Minatova povinnost 1

Tato povídka navazuje na Minatův odkaz

Část první - Zloba

Téměř dokonalý den. Nebe bylo skoro bez mraků, na což by si někdo mohl stěžovat, a vytvářelo nádherně modrou scenérii. Nadšený pohled na nebe, ale zhnusený na krajinu pod ním. Na zemi se rozprostíral jenom tvrdý chladný kámen, který nahrazoval stromy a lesy normálního prostředí. Mezi skálami profukoval ostrý vítr. Nebylo divu, že na tomhle krutém místě žádná zvířata nežila. Ale pro lidi to byl dokonalý úkryt. Pro lidi, kteří se touží schovat před světem. Pro lidi, kteří mají černé svědomí i myšlenky. Zatracenci.
Ozvaly se kroky. Někdo odkopnul kamínek povalující se před holou skálou. Osoba se ohlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Byl to muž, zahalený do černého pláště. Plášť měl na sobě vyobrazený mrak. Krvavě rudý mrak. Jako kdyby si oblak sám onu krev vyžadoval.
Muž vytáhl ruce. Ač vypadaly mladě, nesvraštěle, už byly zjizveny od boje. Jejich nehty kryla sytá fuchsiová barva. Fuchsiová, znak hněvu, zrady i pomsty. Neznámý začal dělat pečetě a jeho šeptání se rozléhalo ozvěnou, jakoby si ho chtěly skály předávat. Předávat, a možná poté někomu přeříct … Muž se znovu vystrašeně rozhlédl. Když si uvědomil, jak naivní má myšlenky, zasmál se smíchem plným pohrdání. Vypadalo to, že pohrdal i sám sebou.
Zavřel oči a pokračoval.
„Tygr …“ znělo poslední slovo, na jehož povel se skála rozestoupila a odhalila malou a úzkou chodbu. Chodbu s mnoha tajemstvími.
„Tohle místo nemám rád …“ řekl sám sobě. Zhluboka se nadechl a vstoupil.
Cesta ho zavedla až do nějaké místnosti. Poměrně veliká místnost, již vyplňovalo pouze jedno nápadné křeslo a tma. Tma společně se strastmi tu měly svůj domov. Kdyby stěny nebyly hladké a rovné, někdo by řekl, že je to nějaká jeskyně. Možná by se ale tohle uměle vybudované sídlo dalo jeskyní nazývat. Z jeho stropu pomalu padaly kapky vody. Voda zde byla zřejmě jediná čistá látka. Spadla jedna, druhá, i třetí a nijak se nezbrzdily, ani když muž vstoupil. Jim bylo jedno, kdo je vedle nich. Chtěly jenom padat, nekonečně padat a vymlít díru do země. Bylo to jejich jediné poslání, které měly. Nikomu na nich nezáleželo.
Muž se zaposlouchal do zvuku jejich dopadu.
„Na mě zřejmě taky nikomu nezáleží …“ zašeptal.
„Co jsi to říkal?“ ozval se hluboký hlas z křesla, které vévodilo konci místnosti. Na majestátně vyřezávaném trůně seděl muž ve stejném plášti jako ten příchozí. Jeho obličej kryla zářivě oranžová maska.
„Nic … Jenom jsem nahlas přemýšlel,“ odpověděl mladík a zahleděl se do země. Jeho vůdce se pohrdavě zachechtal.
„Haha! Máš nějaké zprávy?“
Oslovený zavrtěl hlavou.
„Nic nového.“
„No dobře,“ pokračoval rozkazovačným tónem velitel.
Mladý muž důrazně zvedl hlavu a zadíval se na něj.
„Něco bych ale chtěl udělat, Madaro.“ Bylo nutné aby ho oslovil zdvořile, i když nesnášel autority. Napadlo ho spousty jiných variací označení jeho osoby, které si raději nechával pro sebe.
Madara pootočil hlavou.
„Pokračuj …“ pokývnul rukou.
Muž stojící před ním se nadechl. Teď přišel čas. Musel to udělat, jde přeci od začátku za jediným cílem.
„Chci jít do Konohy.“
„Do Konohy?Ty víš, že teď tě zpátky nepustím. Po té, co jsi se k nám přidal. A jsem tomu rád, že jsi obrátil, protože se naše řady citelně oslabily. A to všechno kvůli té zpropadené vesnici.“
„Já vím … A chci jim zasadit těžkou ránu. Chci chytit Uzumaki Naruta a přinést Vám jeho sílu. Jsem si jist, že máte nač ji využít.“
„Uzumaki Naruto. Bývalý Kyuubiho Jinchuuriki … Slyšel jsem, že nějak ze sebe dostal podstatu Devítiocasého a tím zesílil.“
„Ano, já vím,“ pokračoval mladík, „slíbil jsem vám, už když jsem se do Akatsuki přidal, že vám ho dovedu.“
„Hm … Je to náš hlavní cíl. To je pravda. Stejně se divím, že jsem tě tak snadno přemluvil,“ ve vůdcově hlase zazněla známka pochybností.
„Nemáte čemu. Říkal jsem, že teď nemám kde být. Po té, co se stalo. Chci Vám být k něčemu nápomocný. A jak jste sám řekl, potřebujete mě. Mě a moje schopnosti. A já potřebuju vás. Vás a vaše ambice.“
Musels to říct! Buď slušný! Máš své cíle! povzbuzoval se mladý muž v duchu.
Velitel vstal.
„Dobře. Běž, když myslíš. Ale nemůžu tě pustit samotného. Až za hodinu vyrazíte, připojí se k tobě Kisame.“
Mladík se pohrdavě ušklíbl.
„Nemám ho rád. Někdy se divím, že nepáchne rybinou.“
„Hm. Nemáš na vybranou. Teď běž. A doufám, že mě nezklameš.“
Vůdce přešel místnost a vešel do rudě natřených dveří. Jeho podřízený se za ním díval. V očích se mu zaleskl sharingan.
„Neměj obavy, Madaro.“ procedil skrz zuby.

Pod tou samou oblohou, stovky kilometrů dál, jeden chlapec právě zavíral svůj byt. Usmíval se. Neměl důvod být nešťastný. Tolik toho už prožil, a měl tolik snů, po kterých toužil s nadějí. A teď navíc prožíval nádherné období.
„Naruto! Naruto počkej!“ zakřičel ženský hlas z místnosti, kterou mladík právě opouštěl. „Zapomněl sis tady ten košík …“
„No jo, díky, mami! Dattebayo!“ zazubil se kluk a znovu dveře otevřel. Rychle proletěl byt a zastavil se v kuchyni. Od té doby, co za ním ze svého bytu docházela jeho matka, a byla tam skoro častěji než u sebe, měla se tahle část jeho bydliště mnohem líp. Kushina navíc uměla vařit druhý nejlepší ramen na světě. Samozřejmě, hned po Ichiraku Miso ramen. Ale to jí nepřiznával, když chválil její oběd. Přešel ke stolu,chytl malý proutěný koš s jídlem do ruky a s námahou ho zvedl.
„Jéj, díky, dattebayo! To se nám bude hodit …“
Kushina se usmála. Naruto měl jít se svým děvčetem na rande a to plánoval celý den dopředu. Jako ostatně na každém, dával si i na tomhle záležet. Přesto že jich za sebou měl nespočet, byl odhodlaný ukázat se své pracně vybojované lásce v co nejlepším světle.
„Užijte si to!“ zavolala za ním, když odcházel. Naruto najednou zaváhal s dalším krokem a zastavil se. Košík položil na zem a rozběhl se k oknu.
„Mami!“ vydechl a objal ji. Byl moc rád, že je tu s ním. Zase a stále. Kushina ho pohladila po vlasech. Ostatní v jeho věku už s rodiči téměř nemluví, on si však nahrazoval celý ten čas odloučení. Najednou si vzpomněl, že spěchá. Odtrhl se a po krátkém „Ahoj!“ za sebou zabouchl dveře.

Naruto seděl mezi rozkvetlými třešněmi. Na klíně mu ležela Sakura a spokojeně se na něj usmívala. Jak byla teď šťastná. Už rok. Rok s ním chodila. Díkybohu se tehdy vyjádřila. Přiznala své pocity, jemu i sama sobě. Naruto jí předčítal z knihy nějaké básně haiku. Haiku byly její oblíbené. Tolik smyslu, v tak málo verších.
„Tahle schůzka se ti povedla, Naruto,“ řekla mu uprostřed básně nazvané „Déšť na květech“ Naruto se šťastně zazubil a pokračoval ve čtení. Dívka se podívala na tu krásnou oblohu nad jeho hlavou. V dálce plul jeden malý, ale černý mrak. Rychle se posadila a zadívala na něho.
„Neboj, z toho na nás pršet nebude. Je daleko,“ položil jí Naruto jemně ruku na rameno.
Sakura se na něj starostlivě podívala.
„To ne. Ale víš … No, to je jedno. Čti dál, prosím,“ usmála se, ale její vnitřní já nebylo v klidu.
„Pršet nebude. Možná ne teď,“ pomyslela si, „ale já věřím na špatný znamení. Když se tohle stalo naposledy, málem zemřela tvoje matka …“
Se znepokojivými myšlenkami se položila zpátky a naslouchala jeho hlasu.
„Něco se stane. Určitě.“

***
No, napsala jsem to dřív, než co jsem myslela, že to napíšu
Doufám, že se vám Povinnost bude líbit stejně jako Odkaz :)
Pokračování: TADY