Blízký přítel!

No co k tomu dodat. Je to taková moje fantasmagořina, která mě napadla, ani nevím jak. Je to hodně ujetý, ale doufám, že se to aspoň někomu bude líbit.

Blízký přítel

Před Písečnou vesnicí, při odchodu spojenců z Konohy.

„Vrátíme se?“ Navrhl Kankuro a položil ruku na rameno svého mladšího bratra.
„Hai“ odpověděl Gaara a písečná trojice se obracela. Gaara však ještě rychle otočil svůj zrak a pohlédl na hlouček osob. „Uzumaki Naruto, arigatou za vše.“ A vykročil za svými sourozenci. Za svým domovem, za svým lidem. Konečně si byl jist, že tady v Písečné vesnici má svou rodinu.

16:00 v Písečné vesnici u Kazekageho v kanceláři.

„Gaara!!“ Dovnitř vletěl celý udýchaný Kankuro. Gaara odtrhl svůj pohled od papírů a podíval se na svého bratra, který k němu spěšně mířil. Kankuro si opřel ruce o stůl a nehty zaryl do tvrdého dřeva.
„Co se dě-?“
„Akatsuki!“ Vyhrkl Kankuro a pořád sbíral dech pro nová slova. „Akatsuki unesli Naruta!“ V té chvíli se zastavil čas. „Dostali Naruta? Ne tomu nevěřím, to není! Nemůže být!“
„To není pravda.“ Vypadlo z Gaary a čas se opět rozeběhl. Gaara se cítil ovšem jako v transu.Jako by místnost někdo zaplnil jedovatým plynem, který mu zpomaloval myšlení a otupoval mozek.
„Bohužel je…“ Řekl Kankuro a nehty zaryl silněji do dřeva stolu. Gaarovi letěly vzpomínky hlavou rychlostí světla. Nedokázal je zastavit, nedokázal je potlačit. Vlastně ani nechtěl.

„Proč! Proč je tak silný?! Nepřibližuj se!“ Řval na blonďatého kluka, který se k němu i přes strašné vyčerpání po zemi blížil. „Jsme oba stejní….“ A do očí mu vyhrkli slzy. „Ale já ochráním své přátele! To oni mi dali zapomenout na samotu. Na samotu, která bolí.“

Vzpomínky se opět draly vpřed. Bylo jich mnoho, všechny ukazovali toho blonďatého kluka, veselého i smutného, ale vždy chránící své přátele.

„Jednoho dne se stanu Hokagem a všichni mě budou uznávat! Budu všechny v téhle vesnici chránit…protože…oni jsou má rodina!“

Tahle jeho slova bylo poslední vzpomínkou. Vzpomínky působili bolest, strach….nemohl uvěřit…vždyť on přece… složil hlavu dlaní. Na ruce mu z očí začaly stékat kapičky slz, jedna, druhá, Gaara pozvedl hlavu a zadíval se na ty dvě slzy, každá byla na jedné z jeho dlaní. Kankuro něco mluvil, ale on ho neslyšel, soustředil se pouze na ty slzy. Obě se zaleskly a popojely níž po ruce, pak se zastavili u jeho čar života. Kapka na pravé ruce se znovu zaleskla v odrazu slunečních paprsků, které proudily do kanceláře a sjela dolů, sjela až na konec dlaně, tam se na chvíli zastavila a….padala. Gaara na ni hleděl, jak zhypnotizovaný.

„Nemůže to takhle nechat!! Nikdy Akatsuki nenechá, aby Naruta……zabili…“
Vzduch protrhl prudký pohyb pravé ruky a ta se i se slzou sevřela.
„Jak dlouho to je?“
„Co?“ Podivil se Kankuro, který bratrovi něco horečně říkal a teď byl vyrušen.
„Jak je to dlouho co ho unesli?!“ A obvyklí Gaarův nezaujatý pohled byl v mžiku ty tam. Vystřídal ho pohled plný nenávisti…ano nenávisti k těm osobám co ničí lidi! Nenávisti a zloby, jak je tenhle svět nespravedlivý a jak neviní lidé trpí!!
„Osm hodin..“ hlesl Kankuro potichu. Gaara rychle vstal, nechtěl mařit ani minutu. Ne ani jednu sekundu! Židle se odsunula až na druhý konec místnosti, vzteklé rychlé kroky zanedlouho naplnili místnost.
„Gaaro kam jdeš?! Co chceš dělat!“ Řval Kankuro na Gaaru, který už chytal za kliku od dveří kanceláře.
„Jdu zachránit Naruta!“ A dveře za ním hlasitě práskly.

O čtvrt hodiny později…

„Gaaro nemůžeš, ale přeci jen tak odejít a nechat obyvatele Větrné země na holičkách!“ Rozčilovala se Temari a snažila se bratra zastavit. Ale marně, už byl dávno rozhodnut. Pevným rychlím krokem mířil k bráně Písečné vesnice. „Vždyť jsi přeci KAZEKAGE!“ Poslední slovo doslova a do písmene na Gaaru zakřičela. Ten se zastavil a podíval se na ní.
„Uvědomil jsem o situaci radu a ještě udělal potřebné kroky k ochraně země. Možná ti to tak nepřipadá, ale mě na těchhle lidech záleží!“ A ukázal někam neznámo k hloučku lidí, kteří ho celou dobu pronásledovali pohledem. Temari se najednou cítila provinile.
„Jenže Temari. Nebýt jeho..byl bych pořád…pořád bych vraždil a možná, že bych…“ Nedokázal to vyslovit, jen pomyšlení na to co by z něj dnes bylo… Lidé okolo poslouchali každé jeho slovo. Viseli na něm pohledem.
„Nemůžeš pochopit, co pro mě znamená..“ A pohled mu sjel někam k botám.
„Gomen…“ Gaara se na svou setru podíval. „Gomen..“ hlesla opět „jsi ten nejlepší Kazekage, kterého tato vesnice poznala. Zachránil jsi celou vesnici a jestli pro tebe Naruto tolik znamená..Půjdem..“
„Co myslíš tím že půjdem?“ Zareagoval rychle Gaara.
„Přece sis nemyslel, že tě necháme užít si všechnu a legraci slávu samotného! Navíc, nemyslím si, že bychom byli až tak k zahození.“ Řekl Kankurou, který přiběhl těsně k nim. Ani jeden s těch tří si neuvědomovali, co se děje. Lidé začali ke svému Kazekagemu proudit z celé vesnice, stavěli se do půlkruhu, kolem písečného sourozeneckého tria.

„Běž!“ Ozvalo se z davu. Gaara zmateně pohlédl po hlasu a uviděl vesničany. Jak civilisty, tak ninji. Byli tam téměř do jednoho.
„Běž!“ Zopakoval někdo z davu, Gaara nedokázal určit, kdo to řekl.
„Běž….běž…běž a zachraň ho..běž a zachraň ho..“ Dav začal čím dál více burácet. Nakonec se zvedli všechny ruce a všichni lidé provolávali:
„Běž a zachraň ho!..BEŽ A ZACHRAŇ HO!... BĚŽ A ZACHRAŇ HO!“ Gaarovi se na tváři objevily slzy štěstí a dojetí, bylo to, jako tenkrát, když ho vesničané přišli uvítat na jeho návrat. Rychle setřel slzy a rozeběhl se k východu z Písečné. Jeho sourozenci mu byli v patách. Dav hlučně, provolávajíc Gaarovi slávu, běžel za písečným triem až za brány jejich milované vesnice. Povzbuzovali svého Kazekageho….. ………..

„Nenechám tě v tom Naruto…nikdy…udělám pro tebe vše a splatím ti tak dluh, který vůči tobě mám. ZACHRÁNÍM TĚ!!“