Navždy v mém srdci

Tato povídka dějem navazuje na So different, but though so alike a bude to nejspíše na víc částí. Doufám, že se vám bude líbit a napíšete nějaký ten komentík . A ještě něco, příběh je psán z pohledu Ichiga (syna Sakury a Itachiho). Doufám, že se vám bude líbit a omlouvám se, že tady dlouho nic nebylo, ale nic mě nechtělo napadnout . Takže příjemné čtení

--------------------------------------------------------------------------------

Kimi (Sakura) - 32

Isume (Itachi) - 35

Ichigo - 15

Potom, co jsme se s mamkou a taťkou přestěhovali do Konohy, začali jsme žít konečně jako rodina. Žili jsme šťastný život, ale nic netrvá věčně. Jednoho dne byl Itachi poslán na ANBU misi. On a jeho skupinka měli za úkol ochránit Gaaru jako Kazekageho na cestě do Listové. Byli poslány ANBU jednotky, protože měli ze svých zdrojů informace, že právě na Gaaru je chystán útok. Ze začátku jsem měl pocit, že bude všechno v pořádku, že táta se mi vrátí domů živý a všechno bude zase jako dřív. Ale když se do týdne nevrátili, vydal jsem se po něm podívat...

FLASHBACK

"Tsunade-sama prosím, musím tam jít !"

"Tak tedy dobře Ichigo, ale trvám na tom, aby sis vzal ještě někoho s sebou."

"Hai a jestli vám to nevadí, když už někdo musí jít se mnou, chtěl bych poprosit o Nejiho Hyuugu," pokračoval jsem.

"Chápu, tak tedy dobrá, zítra se sejdete u brány v 5.00," ukončila Tsunade náš rozhovor.

Ráno jsem byl u brány přesně a po chvíli dorazil i Neji. A tak jsme se v uniformách ANBU jednotek vydali hledat mého otce. Ale už po pěti minutách jsem měl divný pocit, jako by nás někdo sledoval, ale vždy když jsem se ohlédl, nikdo za námi nebyl. A tak jsem poprosil Nejiho, aby to tu přejel Byakuganem - ale nic. Věděl jsem, že nás někdo sleduje, rodiče mě to učili poznat. Ten kdo nás sledoval byl dobrý - hodně dobrý. Ale po nějakém tom čase jsem tomu přestal věnovat pozornost a běžel dál.

Jelikož už se začalo stmívat, usoudili jsme, že se utáboříme a v naší cestě budeme pokračovat zítra.

Noc byla klidná. Ráno jsme něco málo snědli a běželi dál. Když už jsme byli asi 30 km od Konohy, zpozoroval Neji místo, kde bych typl, že se bojovalo. Proto jsme to šli prověřit.

Když jsem to uviděl, nemohl jsem uvěřit. Všude byla poházená těla ANBU. Bylo to jako by mi někdo vyrazil dech. Honem sem se šel podívat, jestli nenajdu Itachiho. Nebyl tam. Na jednu stranu se mi ulevilo, že tady není. To by znamenalo, že je stále šance, že je naživu. Ale na druhou stranu mě znepokojovalo, kde by mohl být...