Vzhůru nohama 12

…otevřu oči. Fialové čáry už dávno zmizely. „Našla jsi tam něco zajímavýho?“zeptá se mě provokativně Itachi. „Ani ne,“zašklebím se, „ty máš bráchu?“ „Jo mám, je o pět let mladší, pořád se mi snaží vyrovnat, mám ho rád,“směje se. Opětuju mu úsměv. Nějak jsme se k sobě začali přibližovat. Nemohla jsem se hnout. Mysl říkala ne, ale tělo chtělo víc. Letmo se dotkl jeho rty mých. Naprosto jsem si to užívala a naprosto si nepřipouštěla co vlastně dělám. Po pár vteřinách jsem se od něj odtáhla. Tvářila jsem se provinile. „Tohle už nikdy nesmíme,“ Itachi se na mě udiveně podíval, „proč ne?“ „Protože no víš, jsem zadaná,“vysvětluju mu. „Aha,“ pochopí smutně Itachi a trochu sklesle se zvedne, „tak já tedy radši půjdu.“ Zvedl se a odešel. Chtěla sem ho mermomocí zastavit, ale nemohla jsem se přinutit na něj zavolat. Ne, prostě to nešlo! I kdybych se přinutila, nebylo by to správně. Smutně jsem se dívala na dveře v pokoji. Přišla na mě únava. Raději jsem si lehla a usnula bezesným spánkem…
…o pár dní později mě pustili konečně z nemocnice. Venku se prudce rozpršelo. Obloha byla zatažená šedými mraky a všude bylo rozptýlené štiplavé bílé světlo. Všude byl slyšet jen zvuk dopadajícího deště. Studená voda mi pomalu dopadá na hlavu. Trochu jsem se zatřásla. Za chvíli jsem raději zrychlila tempo. Celá promočená až na kost hledám konečně klíče od vstupních dveří do mého bytu. Hledám v jedné kapse. Stále jsem klidná. Nic. Tak prohledám druhou…taky nic. Už sem trochu vytočená. Prohledám poslední a vzteky kopnu do dveří. Zanadávám si a rozběhnu se zpět do nemocnice. Zbrkle vyrazím nemocniční dveře. Nikde nikdo. Voda ze mě pomalu skapávala z mého vodou nasáklého oblečení. Pomalu jsem šla chodbou a zanechávala za sebou docela mokrou cestičku. Otevřu naštvaně dveře od pokoje. Samozřejmě. Klíče ležely netečně na nočním stolku vedle postele. Vztekle je seberu a hodím do promočené kapsy. Otevřu okno a hbitě vyskočím ven. Za pár minut stojím u dveří a doslova nepříčetně odemykám dveře. Prásknu za sebou dveřmi a sundám ze sebe oblečení, nacucané vodou. Vyždímu je v koupelně do umyvadla a pověsím na prádelní šňůru. Přehodím přes sebe trochu přiléhavé hnědé šaty na ramínkách. Protože sem byla dokonale mokrá okamžitě se na mě přilepily. Obloha venku změnila barvu z šedobílé na tmavě fialovou . Neustále pršelo. K tomu všemu se ovšem ještě přidali blesky. Bílošedivé světlo se změnilo v šero a tak rozsvítím v pokoji. Někdo zabušil na dveře. Ozvala se rána následovaná záplavou bílého světla. Leknutím jsem sebou trhla. Hned jak jsem se zase vzpamatovala jsem rychle otevřela dveře. A co by mě nenapadlo.Stál tam úplně promočený… „Itachi?!“vydechnu udiveně. Ozve se další rána. Vpil se mido očí. (Zase XD) „Něco pro tebe mám,“ tváří se netečně. „Pro mě?“divím se stále víc. Uhnu a vejde dovnitř. Rychle přibouchnu vchodové dveře jakmile vešel. Stékala z něj voda stejně jako ze mě před půl hodinou. „Nemohla bys mi uvařit něco teplého? Třeba čaj, prosím, jsem promrzlý až na kost,“ optá se mě. Celej se klepe. „Jo klidně, posaď se támhle k topení,“řeknu mu a hledám hrnek. Ozve se další rána. Za chvíli vypadne elektřina. „Do háje,“zakleju. Udělám pár pečetí a v ruce se mi objeví nachový oheň. Paprsky dopadaly na tmavé stěny a nepravidelně plápolaly. Itachi si sundal své černé triko a s hlasitým šploucháním ho vyždímal do kuchyňského dřezu. Nakonec ho přehodil přes topení a sedl si na židli. Mezitím jsem vyštrachala svíčku a plamenem v ruce jí zapálila. Pak jsem ukončila jutsu a přišla ke stolu. Pomalu jsem svíčku položila na stůl a zeptala se návštěvy: „Co si mi to chtěl?“ Dívám se na něj. Na jeho svalnaté tělo. Očividně si mě taky měří pohledem. „Jo, něco jsem ti přinesl,“přistoupil ke mně do vzdálenosti půl metru a začal hledat něco v kapse. „Áá, tady,“ vytáhne malou věc a podá mi jí. V dlani se mi objeví velký fialovomodrý dvojhlavý diamant, odrážející nachové odlesky svíčky. Vezmu si ho a sevřu ho v pěsti. „Kde byl?“podívám se na něj tázavě. Opětuje mi zvídavý pohled: „No našel jsem ho ležet těsně vedle tebe když jsi byla v bezvědomí. Stále mi drží ruku. Jeho dotyky vysílají do celého mého těla zvláštní impulsy. Neustále zírá na mou dlaň. „Co je to za přívěsek?“zeptá se mě po chvíli. Zadívám se mu do jeho tmavých očí: „Dědictví mého klanu, patřil mé matce. Když ho má člen klanu, rozzáří se. Tedy pouze, když se člen při životě.“skrze prsty se dralo ven slabé modré světlo. Otevřu ruku. „Vidíš?“světlo ozářilo celou místnost. Ozvala se další rána blesku. Proud stále nefungoval a já pozorovala dědictví svého klanu, ležící na mé dlani. Naše pohledy se setkaly. V modré záři vypadaly jeho oči ještě nebezpečněji. „Tak já zase půjdu,“ze sebe najednou. Obrátil se k topení a oblékl si z části ještě mokré triko. Zamířil si to rovnou ke dveřím. Asi to tak bude lepší, pomyslím si. „ne, zastav ho, našeptává mi hlas v hlavě. „Počkej,“zakřičím na něj a sama přemýšlím nad tím, co jsem vlastně udělala. Zastavil se u otevřených dveří. Stojím uprostřed pokoje a v pěsti svírám krystal. „Proč?“otočí se čelem ke mně a tázavě se na mě zadívá. „Máš tu ten čaj,“vyšeptnu vtipnou odpověď(nefungovala sice elektřina, ale dejme tomu že to uvařila na plynu XD). „Jo, zapomněl jsem,“zavře dveře. Opět se ozve rána z venku. „Nechceš radši počkat, než přestane pršet?“nabídnu mu a stejně jako on přemýšlím nad tím, co jsem právě řekla. „No, jestli ti to nebude vadit?“usměju se, „proč by mělo?“ „Tak platí,“souhlasí mladý Uchiha…
…chvíli jsme si povídali…chvíli mlčeli…chvíli se dívali z okna na padající kapky a další projevy bouřky nad námi…pak jsme blbli s čajem a Itali se polil…šla jsem hledat ručník ve skříni vedle postele. Konečně jsem nalezla něco podobného ručníku a zvedla se ze země. Pomalu jsem se otočila. Leknutím upustím věci. Pár centimetrů ode mě stojí Itachi. Dívá se mi do očí(zase XD). „Už ti někdo řekl, že máš vražedně krásný oči?“usmál se. Trochu zčervenám a usměju se. Pomalu se ke mně přiblíží a začne mě vášnivě líbat…Po chvíli už jen stojíme ve vzájemném obětí a nepřetržitě se líbáme. Přitlačí mě na vedlejší zeď a pomalu mi začne vyhrnovat šaty. Tentokrát se ovšem nebráním…
~Mezitím v současnosti~ (pozn.:opět z pohledu Sakury)
„Co, že jste tam dělali?“zeptám se a drze přeruším Ryuučino vyprávění. „No řekněmě, takové docela hříšné věci,“usměje se. „Hm no jo,(otrávený výraz, jak Shikamaru XD)ještě kdybych věděla co tím myslíš,“namítnu. „Víš co, nerozebírej to,“uzemní mě. „Hm mohla bys to nějak zkrátit? Ne že by tvůj předešlý život nebyl zajímavý, ale začíná mi být docela zima. „Jasný…
…o pár dní později jsem se totálně pohádala s Joh, což zkončilo rozchodem kvůli mé nevěře. Docela mě to mrzelo, protože Joh byl odmalička jako můj bratr a ke konci i víc. Nikdo ale netušil, že s Itachim něco mám. V práci jsme se k sobě měli dost odměřeně, a nebo jsme se prostě ignorovali. Jakmile bylo po pracovní době, opak byl pravdou. (V realitě:Zasnění a prázdné koukání kamsi). Jenže tahle idilka nám vlastně vydržela asi jen měsíc. Pak se stala ta hrozná věc s Uchiha klanem. Byl surově vyvražděn a jediný kdo přežil byl malý Sasuke a Itachi. Já s ostatními ninjy vyšší úrovně jsme měli jít po vrahovy. Bohužel tahle mise mě zcela zlomila, protože tím vrahem byl můj kluk. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pořád se mi zjevoval před očima milej hezkej kluk s milou tváří. Zatím co můj tým vyvraždil jako mrknutím oka krvechtivej vrah. Tehdy asi skoro všechny zabil a ostatní byli dost hrozně zranění, včetně mě. Pár dnů po misy jsem se zhroutila. Vlastně byla jsem na tom stejně jako Itachiho mladší brácha, kterého jako jediného nechal žít. Opět jsem nikoho neměla. Můj nejlepší přítel mě nenáviděl a a nikoho jiného jsem neměla. Asi po dvouch letech jsem se vrátila konečně zpět k ANBU a opět se usmířila s Johem. (Realita:úsměv). Stejně ráda vzpomínám, jaké to bylo, když byl Itachi ještě normální,“ trochu zesmutněla, ale i tak se pořád smála. „Hm, to je docela smutný konec, ukážeš mi prosím ten diamant?“ zeptám se. Natáhla si límec trika a vytáhla bizardní krystal, modré barvy. Vzala jsem ho do dlaně. Po chvíli zbledl a byl křištálově průhledný.