k ní Jaden.
„To jsem slyšela!!!!“ zařvala na něj Tsunade a Jaden ztuhl.
„No-no…tak já asi už pudu-Nashledanou!!“ rozloučil se rychle a zmizel za dveřmi.
Sakura musela potlačila smích.

Jaden šel od Páté a oddechl si.
Ještě chvíli, a byl jsem placatej!! Řekl si sklesle.
Pak se zadíval na mraky na nebi a zatvářil se odhodlaně.
Dneska je fakt krásně…

Nami šla k večeru směrem k hlavám Hokage.
Jaden ji odpoledne požádal, že si s ní chce promluvit o jejich teamu Delta.
O čem chce asi mluvit? Přemýšlela.
Tvářil se nějak divně a rozpačitě, když se mnou mluvil. Že by chtěl….??
Zamyslela se Nami a trochu zrudla.
Kdepak!!!... Ten by si z toho spíš udělal zas nějakej fórek. Pousmála se na konec a podívala se k hlavám.
Když vyšla po schodech na menší vyhlídku na hlavách, spatřila tam Jadena, jak se opírá o zábradlí.
Chvíli ho jen sledovala, ale pak se k němu vydala.
„Ahoj, tak jsem tu.“ Usmála se.
Jaden se na ní otočil.
„Já vím.“ Řekl a zazubil se.

Nami přešla k němu, opřela se vedle něj o zábradlí a zadívala se na západ.
Slunce zrovna padalo za okraj horizontu.
Byl to krásný pohled.
Nami se pousmála.
„Tohle asi není jenom pohovor o týmu Delta co?“
Jaden zrudl a zatvářil se provinile.
„Nóó…vlastně ani ne.“ Zazubil se…stále ještě rudý.
„Víš…musím s tebou mluvit…o něčem jiným…“ řekl tajemně.
Ne!!! Tentokrát se z toho zase nevykecám, jako před tím!!!! Napomenul se.
„…Tenkrát…když jsme byly v té poušti…“ začal Jaden a sklopil zrak.
Nami ho poslouchala a čekala.
„…Tenkrát jsem měl strach…větší než kdy před tím…“ řekl Jaden.
„Ale ne kvůli tomu, že bych se bál, že tam umřu…ne kvůli tomu, že to bude už zase další mise, co zvorám…“ řekl a pousmál se.
Zvedl oči a zadíval se na Nami.
„…ale kvůli tomu,….že jsem myslel, že tě tam ztratím…!!“
Nami byla zaskočená a zrudla.
„…Jadene…“
Jaden se zadíval na západ slunce.
„…Říkal jsem si…že kdybych příště umřel…že by mě strašně mrzelo, že jsem neměl dost odvahy ti tohle říct…!!“
„…A asi taky už vím,…co jsi mi chtěla tenkrát, v Kishiro říct…“ řekl, otočil se zpět na ní a laskavě se usmál.
Jeho tvář ozařovala záře zapadajícího slunce.
Nami nevěděla, co má říct. Stála tam před ním a dívala se na něj jakoby ho viděla poprvé.
Byla šťastná a zároveň nervózní.
Oči se jí třásli a srdce jí málem vyletělo z hrudi.
„…protože ti chci říct to samý…!“ řekl Jaden a naklonil se k ní trochu blíž.
„…Miluju tě…!!“ řekl tiše.
Nami se zatajil dech.
Její tvář byla také zbarvená od svitu slunce, ale byla na ní vidět i barva rumělky.
Už věděla, co to bylo tenkrát za pocit. Když byla s ním, cítila se vždy tak bezpečně. Jeho úsměv jí vždy dával novou naději.
Možná si tím nebyla před tím tak jistá…ale chtěla to od něj tak dlouho slyšet…
Nami se trochu uklidnila a šťastně se pousmála.
„…To jsi si připravoval hodně dlouho co?...“
Jaden se pousmál : „Tak přiměřeně.“ Zažertoval.
Konečně jí to řekl. Byl tak rád… Nikdy se necítil tak šťastně jako teď.
Nami se na něj usmála a pohladila ho vrškem prstů po tváři.
Jaden se na ní zadíval. Ten úsměv byl jiný než obvykle…takový spokojený… radostný…a zamilovaný…
Nami se k němu naklonila a objala ho kolem krku.
„Já tebe taky…“ špitla a políbila ho.
S Jadenem se zatočil celý svět.
Říkal si jak to asi chutná, ale že to je takové…o tom se mu ani nesnilo.
Objal jí kolem pasu a jenom tam stáli, v jejich chvilce štěstí, při západu slunce.
Nami opustila jeho rty a podívala se mu do očí.
Chtěla tu s ním zůstat stát na vždy. Zapomněla na to, že jsou ninjové… zapomněla na to, jak je jejich život nebezpečný…teď znala jenom radost a lásku.
„Nikdy tě neopustím…!!“ řekl Jaden. Jeho obličej překypoval radostí.
Nami se spokojeně usmála a přitulila se k němu do náruče.
Stáli tam ještě dlouho…po západu slunce.

Jaden otevřel oči a ospale zamžoural.
Byl to jenom sen…? Napadlo ho nejdřív. Ale hned na to se usmál.
Ležel opřený o skálu na vyhlídce na hlavách Hokage a Nami ležela schoulená na jeho hrudi.
Spala a spokojeně se usmívala.
Včera tam usnuli.
Jaden se pousmál a pohladil jí po vlasech.
A jé…děda bude zuřit…!! Vzpomněl si Jaden, ale bylo mu to jedno. Vstát a opustit jí bylo to, co chtěl nejmíň.
Nami pootevřela oči.
„Dobré ráno.“ Řekl laskavě Jaden.
Nami se usmála a přitiskla se k němu trochu blíž.
„Je mi zima.“
„To se nedivím, když chodíš vždy tak nakrátko.“ Pousmál se Jaden.
„Neříkej, že ti to vadí.“ Pousmála se Nami, zvedla hlavu a podívala se na něj.
Líbil se jí.
„Asi se nemusím, ptát, jestli se mnou chceš chodit viď?“ zavtipkoval Jaden.
„Myslím že ne.“ Usmála se Nami a položila si na něj zpět hlavu.
Jaden ji pohladil po vlasech. Byla tak krásná…
Najednou sebou trochu trhl.
„Ehm Nami…asi by jsme měli vstát…“ řekl nervózně.
Nami se na něj nechápavě a zklamaně podívala.
„Teď? Co se děje???“
„Jde sem sensei Kawara…za takových 10 minut tu je.“ Řekl smutně Jaden.
Klidně by tam ležel až do skonání světa.
Nami se zatvářila trochu divně.
„…a co asi řekne, když nás tu najde, jak na mě ležíš a ještě mu řekneme, že jsme tu byly přes noc?“ povytáhl obočí Jaden.
Nami pochopila.
„Jo, máš pravdu. A co budeme dělat?“
Jaden se zamyslel.
„Pojď!!“ vstal, chytl jí za ruku a rychle se s ní vrhl ke schodům na tréninkový palouk za hlavami.
Nami se zatvářila překvapeně, ale nic jiného jí nezbylo, než ho následovat.
„Už je tu, takže dělej to co já!!“ řekl rychle Jaden a švihl po Nami rukou.
Ta se skoro nestihla vzpamatovat z překvapení a rychle se sehnula.
„Co děláš??!!!“ řekla dotčeně.
„Trénuju ne?“ řekl nevině Jaden a mrknul na ní.
Nami to došlo a vystřelila po jeho krku hranou dlaně.
Jaden jí chytl ruku ve vzduchu a odklonil její úder stranou.
„Vy jste mi nějak pilní…“ ozvalo se ze schodů.
Jaden se pokusil vypadat co nejvíc překvapeně a utahaně a otočil se na Kawaru.
„Jé! Dobrý den senseii!!“ řekl překvapeně.
Nami se snažila tvářit stejně jako Jaden.
„Měli by jste si jít lehnout…k večeru vám začíná mise. Proto vás taky všude hledám.“ Řekl neutrálně Kawara.
„Máte pravdu.“ Kývl Jaden a podíval se na Nami : „Dneska ten trénink odložíme, ok Nami?“
„Jasně.“ Řekla Nami a vydali se ke schodům.
Když Nami vyšla prvních pár schodů a Jaden se chystal vykročit za ní, Kawara se k němu trochu naklonil.
„A jak jste se vyspali?“
Jaden ztuhl. Sakra…!!
„No…my…“ začal koktat.
Kawara se jen pousmál, mávl rukou a vkročil na schody.
Jaden tam ještě chvilku stál a tvářil se, jakoby právě dostal milost z vraždy.
Uuuuffff…!!! Pomyslel si a vydal se za Kawarou na schody.
…A cestou asi pětkrát zakopl…