Once upon a time 23

Once upon a time 23

Tak dnes po dlouhé odmlce opět nový díl, doufám že se bude líbít.

Tsunade seděla ve své kanceláři a vyřizovala denní poštu. Uběhl už skoro měsíc od incidentu u domu klanu Hyuuga a nic se nedělo. Život, jak by se vrátil do starých kolejí, ale něco se jí na tom nezdálo. Připadalo jí to jako klid před bouří.
Otráveně odhodila dopis na stůl. Vstala, protáhla se a zadívala se z okna na Konohu.
„Dneska je tak krásně,“ řekla nahlas.
„To máš pravdu,“ souhlasil hlas.
Tsunade se překvapeně vyklonila z okna a na střeše uviděla, sedět jednoho z legendárních saninů.
„Jiraiyo,“ vykřikla.
„Nazdar Tsunade,“ pozdravil ji.
„Kde ses coural, sháněla jsem tě úplně všude,“ zařvala na něho.
„Taky tě rád vidím,“ zasmál se.
„Tady není nic k smíchu,“ rozčilovala se do běla.
„Ale no tak, přece to nebude tak horký,“ pronesl o ničem nevědě.
„Jiraiyo, pojď dovnitř. Musím ti něco říct,“ řekla smutným hlasem a vrátila se horní částí těla zpátky do místnosti.
„Tsunade,“ řekl překvapeně. Byla vážná, což bylo samo osobě dost zlé. „Co se stalo?“
„Sedni si,“ vyzvala ho znovu.
Jiraiya se posadil na jednu z volných židlí a řekl: „Ty mě strašíš.“
„Jiraiyo,“ začala. „Víš, nevím jak ti to říct, tak ti to řeknu přímo. Naruto je mrtvý.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušil až jeho hlas: „To má být vtip?“
„Ne, není,“ odpověděla mu smutným hlasem. „Jsou to skoro už dva měsíce, co umřel. Snažili jsem se tě sehnat, ale ty ses snad propadl do země.“
„To není možný,“ přerušil její lamentaci. „Co se stalo?“
„Šel pro přítele,“ začala a dovyprávěla mu, co se událo za poslední dva měsíce. O smrti, dítěti i rozvratu v klanech.
Jiraiya složil svou hlavu do dlaní a se slzami v čích pronesl: „Takže další z mích studentů je mrtvý. Ta jejich rodina je snad prokletá.“
„Jiraiyo,“ snažila se ho utěšit objetím. „Všechny nás to tady vzalo. Všichni Narutovi přátelé pro něho ještě stále truchlí, ale kvůli Hinatě se to snaží skrývat.“
„Můžu vidět jeho hrob,“ zeptal se se slzami v hlase.
„Jeho hrob je na hřbitově,“ řekla mu. „Ale být tebou jdu do domů klanu Uchiha. Postavili mu tam pomníček. Všichni chodíme tam, když mu neseme květiny.“
„Dobře,“ zvedl se ze židle a odešel dveřmi.
Tsunade klesla na svou židli a s bolestným povzdechem složila hlavu do dlaní.

Jiraiya šel ulicemi Listové s hlavou skloněnou. Jeho nohy ho nesly k cíli jeho cesty, ale mozek to nevnímal. Ten mu přehrával vzpomínky. Vzpomínky na Naruta. Ani se nenadál a stál před vstupní branou do domů Uchiha. Až tady zvedl hlavu a zadíval se na ni.
„Naruto,“ pronesl tiše a vešel dovnitř. Rozhlédl se kolem sebe a nevěděl, kudy jít.
„Jiraiya-sama,“ ozvalo se mu za zády.
Ten se otočil a uviděl Sakuru.
„Sakuro,“ řekl.
„Takže už jste se vrátil,“ pronesla veselým hlasem.
„Ano,“ odpověděl zase jednoslovně.
„A už vám to řekli co,“ řekla smutně.
„Ano.“
„Pojďte, zavedu vás k němu,“ a vydala se kupředu. Jiraiya jí jenom následoval. Ani si to neuvědomil a byli tam: „Tak tady to je.“
Jiraiya zvedl hlavu. To co uviděl, ho překvapilo. Čekal pomník, ale viděl překrásný koutek zahrady s malým rybníčkem.
„Líbí,“ zeptala se Sakura s úsměvem.
„Je to jiné,“ odpověděl ji.
„Navrhl to Sasuke,“ řekla. „Už musím jít. Běžte tudy. Až uvidíte lavičku, tam má pomník.“
Nečekala na odpověď a rozběhla se pryč.
Jiraiya se za ní jenom ohlédl a vydal se směrem, kterým mu ukázala. Zpoza stromu se vynořila lavička, ale byla obsazená. Chtěl se otočit a přijít jindy, ale zastavil ho ženský hlas: „Jiraiya-sama, nemusíte chodit pryč.“
„Nechci rušit,“ řekl.
„Nerušíte,“ odvětila. Ona dívka se zvedla a otočila se čelem k němu. Jiraiya si ji prohlédl od hlavy k patě a zastavil se u očí. Byly bílé. Byakugan.
„Ty jsi Hinata, že, “ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla s úsměvem. Udělala mu vedle sebe místo a řekla: „Pojďte si sednout.“
Jiraiya si tedy vedle ní sedl a zeptal se: „Jak se ti daří?“
„Vidím, že jste byl informován, “ řekla. „Je mi dobře. Chybí mi, ale to asi všem.“
„Hmm,“ zamrčel.
„První týdny byli peklo,“ vyprávěla. „Ale ostatní mě podrželi. Nejvíc Sakura, Sasuke, Sai a Neji. Dokonce i Gaara se tu občas objeví na večeři.“
„Písečný Kazekage,“ zeptal se překvapeně.
„Ano,“ odvětila. „Všichni se o mě a dítě velmi moc starají. Víte, po Narutově smrti se v nás všech objevilo prázdné místo, které zaplnilo to miminko. Až se narodí, budete tu hned veseleji.“
Jiraiya se nezmohl na nic jiného než se na ní překvapeně dívat.
„Před nedávnem tady byla Tsunade-sama,“ pokračovala. „Řekla mi, že jí chybí to jeho věčné řvaní. Vždycky když prý vejde do své kanceláře, čeká, že tam bude stát a šklebit se na ní. Všem nám moc chybí.“
„To ano,“ ozvalo se za ní. Oba se otočili a uviděli tam stát jednoho z posledních členů klanu Uchiha.
„Všem nám moc chybí,“ řekl znovu Sasuke.
„Sasuke,“ oslovila ho přátelsky.
„Takže to jsi ty,“ ozval se Jiraiya.
„Ano, já, “ řekl mu.
„Ale no tak chlapci, přece se nebudete prát,“ uklidňovala je. „Tedy aspoň ne tady.“
„Neboj,“ řekl Sasuke a přešel kolem nich ke kamennému pomníčku. V ruce svíral pár narcisů, které položil na něho. Na chvíli si vedle něho klekl a pomodlil se. Pak se zvedl a otočil se k Jiraiyovi a řekl: „Jestli chcete, všechno vám řeknu, ale ne tady. Přijďte ke mně domů.“
„To není nutné,“ odvětil mu a taky se zvedl. „Naruto vždycky dělal věci po svém. Nemá cenu se zabývat minulostí.“
Po těchto slovech se otočil a nechal Hinatu se Sasukem u hrob Naruta.