Budoucnost klanu Hyuuga IV

Budoucnost klanu Hyuuga IV

„Pospěš si! Rychle nebo to nestihneme Hin!“ ječel hystericky přes dveře Kiba.
„Počkej! Musím se obléct ty nedočkavče!“
„No jo, když tobě to hrozně trvá! Jestli nebudeš do pěti vteřin, tak vyrazíme dveře, že Shino?! Zkoušky Chuuninů totiž nejsou každý den!“ zařval výhružně Kiba.
„Ehm, ehm.“ odkašlal si někdo. Kiba zmateně vzhlédl a jeho hlas náhle začal přeskakovat do neuvěřitelných výšek: „Dobrý den pane Hyuuga. To- to s těma dveřima jsem jako nemyslel vážně! To jako opravdu ne!“
Hizashi ho ignoroval a pokračoval chodbou dál.
„Já to tak vážně nemyslel!“ hulákal Kiba dál, dokud mu pusu nezacpal duchapřítomný Shino.
„Kluci, co je to tam za randál?“ Volala přes dveře tlumeně Hinata. Už si oblékala mikinu, když v tom něco cinklo o podlahu. Zmateně se začala rozhlížet, co to způsobilo. „Jééé, co to je?“ zeptala se sama sebe a vzala prstýnek z podlahy.
„Ten je krásnej! Ale na mě moc velkej. Ach jo.“ Zklamaně si ho schovala do kapsy a vyšla ze dveří.
„Konečně! Toto trvalo!“ huhlal Kiba nespokojeně. „Kurenai- sensei na nás už určitě čeká.“

Tak jak zkoušky probíhaly si Hinata nedovedla přestavit ani v té nejhorší noční můře. Nejdříve narazili na toho divného kluka z Písečné vesnice a teď má bojovat s Nejim?! Proč on? A proč zrovna ona? Sakra! Co má dělat? Na Nejiho nemá a to se chtěla tolik změnit… Moc chtěla otci dokázat, že je silná, ale copak jí bude věřit? Nikdy mu nebyla vůbec podobná. Nikdy nebyla jako on a nikdy asi nebude. Ale proč? Jak to, že je tak jiná? V Hanabi otec má svou malou kopii, to proto se jí tolik věnuje a v ní vidí jen slabošku! To se ale změní! přísahala si v duchu. Ne, už nebude ta malá hodná a naivní holčička!
„Vzdej to Hinato! Ty se na ninju nehodíš, jsi až moc hodná! Neustále někoho jen slepě následuješ a navíc na téhle zkoušce ani nejsi dobrovolně! Jenom si nechtěla zklamat své přátele. Nemám pravdu, co?“ tázal se jí chladně Neji, který ji tím prolomil nepříjemnou barieru ticha a vyrušil ji tak z jejích myšlenek.
„Dost! Tohle už nebudu poslouchat!“ zařvala rozhněvaně Hinata. Nejiho její reakce velmi překvapila a určitě nebyl sám.
„Byakugan!“ vykřikla a zaujala bojovou pozici
Boj byl poměrně dlouhý. Hinatě se podařilo Nejiho několikrát slušně zasáhnout, ale nakonec to dopadlo tak jak všichni čekali. Prohrála. Zklamala otce, kluky z týmu i Kurenai- sensei…
V nemocnici byla tentokrát dlouho. Sestřička jí říkala, že měla opravdu štěstí, ale jí na tom nezáleželo. Párkrát se tu stavili kluci společně s Kurenai-sensei, byl tu i Naruto a máma s Hanabi. Jen otec se tady ani jednou neukázal. Matka sice měla vždy nějakou výmluvu, proč nemohl přijít, ale lhaní jí prostě nikdy nešlo. On se za ni prostě styděl.

---Mezitím na sesterně---
„Moc se vám omlouvám Hyuuga- sama, ale máme tady v těch spisech menší nepořádek. Takže jste si jistý, že má vaše dcera krevní skupinu A?“ zeptala se tázavě zdravotní sestra.
„Ano.“
„Pak už tedy opravdu nevím, víte podle těch posledních testů, co jsme dělali má nulku.“
„To je nesmysl! Já mám B a moje žena A, nulu měl můj-“ zarazil se. „Ne to není možné! To musí být omyl!“ zašeptal. Vyběhl z místnosti rychlostí blesku. Vzal to zkratkou přes louku, když v tom se ozvala hromová rána a do hlavní brány ze začaly zvedat oblaka kouře. Zastavil se a jen těsně ho minulo několik shurikenů.
„Co to?!“ Ale to už se na něj řítilo několik ninjů. Na čelenkách měli znak Písečné vesnice. Sebevědomí z nich přím sálalo. „Asi myslí, že nemůžou prohrát. Nejspíš ani neví s kým mají tu čest!“ Pomyslel si s úšklebkem Hiashi. Zlikvidoval je během chvilky.
„Hyuuga- sama! Zařval někdo z dálky. Hiashi se pohotově otočil a chystal se zaútočit.
„Počkejte! Já s vámi nechci bojovat!“ vykřikla členka ANBU.
„Co se to tady u všech čertů děje?“ řval na ni přes půl louky.
„To Orochimaru! Zaútočil na Konohu společně s Písečnou vesnicí!“ Volala udýchaně. „Musíte nám pomoct! U brány je to dost zlé, nikdo na to nebyl připraven.“
„Ale co moje rodina?!“
„Nebojte, určitě už jsou v bezpečí.“
„Ne nadlouho.“ Zašeptal si pro sebe Hiashi. Jestli se opravdu potvrdí jeho domněnka tak v bezpečí nebudou už nikde!

---O kus dál v hlubokém lese ---
„Mistře! Počkejtééééé!“ řval z plných plic blonďáček.
„Deidaro! Máme být HLAVNĚ nenápadní!“
„No jo když, já pořád nechápu proč tam musíme my! Byl to přece Kisameho prsten!“ mručel udýchaně Deidara.
„To sice ano, ale Pein tím pověřil nás!“
„Fakt úžasný! A jak vlastně chcete tu holku najít?“
„No to ještě nevím, něco mě ale určit napadne.“
„Takže vy ani nevíte jak vypadá?!“ vyjekl Deidara.
„Ale jo, trochu. Itachi mi ji popsal.“
„Jako velkou oranžovou šmouhu, co? Vždyť je skoro slepej! To mu to jako věříte?“ posměšně utrousil. Mezitím už došli k okraji lesa.
„DEIDARO zavři už tu klapačku! Štveš mě!“ Zavrčel nevrle Sasori, kterému Deidara poslední tři dny cesty pěkně lezl krkem.
„A co vlastně budeme dělat? Vždyť ta invaze sotva začala.“ Zašeptal Deidara, nyní schovaný v křoví, protože okolo nich někdo proběhl.
„No prostě si budeme muset počkat!“ vyštěkl nevrle Sasori a dál už Deidaru ignoroval.