Budoucnost klanu Hyuuga V

Budoucnost klanu Hyuuga V

Bylo krátce po invazi. Hokage je podle všeho mrtvý a Konohu obcházejí zprávy o podivném obrovitém monstru kdesi v lese, se kterým bojovala obří žába. Hinata nevěděla, co si o tom má myslet. Z nemocnice se vypařila jak nejrychleji mohla. Nikdo si toho asi nevšiml. Jak by taky mohl. Všichni měli tolik práce, zemřelo mnoho lidí. A to byl i jeden z důvodů proč utekla, musí přece zjistit jestli jsou všichni v pořádku. Máma, táta, Hanabi,... A co Neji? V poslední době se choval divně. Něco se po zkoušce Chuuninů změnilo. Měl o ni starost, skoro jako... ...bratr, uvědomila si. Ale proč? přemýšlela.
„Bože! Kdo byl schopen tohle udělat!“ říkala si pro sebe, když přeskakovala několik mrtvých těl. Radši to tedy vzala to zkratkou přes louku. Utíkala jak nejrychleji mohla. Byla skoro tma a ona se chtěla domů dostat co nejdříve, už z toho důvodu, že má ze tmy celkem strach a okolní hluboké lesy jí na odvaze příliš nepřidají. Cestou před ní se něco mihlo. Chtěla se zastavit, ale do něčeho narazila. Zase.
„Sakra, to je už podruhé!“ zaklela a snažila se postavit. Neznámý či neznámá na tom nebyl o nic lépe.
„Nemůžeš dávat pozor!“ vřískala Hinata.
„Já?! To tys my vběhla do cesty!“
„No to teda ne! To ty jsi mi tam vlítla!“ bránila se Hinata.
„Vlítla?! Já jsem kluk ty náno pitomá!“ zaječel neznámý. Teprve teď jsi ho Hinata prohlédla více zblízka. Měl světlé vlasy svázané do culíku a dlouhý černý plášť takže s jeho pohlavím si nemohla být jistá snad ani jeho máma. „No to teda opravdu nevím.“ vyprskla a moc se přemáhala, aby se nezačala smát.
„Čemu se směješ?!“
„Ničemu.“ odpověděla už trochu bázlivěji. Ten kluk byl o dost starší a navíc jí nepřipadal nijak povědomý. Čelenku sice měl, ale nějak ten znak nemohla rozpoznat. Chtěla ho obejít a pokračovat, ale on ji nepustil. „Kampak? Snad už bys nešla?!“ řekl posměšně.
„Ale, ale já mu- musím.“ zakoktala.
„Vážně? A to řekl kdo?!“ Strach a panika v ní začínal nabírat kritické hranice. Co má dělat? Domů to byl jen kousek, ale jak se má dostat přes něj?
„Pusť mě!“ vypískla s potlačovaným vzlykem.
„Ale snad bys nechtěla brečet? To přece velký holky nedělají.“ tentokrát se chtěl smát on. Přistoupil k ní blíž a pozorně si ji začal prohlížet. „Copak to máš na krku?“ Vytřeštila na něj oči.
„Co- Cože?“ Opatrně si nahmatala řetízek, na kterém měla pověšený onen záhadný prstýnek.
„Nic.“ Nepřesvědčivě zašeptala.
„Ale to mi neříkej! Zase taková tma není!“ V záchvatu čirého zoufalství udělala asi tu nejodvážnější věc ve svém životě. Nerozbrečela se a ani neomdlela, naopak nakopla neznámého, jakožto zástupce mužského pohlaví do jednoho velmi citlivého místa. Ten se za příšerného vřískotu skácel k zemi, načež Hinata vystartovala jak nejrychleji mohla. Teda až tohle bude jednou vyprávět! To jí asi nikdo neuvěří. Vběhla na osvětlenou ulici. Někdo před ní skočil. Vyjekla a polomrtvá hrůzou omdlela.
„Hej! Hinato vstávej!“ volal na ni někdo z dálky. Otevřela oči.
„Hanabi! Neji! Co tady děláte?!“ vyjekla překvapeně.
„My? Nic. Dneska mám spát u Nejiho. Co se ti stalo?“ zeptala se zvědavě její sestra.
„Ně- někdo mě pronásledoval!“ Hanabi vyjekla a začal se pozorně rozhlížet po okolí.
„Tam! Tam u toho lesa!“ zapištěla. Neji tedy dvakrát neotálel a aktivoval Byakugan.
„Nic tam není.“ řekl zklamaně. „Jsi v pořádku?“ Nepřesvědčivě přikývla a postavila se.
„Asi by jsme tě měli odvést domů. Moc dobře nevypadáš.“ ozvala se Hanabi.

---Zase v lese---
„Ty tupče!Ty seš takovej vůl, pablb a ignorantskej idiot!“ řval Sasori a mlátil svého kolegu hlava nehlava.
„Ale mistře! Máme být přece hlavně nenápadní!“ skučel Deidara.
„Já ti dám nenápadní! Málem nás prozradíš a ještě se necháš vykastrovat!“
„No dovolte! Ale stejně řekněte, kdo by jsi pomyslel, že už i takhle malý holky mají takovou sílu!“ sípal přiškrcený Deidara.
„Ty! Ty! Ty!“ hystericky zavřískal Sasori a uzemnil toho chudáka jedním dobře mířeným pravým hákem. Deidara se chytl za nos a už radši nic neříkal. Nakonec se uraženě vydal k potoku opláchnout si svůj zakrvavený obličej.