Květ růže III

Posadila jsem se do trávy a čekala. Věděla jsem, že nesmím spěchat, protože jinak se neobjeví. Konečně mnou začala proudit známá energie a já zavřela oči. Když jsem je po pár minutách opět otevřela už nebyly modré, ale velmi sytě fialové, okolí bělmo se zbarvilo do černa. Pomalu jsem se postavila a zkontrolovala okolí. Konečně jsem zahlédla modrovlasého chlapce sedícího na jedné z větví vysokého jilmu, který stál jen kousek ode mě. Zaujatě si mě prohlížel a to mě nutilo přemýšlet, co si asi právě teď myslí. Naštěstí pro něj jsem v něm poznala svého bývalého týmového partnera z mého starého života.

„Taisei-kun!“ vykřikla jsem a rozběhla jsem se k němu. Seskočil ze stromu a po tváři se mu roztáhl široký úsměv. „Moc jsi se nezměnila, jsi nevnímavá jako obvykle,“ neodpustil si pichlavou poznámku. Objala jsem ho. „A ty jsi stejně protivný jako vždycky,“ poznamenala jsem a po tváři se mi taky roztáhl úsměv. „A co tu vůbec děláš?“ zeptala jsem se. Naklonil se ke mně a zeptal se: „Můžeš si prosím vypnout Kyuukan? Dost mě to znepokojuje“ jeho úsměv trošičku pohasl. Ani jsem si neuvědomila, že ho mám pořád zapnutý. „Gomen-nasai,“ začala jsem se hned omlouvat a zavřela jsem oči. Když se opět pootevřely byly zase temně modré. „Tak a teď odpověz na mou předchozí otázku. Co tady děláš? Vždyť jsem pryč ani ne týden.“(Njn cesta trvala déle než bylo původně v plánu) Začala jsem s křížovým výslechem jak se kdo má, a co Akuma(Můj druhý partner z týmu) a tak vůbec.

Odpovídal naprosto bez problémů a já se jen divila, co se všechno za ten jeden týden změnilo. Trošku mě znepokojilo zjištění, že jim přidali, do té doby než se vrátím, novou dívku do týmu. „Jmenuje se Ushimi Tsuzoki, ale není ani z poloviny tak skvělá jako ty,“ řekl a já se při těch slovech trochu začervenala. „Umí vážně jen pár dobrých jutsu a ten zbytek je jí celkem k ničemu,“ zasmál se, nejspíš nějaké vzpomínce na Tsuzoki. „To je fajn, mě zítra bude zkoušet nějaký listový koumin,“ řekla jsem trošku otráveně ve snaze změnit téma. Otočil se na mě a jeho oči mi prozrazovaly nevyslovenou otázku. Byl tam znát jeho strach, strach o mě. To mě trochu rozesmálo. Dotčeně se na mě podíval. „ A já si o tebe dělám starosti,“ řekl ublíženým hlasem. „Promiň,“ začala jsem se omlouvat. „Jestli chceš, tak já se u tebe zítra po zkoušce stavím.“ Nabídla jsem mu a v očích mi zajiskřilo.

Ani jsem nemusela čekat na odpověď, byla jasná. Zase jsem se v něm nespletla. „Tak zítra,“ zamával mi. „Dávej na sebe dobrý pozor, Yuuko,“ řekl ještě předtím než zmizel v oblaku prachu. Neměl by mi říkat mým pravým jménem, kdyby to někdo slyšel mohl by dovtípit. 'Ne odteď už nejsem Ogawa Yuuka, od nynějška jsem Nashi Ryougetsu.' Řekla jsem si v duchu a pohlédla na nebe. Překvapilo mě, že už se začíná stmívat a tak jsem rychle vyrazila domů. „Domů..pch,“ řekla jsem si zatrpkle, ale i přes to jsem zamířila do svého nového bytu.

Tak co? Jaká byla tuta kapitolka? (Mno, podle mého názoru dost slabá )