manga_preview
Boruto TBV 07

Vzhůru nohama 4

…Naruto bojuje s jedním asi silným ninjou. Koncentrovala jsem svou chakru do rukou a udeřila ho do zad. Otočil se a srazil mě silnou paží směrem k nejbližšímu stromu, do kterého jsem se vší silou bouchla hlavou. Chvíli jsem vůbec nevnímala a po chvíli jsem se složila…
…Opět jsem se probudila na Narutových zádech. „Naruto, polož mě tady a odpočiň si!“ „Drž se, teď poběžíme trochu rychleji a z kopce, za chvíli jsme v Konoze.“ Pevně jsem se ho chytla, „ to je dobře, prosím odneseš mě domů? Mám pocit, jako bych měla rozčtvrcenou hlavu na miliony kousků. „Jas-ný,“ ukáže jeho známé gesto (zvednutý palec)…
…odemkla jsem…nepřítomně jsem vyšla schody a prakticky okamžitě spadla do postele a spala. Zdál se mi divný sen. Byla jsem tam já, Naruto nějaký další tři ninjové z toho dva na naší straně a jeden takový zjev, černé dlouhé vlasy, nechutně dlouhý jazyk, ďábelský úsměv a podmalované oči fialovou, která na krystalicky bílé pokožce vynikala ještě víc… „Vrať nám Sasukeho zpět,“ řve vzteky bez sebe Naruto. „A proč, mně se hodí na další pokusy, a s jeho kekkei genkai by mohl být má příští životní schránka,“ odpoví v klidu monstrum. Naruto se začal tvářit jinak, naštvaněji než před tím. Začal ho obklopovat jakoby stejný plamen, jako mou ruku, když do ní koncentruju svou chakru, až na to, že tenhle plamen byl oranžovo-nachovo-červený. Vzadu se mu objevilo něco ve tvaru ocasu a už jsem jen viděla, jak odrazem boří most a útočí na monstrum s bílou pletí. „ Naruto, nééé,“ řvu ze spaní. Okamžitě se proberu a dodýchávám. Venku je slunečno a krásně modrá obloha bez jediného mráčku. Jsem přikrytá. Studuju přikrývku. Nepamatuju si, že bych se včera stihla přikrýt. Ucítím za sebou pohyb vzduchu a s kunaiem v ruce se rychle otočím. Nikde, nikdo! Asi mám halucinace, uklidňuju své rozbušené srdce. Otočím se zpět a leknutím sebou trhnu. Na posteli seděl Sasuke. Úlevně vydechnu: „ Ahoj Sasuke,“ pozdravím ho. „Kde jsi včera ksakru byla, musel jsem si jít vyslechnout kázání od Tsunade sám, o naší nezdařené misy, víš? Kde si proboha byla, proč tam byl s tebou i Naruto!“ neodpoví ani na pozdrav a jde rovnou k věci. „Unesli mě a Naruta dva ninjové z mlžné. Pak mi ještě probodli nohu, takže mně a Narutovi trvalo trochu dýl, než jsme se vrátili. Pak nás zase přepadli a omráčili mě. ¾ cesty jsem seděla na Narutových zádech. Nebýt jeho, ještě bych tam byla a možná už ne. Ostatně aspoň něco udělal na rozdíl od tebe,“ naštvaně mu odpovím. Odtáhne se. Jde trochu sklesle k oknu. Dívá se na ulici pod ním. „Já tě chtěl jít hledat,“ vypadlo z něj, „ale hokage mi to zakázala. Že prý jsem za prvé už jednu misy zkazil a za druhé, že ses asi nejspíš šla jen někam s Narutem projít.“ V jeho hlase je slyšet pocit, který je u Sasukeho naprosto neobvyklý, smutek! To jsem přehnala, říkám si v duchu a křečovitě se kousnu do rtu. „Promiň, to jsem nechtěla,“ blábolím vcelku nesmysly. Tvářím se docela provinile. Otočí se. Kouknu mu do očí. Má je tak temně černé, říkám si v duchu a nemůžu od nich odvrátit pohled. Zcela jsem se v nich topila. Mám pocit, jakoby se zastavil čas. Nevnímám nic jiného než jeho. Tuhle krásnou chvíli přerušil až Sasuke se slovy: „Už bych měl jít,“ řekne, ale i tak mě stále pozoruje. „Jo jasný,“ řeknu zasněně, aniž bych věděla, co říkám, a co říkal on, „co-cože jsi to říkal?“ proberu se. „Že už musím jít,“ rozpačitě se na něj usměju. On mi úsměv opětuje. Jsem z něj úplně mimo. Asi dalších pět minut po krátkém dialogu, konečně odchází. „Tak ahoj,“mává na mě. „Ahoj,“odpovím mu…
…vykouknu ještě za ním z okna. Vzpomenu si na tu holku, co o ní mluvil Naruto. „Hej Sasuke, kde bydlí Hinata?“ Otočí se: „No myslím, že musíš jít směrem k hokage, pak odbočíš do leva a uvidíš vcel-ku nízký velký dům, s velkým dvorem,“ volá Sasuke, vůbec ho přes záplavu slunečních paprsků nevi-dím, „ se jí zeptej, támhle jde. Hej Hinato! Hůůůů Hinááááto! Sakura chce s tebou mluvit.“ Stále nic nevidím. „Co potřebuješ, Sakuro?“ ozve se odněkud ze zdola pisklavý dívčí hlásek. „Pojď nahoru, je odemčeno,“ odpovím a zalezu zpět do pokoje. Za chvíli se nahoru po schodech vyhrabe vcelku nor-mální holka s delšími kovově modrými až fialovými vlasy a bílýma zvláštníma očima. Na sobě bíločer-né, síťované tričko s dlouhými rukávy a bílé kalhoty. „Ahoj Sakuro, jak se daří?“ „Ale, jde to, až na to že jsem před týdnem a něco přišla o paměť a jediného koho znám, jsou Sasuke a Naruto.“ „Hm, jak to že mě znáš taky?“ ptá se udiveně. „Víš, vidím tě jakoby poprvé,“ usměju se, „ale k věci, když jsem jednou nedopatřením bouchla Naruta do hlavy, a samozřejmě jsem se mu omluvila, řekl, to je dobrý, Hinato, pak jsem se ho zeptala, kdo to je, samozřejmě až byl zase při smyslech, a on že kunoichi z vesnice, a já, ale pro tebe, no a on jako že jenom kamarádka a tvářil se nějak smutně. Máte spolu něco? Nebo měli jste?“ Hinata zčervenala a neobratně zavrtěla hlavou. Je z něj úplně mimo, pomyslím si. Máš ho ráda? A teď nemyslím pouze jako kamaráda.“ „No…já…,“zčervená ještě víc. „No tak, dyť jsem taky holka, mně to říct můžeš.“ Nadechne se a zpustí: „ Jo, mám ho rá-da strašně moc, už od doby co jsem s ním byla ve třídě na akademii, nevím, jak se to stalo, ale prostě je to tak.“ Usměju se. Přijde mi to tak strašně krásný, když láska, která není opětovaná, vydrží tak dlouho…
… „Hej Sakuro,“…ozve se z venku, … nakloním se z okna…, „čau Naruto, pojď nahoru,“ukážu mu ruku a zalezu zpět. Hinata vypadá dost bezradně, takže jí radši strčím do koupelny a řeknu jí ať je zticha a poslouchá. Zavřu dveře a opřu se o ně, protože se chvíli snažila dostat ven. Po chvíli vyleze Naruto za mnou nahoru. „Co potřebuješ?“ ptám se ho okamžitě. „Hele jsi má kamarádka, a zároveň i holka (ty jo ne asi ty idiote, říkám si) tak bych potřeboval s něčím nebo radši s někým poradit,“ řekne neobratně. „No včera si byl trochu smutný, co se stalo,“ odbočím trochu, ale později se ukázalo, že ne tak

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Kategorie: