Blízký přítel! 3

Tak a máme tu poslední část tohohle příběhu. Doufám, že se aspoň někomu líbil. Mě osobně asi bavil ze všech příběhů co jsem psala nejvíc. Byla bych ráda, kdyby jste mi napsali, jak jste na tom vy.

Blízký přítel! 3

23:20 Pískovco-skalní města na severo-západě Větrné země.

Gaara se sesunul o stěnu skály na zem, posadil se a zadíval se na hvězdy. „Musím něco vymyslet.“ Zavřel oči a usilovně se soustředil na plán, na plán zachránění přítele.

„Už vím…“ Řekl a oči otevřel. Uviděl své dva sourozence, jak se na něj podívali.
„Tak říkej..“ Vybídl ho Kankura.

„Tak jo, musíme najít aspoň malou skulinku dovnitř.“ Řekl Gaara po deseti minutách, co jim sdělil svůj plán a vypilovali veškeré detaily. Temari s Gaarou se rozešli a vydali se kolem skály, hledali malou skulinku, kde by prošlo aspoň zrnko písku. Kankuro si mezitím vytáhl na plochu před skálou svou výzbroj.

Temari sunula prsty po drsné skále. Pak její konečky prstů narazili na malou jamku ve skále. Byla docela hluboká. Vytáhla s kapsičky kunaj a rýpla do skály. Skála kunaji neodolala a po chvíli měla Temari před sebou skulinku v průměru zhruba centimetr. Zabodla do země svůj vějíř a šla z druhé strany okolo skály hledat Gaaru.

Kankuro klečel na tvrdé chladné zemi a ve své zbroji hledal výbušné lístky. Dával si je na hromádku, a pak rozdělal dokonce své loutky a pobral některé lístky odtud. Zrovna skládal Karasu, když vycítil, že se někdo přibližuje. Instinktivně popadl jeden z kunajů na zemi a vyčkával v obranné pozici. Už slyšel kroky. Přibližovali se rychle. Kankuro přimhouřil oči, jako kočka číhající na myš. Už slyšel i zběsilý dech, když se zpoza skály objevili Temari s Gaarou.
„Jméno matky!“ Řekl tiše, ale tak, aby ho ti dva slyšeli.
„Karura.“ Řekl klidně Gaara a Kankura položil kunaj, který měl v ruce.
„Jak to jde?“ Zeptala se Temari, když s Gaarou přišli ke Kankurovi.
„Dobře, už je mám všechny, teď je potřeba je ještě rozmístit.“ A všechnu ostatní výzbroj na zemi, kromě výbušných lístků skovával zpátky do pouzdra. „A jak jste dopadli vy?“
„Už máme vchod.“ Odpověděla Temari a vzala si čtvrtinu výbušných lístků, které jim podával Kankuro.
„Tak jo, připevněte je na skálu, pokud možno, tak asi doprostřed a výš.“ A dal poslední hromádku lístků Gaarovi. „ Sraz je opět tady. Heslo zůstává stejné.“ Řekl a všichni tři opatrně rozmisťovali lístky na skálu.

23:40 Pískovco-skalní města na severo-západě Větrné země.

Když se ti tři opět sešli a zkontrolovali svoji totožnost pomocí stanoveného hesla, měli již vše připraveno. Temari měla už svůj vějíř a dolaďovali se poslední úpravy na výstroji.
„Můžeme?“ Zeptal se už trochu netrpělivě Gaara.
„Jsem připravená.“
„Já taky.“ Přitkal k Temařiné odpovědi Kankuro a všichni tři si stoupli do malého kruhu.

„Mám strach, ale musím věřit sourozencům a tomu plánu. Musí to vyjít. Musím zachránit Naruta…on to taky pro mě podstoupil…ale co, když se to nepovede? Co když vše nepůjde podle plánu? Ne..takhle nesmí přemýšlet, vyjde to. Už slíbil, že Naruta zachrání a to dodrží, i kdyby tam měl nechat svůj vlastní život!“

Všichni tři píseční sourozenci se podívali na nebe. Bylo tak klidné a pokryté hvězdami, jen měsíc nešel pod mrakem vidět. Zadívali se do té nebeské krásy. Moc dobře si uvědomovali, že to může být naposled, co tohle vidí. Najednou jim připadalo, že moc opovrhovali divadlem, které jim nabízel tento svět. Východ i západ slunce. Opět se ohřát v jeho hřejivých paprscích a mhouřit oči do zlatavého odlesku písku. Všechny ty chladné noci strávené doba nebo na misi…s přáteli…sourozenci…rodinou.....To vše jim nyní docházelo, jako nikdy předtím. Po nebi přelétla hvězda a padala k zemi. Gaara usilovně stiskl víčka a myslel na jediné:

„Zachránit Naruta, to je mé přání….“ Otevřel oči a pohlédl na sourozence.
„Jdeme na to..“ Řekl a za chvíli je omotala vlna písku.

Zrnka písku se nesla chladnou nocí.Zcela neslyšně proplouvala nočním vzduchem. Blížila se k té malé skulince. Od zrníček se malinko odráželo světlo, dopadající na ně z hvězd. První zrníčka proletěla skulinou a ztratila tak svůj bílý odlesk. Ocitla se v jeskyni. Ze země trčeli podivné útvary, které připomínali prsty. Na nich stáli osoby. Některé byli zahaleny tmou, jiné barevně zářily. Zrníčka se pomalu snášela k zemi. Do tmavého koutu, kde je nikdo nemohl spatřit.
„Tenhle Jinchuriky je nějaký moc odolný! Už mě z toho soustředění a nehejbání se bolí dokonce vlasy!“ Postěžovala si barevně zářící osoba, která měla za sebou předmět, podobný trojzubé kose.
„Čas jsou peníze a mě tu proklouzávají přímo mezi prsty.“ Postěžovala si další barevně svítící osoba.
„Ticho a soustřeďte se! Už to nebude dlouho trvat…“ Napomenula je další zářící osoba s kroužkovými oči.
Všechny zrníčka byli již na místě. Třetí oko bylo těsně nad členy Akatsuki a kontrolovalo průběh akce. V tom se písek vytvaroval do dutého oválu a když opět padal dolů, stáli v jeho středu dvě osoby.
„Myslím, že….“
„Fuusajin no Jutsu!“ A jeskyni zaplnil vítr, který v sobě nesl částečky prachu a písku. Prach i písek se dostával členům Akatsuki do očí a nic neviděli. Když se situace zdála, že se začíná uklidňovat a vítr dosvištěl, nastal další nápor prašného větru.

Mezitím Kankuro:

Jakmile sestra spustila svoje jutsu vytáhl spodní svitek a vyvolal svou speciální a poslední loutku, která dokázala odolat náraz i tisíce kamenů. Připevnil k ní svá loutkářská vlákna a vyslal ji do změti prachu. Když první větrná smršť ustala, uviděl, že loutka je na místě. Byla těsně pod Narutovým tělem, který se svíjel v něčem podobnému chakrovému obalu a z jeho úst a očí vytékal Bijuu. Kankuro přitáhl příslušné prsty a loutka otevřela vrchní poklop do něhož chytla Naruta. Chakrový obal se přetrhl a zmizel. Pak už přišla další větrná sprška, jeho sestry. Přikrčil prsty k sobě a louka se vydala jeho směrem.

Gaara:

Jakmile své sourozence přemístil na místo, kde šlo těžko určit jejich polohu, zůstal stále proměněný v písek. Temari začala své jutsu a on se v podobě písečných zrn roznesl mezi Akatsuki. Nastal zmatek a chaos. Akatsuki si snažili vydělat písek z očí. Členové Akatsuki, kteří byli barevní, najednou zmizeli a zůstali tam čtyři osoby. Znal všechny tři ze čtyř, které tam byli. Nechal některá zrníčka dráždit oči členů, téhle prokleté organizace a
začal stahovat písečná zrna ze skály. Ty pak přesunul nic netušícím členům „rozbřesku“ k nohám, kde je připevňovali ke kusům skály, která tvořila prsty, na kterých stáli. Ozvala se druhá sprška prašného větru a to už se písek plazil po těle členů. Přesunul se zpět ke svým sourozencům a tam se zformoval do své podoby.

„Gaaro mám ho!“ Řekl nadšeně Kankuro se svou loutkou u svých noh, když uviděl Gaaru. Gaara prudce oddechoval a kapičky potu se mu z čela řinuli dolů po tváři.
„Padáme odsud!“ Řekla Temari a šiknula se s Kankurou k bratrovi.Gaara měl tisíc chutí zabít ty parchanty na místě teď hned. Vidět, jak trpí! Přesně tak, jako musel trpět on a další ostatní.

„Rozmáčkni je!“ Řval hlásek v jeho hlavě. Chtěl pomstu se vším všudy. Chtěl je zabít on! Ne tříštící se skála. Už se připravoval, že ten poslední zbytek chakry použije na ty bídáky. Tolik utrpení mu působili! A nejenom mu! Ano! Tohle bude ta odplata za všechny, kterým způsobili bolest.

Ruce dal před sebe s prsty v dlaních měl natažené.
„Gaaro co to děláš!“ Vyjekla Temari.
„Nech je být! Pojďme odsud pryč! Ta skála měla být to co je pošle na druhou stranu!“ Zakřičel do všeobecného zmatku Kankuro. Gaara už koncentroval chakru.

„Já myslel, že to děláš pro mě. Ne pro pomstu.“ Ozval se druhý hlas v jeho hlavě. Tento však nepatřil jemu. Byl osoby kterou znal…pro kterou právě riskoval….a která ho vysvobodila ze spárů samoty.
„Naruto?“

Gaarovi ruce se stáhly. Místo písečného pohřbu je dal k sobě a přeměnil sebe i své sourozence na písek. Písek okamžitě zamířil ke skulině, kterou sem přiletěl a dostal se na čerstvý noční vzduch. Usadil se kousek od skály a Písečné trio s loutkou, v níž byl Naruto se objevilo. Gaara se podíval třetím okem do jeskyně. Uchiha Itachi se právě hnal k východu.
„Kankuro..odpráskni to!“ Zachraptěl na bratra a z jeho úst při výdechu se vytvořil obláček páry. Obraz se mu opět rozostřoval.
„Kats!!“ Výkřik prořízl zvuk tohohle slova noční, klidný vzduch a lístky shořely. Ozval se obrovský výbuch detonace a už tak oslabená skála o písek se hroutila.
„Je přesně půlnoc…“ Slyšel Temari, když zvuky padajícího kamene dozněly.

Snad už je po všem….

10:50 Větrná země západ.

„Héj Gaaro, tak sakra vstávej! Dattebayo!“ A někdo s ním prudce třásl. „Já myslel, že máš zachraňovat ty mě a ne já tebe!“ Ozval se blonďatý kluk sotva Gaara otevřel oči.
„Přestaň s ním tak třást ty praštěnej genine!“ A Narutovi přistála pravačka od Temari v ksichtě.
„Auu!! To bolí! Dattebayo!!“ Svíjel se Naruto rázem vedle Gaary. Ten se s námahou posadil.
„Není ti nic?!“ Strachovala se hned o něho Temari.
„Dobrý…“ řekl Gaara.
„To určitě! Od té doby, co tě tenhle expert na otravování zachránil si nic nejedl ani nepil!“ Řekla Temari a Gaara si vzápětí uvědomil, že má obrovský hlad a žízeň. Pak si uvědomil další věci. Například to, že leží v trávě a že je už den. Poblíž praskal oheň a vzápětí mu Temari strčila do ruky čaj a nějaké sušenky. Naruto si k němu přisedl se svojí porcí a pustili se do jídla.
„Arigatou Gaaro.“ Řekl najednou Naruto a Gaara se na něj s plnou pusou podíval. Rychle polkl.
„Já myslel, že tohle je u přátel samozřejmost.“ Řekl a ukousl si další kus sušenky.
„Jo..“ Řekl Naruto a na rtech mu hrál lehký úsměv. „Jak si se ale ke mně dostal? Myslím do toho prostoru. Teda byl jsi tam, že jo?“
„Samozřejmě.“ Přitkal Gaara a zamyslel se nad touto událostí. „Já myslím ,že když ti na někom záleží tolik, jako mě na tobě, nebo naopak, tak se něco takového může stát….navíc, když jste mě s babičkou Chiyo oživovali, byla do mě přidána i tvoje chakra…tak myslím, že tak nějak..navíc jsem tam už jednou byl. Možná jsem věděl, kde tě hledat.“ Oba si pohlédli do očí. Najednou jim byla jasná jedna věc a to jejich přátelství.
Přátelství, které už nikdy nezmizí, už nikdo nikdy nepřetrhne ta pouta, která si jeden v druhém našli a postupně je upevnili. To přátelství….

The End!