Minatův odkaz 1

Něco jako předpovídka k událostem, které se stanou v Minatově odkazu: Před tím

Část 1 - OTEC A MATKA

„Naruto! Naruto …“
Mladý shinobi se rozhlédl okolo. Kde jsem? Kdo mě volá?
„Naruto!!!“ vyřvávala ozvěna. Chlapec pokrčil čelo. I on věděl, že v prostorném lese plném stromů je ozvěna neobvyklá věc. Kolem začala padat hustá mlha rudé barvy. Naruto nevěděl co má dělat. Vycítil, že by měl utíkat, ale jeho nohy ho neposlouchaly. Ztrácely cit stejně jako celé jeho tělo.
„Naruto …“ zaznělo naposledy. Avšak už to nebyla ozvěna. Někdo to řekl přímo za jeho zády. Tak rád by se ohlédl, protože hlas mu přišel povědomý. Instinktivně věděl, že osoba za ním mu neublíží. Náhle však pocítil strašnou bolest. Žaludek jako by mu sevřela neviditelná ruka a drala se kůží dál…

„Naruto? Vstávej, prosím.“
Dívka s růžovými vlasy stála nad Narutovou postelí a snažila se s ním jemně třást. Naruto prudce otevřel oči. Co se stalo? Sáhnul si na břicho a oddechl si. To všechno byl naštěstí jenom sen.
„Hej! Co se proboha dělo?“ zeptala se netrpělivě Sakura a nedůvěřivě se na něj podívala.
„Sakuro-chan? Co tu děláš?“
„Jednoduše řečeno, šli jsme za tebou, abychom se podívali jak se ti po té předešlé misi daří,“ přihlásil se o slovo Kakashi, kterého si Naruto ještě vůbec nevšiml, „a když jsme byli přede dveřmi, začal jsi strašně křičet. Tak jsme se šli podívat, co se děje …“
„Aha … Počkat, Kakashi-sensei, kde jste vzali klíč?“ napadlo Naruta. Sakura se omluvně usmála. Nehodlala říct nahlas, že dveře ze strachu vyrazila.
„Víš, musela jsem otevřít silou. Já jsem totiž … Já jsem totiž myslela, že tě někdo napadl a chtěla jsem ho chytnout …" začala se červenat, „A co se tu sakra vůbec dělo? To tě někdo omráčil, nebo jsi vážně ještě spal?!“
„N-no … Já … Já měl hrozný sen, víš, totiž …“
Víc toho chlapec nestačil říct protože mu na tváři přistála Sakuřina rozzlobená pěst.
„Pitomče!!!“
Ve skutečnosti však spíš litovala sebe, protože se o něj doopravdy bála. Kakashi se pod maskou usmál.
„Kéž by si to Sakura přiznala…“ pomyslel si, „Naruto by měl o hodně boulí míň...“

Konoha byla na nohou. Mladí ninjové plnili své první mise, matky šly nakupovat a otcové si hráli se svými dětmi. Naruto celou scénu viděl z okna své ložnice. Sakura s Kakashim už odešli a nastal čas oběda. Tedy pro některé opozdilce snídaně. „Ramen, ramen. Kdo miluje ramen? Já miluji ramen, všichni milují raaaamen …“ notoval si Naruto právě vymyšlená slova. Radši obědval u Ichiraku, jeho peněženka ale nebyla bezedná. Vzal jídelní hůlky a chtěl začít jíst, když náhle dostal divný pocit v žaludku. Nebyl to hlad, byla to stísněnost. Zamračil se a přemýšlel, která myšlenka mu oddaluje jídlo.
„Sen,“ napadlo ho. Onen sen, kdy mu něco procházelo tělem. Onen sen, kdy poznal hlas, který nebyl schopen identifikovat. Sen, kdy měl pocit že kolem něj obchází smrt. Nezemřel ale on, utichl ten hlas. Narutovi se začaly třást ruce. Měl pocit, jako by to nebyl jenom výmysl... Jako by se to doopravdy stalo. Jedna vzpomínka deroucí se na povrch. Deroucí se do snu. Chce na sebe upoutat pozornost.
Naruto se zamyslel.
„Když se mi o tom zdá, musím si to ještě pamatovat. Vím, že je to něco doopravdy důležitého. Dattebayo …“
A něco smutného, pomyslel si.

Před oknem se něco pohnulo a upoutalo to jeho zrak. Ten spočinul na ptáčkovi, který přistál po dlouhém letu. Naruto vstal a šel otevřít okno. Pták vlétl dovnitř, přímo k jeho obědu.
„Hej, hej, pitomče, odleť pryč!“ zakřičel Naruto. Rozeběhl se ke svému stolu a začal zběsile mávat rukama.
„Huš, ramen je jenom můj, víš?“
Stvoření roztáhlo křídla a odletělo.
„On mě poslechl?“ pomyslel si Naruto. „Možná jsem talentovaný na ptačí přivolávací jutsu …“ Nelekl se jenom prudkých pohybů?
Naruto vyhlédl z okna.
„To je dneska krásně …“
V dálce uviděl sochy všech pěti dosavadních Hokage. Prstem ukázal nalevo od podobizny Tsunade.
„Tam, tam bude jednou hlava velkého a známého Naruta-sama! Dattebayo!“ zazubil se. Přimhouřil oči a detailně si prohlížel obličej Sandaimeho.
Chlapec se usmál. Tolik krásných vzpomínek ... Ale, nikdo tu není na věky.
„Byl jsi skvělý.“
Jeho zrak sklouzl na čtvrtou hlavu na skále. Yondaime?
„Ty … Ty který jsi …“ Naruto si položil ruku na břicho. „Ty který jsi do mě zapečetil takovou sílu. Proč-ttebayo? Proč jsi - “
Najednou zafoukal silný vítr. Naruto se lekl a málem vypadl z okna. V posledním okamžiku se hbitě stáhl zpět, ale nedokázal se zastavit a zřítil se na podlahu.
„Au … Co to?“
Jeho ruka dopadla na jednu z parket. Parketa tíhu nevydržela a jedna strana se prohnula dolů. Druhá se v souladu zvedla.
Naruto se podíval do díry v podlaze. Náhle se ve tmě něco zablesklo.
„Něco tam je! Tajný úkryt? To musí být od někoho kdo tu bydlel přede mnou. Ale, kdo to vlastně byl?“ pomyslel si. Zapálil si svíčku a namířil světlo. Ve skrýši byl nějaký obdélníkový, celkem malý předmět. Naruto pokrčil čelo. Sáhl dovnitř a vytáhl dřevem orámovaný rámeček s fotografií. Sklo bylo pokryté vrstvou prachu. Chlapci se roztřásly ruce.
Najednou se mu vynořil opět jeho sen. Zavřel oči a vrátil se zpátky na mýtinu v lese. Na místo, skryté v rudé mlze. Tentokrát však všechno viděl z jiného úhlu. Celou událost sledoval pouze jako obyčejný přihlížející.
„Naruto!“ ozval se zřetelně mužský hlas odněkud zepředu. Oslovený si přál roztrhnout mlhu. Potřebuje se dozvědět kdo to říká! Rozběhl se a bylo mu jedno, jestli se mu něco stane. Běžel za svým cílem. Mlha byla čím dál hustší. Obklopovala jeho tělo, ale Naruto se nevzdával. Vdechoval ji, zakalovala mu oči … Začal se dusit. Rozkašlal se, ale stále běžel dál. Najednou mlha začínala řídnout. Už doběhl ke svému cíli … Zatajil se mu dech. Tak tohle byla ta vzpomínka?
Zůstal stát a jenom pozoroval scénu. Čtvrtý hokage stál uprostřed vysekaného lesa. Les musela pokácet nějaká ohromná síla. Kmeny ležely přes sebe a stále tu byl cítit nějaký tlak.
„Naruto!“
To Yondaime křičel jeho jméno, ale náhle klesl na kolena. V tu chvíli si to Naruto uvědomil. Čtvrtý držel v rukou dítě. Dítě, na jehož tělíčku se rýsovala čerstvá pečeť. Dítě se třemi čárkami na baculatých tvářích. Nebylo pochyb. Doopravdy to byl on, Naruto Uzumaki.
„Musel do mě zrovna zapečetit Kyuubiho,“ uvědomil si chlapec a pootevřel ústa. Tohle si pamatuje?
„Nee…“ ozvalo se najednou z místa, kde byl les ještě nezničený.
„Minato!“ vykřikla nádherná rusovlasá kunoichi a přihnala se k hokagemu.
„Minato, proč …“
Klesla na kolena a začala muže objímat. Bylo vidět, jak se jejjí slzy lesknou a padají na jeho bílý plášť. Ten plášť, jehož nositel byl tak vážený. Plášt se znaky "Yondaime Hokage".
„Kushino … Prosím, vezmi si Naruta,“ zašeptal Čtvrtý. Musel cítit ohomnou bolest. Umíral. Umíral a celý jeho život teď měl upadnout jenom do vzpomínek ... Vzpomínek těch, které měl rád.
Současný Naruto pocítil zármutek u srdce. Nevěděl proč, ale sevřelo se mu hrdlo.
„Minato. Proč … Jak, jak to mám říct Narutovi?“ zeptala se Kushina v slzách. Objala dítě v náručí a políbila ho na čelo.
„On to časem pochopí. Já veřím ...“ zasípal a vykašlal krev, „já věřím, že z něho jednou bude skvělý shinobi. Já věřím, věřím že náš syn …“ Hlas už mu odumíral a vykašlával čím dál více krve, „…věřím že náš syn bude po mě odhodlaností,“ Yondaime se usmál a políbil kunoichi, „a po tobě, lásko, po tobě povahou …“
Smál se. Pořád se smál ... I v té nejtěžší chvíli.
Kushina začala vzlykat. Minato pozvedl koutky a pohladil svého syna.
„Buď jednou silným a skvělým hokage, Naruto. Budu tě opatrovat.“
Položil se na zem. Stále vykašlával krev. Naposledy se usmál na své nejbližší.
„Sbohem,“ zašeptal už téměř neslyšitelně. Ale oni ho slyšeli. Jeho poslední slovo ...
Minatovy oči už neviděly tento svět. Naruto, který všechno z dálky pozoroval, nedokázal potlačit slzy. Sedl si na zem a stále se díval svého otce. Setmělo se …

Byl u sebe doma. Vzhůru. Seděl na zemi, opíral se o zeď a po tváři mu stékaly slzy. Krajem svého trička setřel z rámečku prach. Byla tam fotografie. Čtvrtý hokage objímal rusovlasou ženu, která v náručí držela malé dítě. Dítě se třemi čárkami na tvářích.
Naruto se usmál. Konečně pochopil.
„Mám hodně otázek a málo odpovědí,“ zašeptal, když se díval na obrázek, „ale jedno vím jistě. Musím zjistit co se stalo s mojí matkou.“
Usmál se na kunoichi a jedna z jeho slz padla na tvář jeho otce.
„A slibuju, že budu ten nejlepší hokage, který kdy žil. Nezklamu tě, tati. Tomu věř.“

***
Snad se vám to líbí
Část 2 - VZPOMÍNKA