Osud 2

Rozběhla jsem se s napřaženou katanou přímo proti němu, ale je trošku rozdíl, když napadáte patnáctileté kamarády v akademii a když útočíte na S-ninju. Úplně jednoduše se vyhýbal mým chabým útokům. On se jenom usmíval, což mi už opravdu vadilo. Jediné co mě trošku těšilo bylo, že na mě zřejmě jeho Mangekyo Sharingan neplatí. Nechtěla jsem tam s ním moc dlouho pobývat, protože kousek za mnou vylézal z vody Kisame. „Itachi-sama, mě už to opravdu nebaví, nemůžeš jí třeba omráčit nebo něco takového?“ ptal se opravdu znuděný Kisame, který se konečně vysoukal z vody. Itachi přikývl, protože ho to už zjevně taky přestalo bavit.

Objevil se těsně za mnou a praštil mě, ani nevím jak, do levé klíční kosti. Kolem mě se začínala rozprostírat temnota, jak jsem upadala do bezvědomí. Těsně před tím než se mi celej můj zrak začernil, jsem uslyšela itachiho hlas. „Nevím, co je to za holku, ale je zřejmé, že na ni můj Mangekyo Sharingan neplatí.“ V jeho hlase byla jasně znát nevole. „Zajímalo by mě proč?“ Já mezitím začala padat na zem. Kolem mě už se stačila všude rozlézt tma a tak jsem už ani necítila, jak mě chytily dvě silné ruce a odnášely mě někam do neznáma.

Pomalu jsem se probírala k vědomí. Slyšela jsem okolo sebe změť hlasů, ale nikdy jsem se nedokázala začít natolik soustředit, abych poznala, co říkají. Chtěla jsem otevřít oči, ale nějak to nešlo. Bylo to jako bych se topila a nemohla se nadechnout. Přestala jsem dýchat a těšila se na smrt, která už rozpřahovala svoji blahosklonnou náruč a vítala mě. Hlasitý výkřik přerušil moje umírání. Ucítila jsem něčí rty na těch mých, jak se mi snažily vehnat do plic nějaký kyslík. Proč mě nenechají jít? Ano, chtěla jsem odejít. Uniknout všem problémům, které tížily moji mysl a smrt se mi zdála jako to nejlepší řešení.

Moje přání se nesplnilo. Ta ústa mi vdechovaly do plic stále víc a víc kyslíku a já se konečně nadechla. Moje podvědomí nesouhlasilo s tím, že se mám vzdát tak rychle. Otevřela jsem oči a prudce jsem se posadila. Za krkem jsem ucítila prudkou bolest. „Co ….?“ Nestačila jsem dokončit svou otázku, protože mě něčí silné ruce vtlačily zpátky do postele a ozval se káravý hlas. „Neměla by ses tolik přepínat. Ta zranění jsou větší než si myslíš. Nevím kde si k nim přišla a ani mě to nezajímá.“ Pohledem jsem zaostřila na postavu stojící nade mnou. Někoho mi připomínala, ale koho? Na to jsem si svou pochroumanou myslí nedokázala vzpomenout. Prohlédla jsem si ho pozorněji.

On zřejmě potěšený tím, že se zase nehodlám zvedat si sedl na židli těsně vedle postele, ale neustále si mě prohlížel ustaraným pohledem, jako bych tam měla začít najednou umírat. Možná to bylo dobře, že tam se mnou stále byl, protože jsem se najednou začala znovu dusit. Nevím, čím to bylo způsobeno a z nedostatku kyslíku se mi začaly dělat mžitky před očima. Uslyšela jsem jeho hlas, který mi přikazoval ať se okamžitě nadechnu. Nevím proč ho moje tělo poslechlo, ale zase jsem začala normálně dýchat.

Zavřela jsem oči a doufala, že se probudím z tohohle hrozného snu. Nejdřív někdo zabije moji rodinu a téměř mě, potom se v mojí jeskyni usadí dva S-ninjové a nakonec mě porazí. Pak se objevím ani nevím kde a zjistím, že jsem snad zapomněla, jak se dýchá. Tohle musí být SAKRA jenom zlej sen! V duchu jsem si řekla ještě pár nehezkých nadávek a koukala do stropu. Posívala jsem se vedle sebe na toho člověka, který mi neustále někoho připomínal. Měl na sobě stejný černý plášť s červenými mráčky. Všiml si mého upřeného pohledu. „Měla by jsi spát,“ řekl a koukal na mě. Já jsem mu neodpověděla a znovu jsem se posadila na postel. Tentokrát mnou žádný pocit bolesti neprojel, jenom takové malinké mravenčení. „C-co? Jak?“

Nechápala jsem to. Jak se mi ten krk mohl proboha tak rychle uzdravit? Nechápavě jsem se zadívala na toho kluka vedle postele. Jeho pohled byl víc než udivený, vlastně žasnul. Podívala jsem se na své ruce. „Jak je tohle možné?“ Obvykle jsem měla na svojí pravé ruce velkou jizvu táhnoucí se od dlaně až k loktu. „Co jsi mi to udělal?“ rozkřičela jsem se na toho ubohého chlapce, který zjevně nechápal co se vůbec děje.

Vyskočila jsem z postele a jala se hledat svojí katanu, protože mě to začínalo nudit. Moje jizva! Moje jizvička! Už jsem začínala šílet. Ani si nepamatuji, proč jsem kvůli té jizvě začala tolik vyšilovat. Asi jsem byla prostě psychicky na dně, ale není se čemu divit. Taky byste vyšilovali, kdyby jste zůstali úplně sami, nebo ne?

Začala jsem systematicky prohledávat pokoj a ani jsem si nevšimla, jak se ten člověk potichu vytratil. „Do pr*ele! Kde ta připitomělá katana je?“ Nadávala jsem si pro sebe. Moje soustředěné hledání bylo přerušeno vrznutím dveří. Otočila jsem se směrem ke dveřím, připravená bojovat. Z rukávu jsem vytáhla dýku, když už jsem katanu nenašla a bodla jsem překvapeného příchozího do ruky, která mi byla nejblíže.

Slyšela jsem nepěkné zaklení a už jsem se musela vyhýbat dobře mířeným ranám pěstí. Jestli si ten dotyčný myslí, že mě dostane pěstí a to ještě jen jednou rukou, tak ho nejspíš zklamu. Vlastně si docela ráda zacvičím. Po tom spánku mám pěkně ztuhlá záda. Myslím, že na tuhle hloupou padavku bude stačit jenom jedna dýka, alespoň doufám. Přestalo mě bavit, jenom se vyhýbat jeho chabým útokům a tak jsem začala taky útočit. Jednu ruku jsem si dala za záda a útočila jsem jenom tou levou ve které jsem měla dýku.

Výpad zleva, výpad zprava. Útočím mu pouze na ruce, protože ho nechci až tak moc zranit nebo zabít. Mohla by s ním ještě být legrace. Napadne mě. Pohlédnu na jeho ruce. Už je zdobí pěkná řádka škrábanců. Nikdy jsem nezaútočila moc silně, abych mu tím později nezpůsobila nějaké vážnější zdravotní problémy. ‚Kde se najednou vzala všechna ta síla‘ Já slyším jeho myšlenky! To je naprosto úžasný! Myslím, že mě ten boj s Itachim nějak poznamenal. Možná to všechno způsobil jeho Mangekyo Sharingan, nebo co by to jinak bylo? Na své vlastní otázky si nedokážu odpovědět.

Přestává mě bavit boj. Zastavím se a nechám se pořádně praštit. Ani to se mnou nehne a opět uslyším myšlenky toho blázna, kterej se mnou bojoval. ‚Co to má do pr*ele znamenat?‘ Ptá se sám sebe. Rozhodla jsem se, že mu na jeho hloupou myšlenku odpovím „Znamená to, že si ubohá slabá nicka,“řekla jsem a na tváři se mi objevil úsměv. On na mě v šoku zíral. ‚C-co? Ona mi snad čte myšlenky!‘ Zase si pro sebe řekne jako by se už nepřesvědčil, že přede mnou nejsou jeho myšlenky v bezpečí. „A co sis myslel?“ Odpověděla jsem mu na jeho přitroublý otázky.

„A když mě laskavě omluvíš. Už mě nebaví si s tebou hrát, jo a nevíš jen tak náhodou, kde je moje katana?“ Zeptala jsem se a nahodila jsem svůj nejmilejší výraz jaký jsem byla schopná v té situaci ze sebe vyloudit. Zavrtěl hlavou. „No nic, díky.“ Odpověděla jsem mu a nechala ho zaraženého v pokoji. Začala jsem si pro sebe mumlat. „Mno, pokoj už jsem prohledala, tak se podívám jinam.“ Odtančila jsem hezky na chodbu.

Uviděla jsem řadu dveří. „Tak, který zkusím jako první?“ Ptala jsem se zase sama sebe, ale místo, abych si to říkala jen v duchu, tak jsem si to říkala docela nahlas. Chvilku jsem tam ještě nerozhodně stála, ale pak jsem se rozhodla pro ty co byly ke mně nejblíže. Ani jsem se neobtěžovala s klepáním a vstoupila jsem.

Prosím komentáříky!