Květ růže II

Naruto mě vyvedl z kanceláře Hokageho. Pomalým krokem jsem šla za ním, když se proplétal mezi lidmi na ulici. Ale to by nebyl Naruto, kdyby vydržel celou dobu mlčet. Po pár minutách se skutečně obrátil na mě. „Nashi, ty už jsi vážně chuunin?“ zeptal se a ve tváři se mu zračila nevědomost. Přikývla jsem a jen doufala, že bude zticha. Mé přání zůstalo nevyslyšeno, samozřejmě jako obvykle. „Nevypadáš na to,“ zamumlal potichu a měl pravdu. Na můj věk jsem byla opravdu poměrně malá, ale většinou to byla vlastně výhoda. Kvůli mé výšce mě moji protivníci skoro vždy podceňovali a já jsem měla velmi snadná vítězství.

„Já vím, hele Naruto jak daleko to ještě je?“ zeptala jsem se znuděným hlasem, že bych mohla konkurovat Shikamarovi. Naruto ukázal na budovu přesně naproti mně. „Támhle budeš bydlet. Tsunade-obaachan ti přidělila byt číslo 13.“ Řekl s úsměvem a podal mi klíče od mého nového bytu. S novým návalem obav jsem vystoupala po schodech nahoru a přešla ke svému novému bydlení. Pomalu jsem odemkla dveře a nakoukla dovnitř. Byl to celkem normální byt, podobný tomu, ve kterém jsem bydlela doteď. Jenom byl o něco větší a dokonce byl i slušně zařízený.

Pohled mi sklouzl k posteli a pusa mi div nespadla na zem údivem. „Tak tam já nespím!“ prohlásila jsem si sama pro sebe a zavřela jsem dveře. Ona velká dubová postel s růžovou poduškou a narůžovělými polštáři vážně není nic pro mě. Porozhlédla jsem se po bytě. Byl docela slušně zařízený, možná i lépe než ten můj. Jediné co tam chybělo bylo jídlo a tak jsem si udělala základní seznam potravin a vyrazila do obchodu, který se měl nacházet nedaleko.

„Páni, tady je to mnohem víc odlišné než u nás,“ říkala jsem si při vstupu do celkem rozlehlého obchodu. Je tam tolik věcí. „Mno myslím, že seznam už nebude třeba,“ vyrazím na průzkum obchodu s jídlem. Nad každým druhým jídlem jsem se zastavila a dopodrobna ho zkoumala. Když už jsem měla dostatek potravin, které by vydržely tak na měsíc pro celou eskortu, tak jsem vyrazila zase zpátky domů s dvěmi taškami plnými jídla a měla jsem co dělat, abych neupadla.

Až když jsem došla domů mi to došlo. „Jak si otevřu?!“ ptala jsem se sama sebe polohlasem. Pak jsem s povzdechem položila na zem tašky a začala lovit v kapsách bundy klíče. „Á, tady jsou!“ vykřikla jsem vítězně a odemkla si byt. Všechno jídlo jsem nějak narvala do té miniaturní ledničky a protože jsem neměla, co dělat, tak jsem si chtěla jít zatrénovat svoje Kekkei Genkai a různá jutsu na tu louku, co jsem našla cestou do té otravné Konohy.

Vyrazila jsem lesní cestou a vychutnávala jsem si tu krásnou vůni lesa. Přede mnou se rýsovala ta louka. „Díky bohu, že je tak odstrčená od vesnice, tady by mě nikdo nemusel slyšet trénovat,“ říkala jsem si. Samomluva už byl takový můj zlozvyk a těch se těžko zbavuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že mě někdo pozoruje. Vnímavost taky nebyla mojí silnou stránkou. Porozhlédla jsem se ještě jednou po té louce. Byla dostatečně prostorná pro můj trénink, takže jsem začala. Samozřejmě jsem si nevšimla páru očí, který mě zdálky zaujatě pozoroval.