Vzhůru nohama 2

poznámka: ta scéna před tim se mi jednou zdála, tak proto je tak divná:D

…rychle jsem našla desinfekci a začala si ošetřovat rány, když jsem se vrátila do pokoje, zatajil se mi dech. Měla jsem pod krkem svou katanu. Začalo mi rychle bušit srdce. Se strachem jsem se otočila na osobu, držící meč. „ Sasuke?!“řeknu s údivem a oddechnu si, „co tady děláš?“ „Můžu se tě na něco zeptat?“ignoruje mou otázku a dál mě pozoruje, „ Proč jsi byla celá od krve a s katanama na zádech?!“ „Tak zaprvé dej tu katanu dolů,“křiknu na něj naštvaně, „ a za druhé byla jsem jen trénovat!“ „Ne vážně,“ušklíbl se, „ tak proto jsi byla celá od krve?!“ Nevydržím jeho pohled a začnu: „ Napadl mě ninja z mého snu.“ „Z tvého snu?!“ptá se mě Sasuke s opovrhujícím pohledem a dal katanu dolů. Celý sen jsem mu vyprávěla a pak to co se stalo v lese. „Hele Sakuro, to nebyl sen, to se stalo těsně před tím, než jsi ztratila paměť,“ vytrousí ze sebe Sasuke a nad něčím přemýšlí (vypadá přitom dost úchylně). „Chceš říct, že se mi z části vrátila paměť?“ptám se ho. „Je to možný, hele neměla bys zajít na ošetřovnu, aby ti tam ty jizvy vyléčili? Jedna věc je, když máš na sobě jednu malou jizvu, ale ty jich máš nejmíň deset a malé nejsou,“Sasuke si uvědomil, že tohle asi říct neměl. A teď mě trklo, přes pyžamo byly vidět jen dvě, jak mohl vědět…né, to né…uvědomila jsem si, jak to zjistil a okamžitě jsem zrudla. Všiml si toho a radši se zvedl se slovy: „ Zapomeneme na to, hlavně to neříkej Narutovi a sorráč šmíroval jsem tě kvůli tomu, že ses tu procházela tak brzo ráno od krve po ulici a ne abych zjistil, kolik máš ran na zádech a na břiše“ Trochu se usmál. Zrudla jsem ještě víc a jen jsem kývla na souhlas (nebyla jsem schopná slova). „Tak…čau,“volá za mnou Sasuke. Já jen: „Ah-…oj“. Celý zbytek noci jsem se mlátila hlavou o zeď. Ach jooo…
Ráno jsem vyšla z domu a šla ke kanceláři hokage…v noci jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad celou tou událostí, co se stala. Už jsem viděla oba teamové parťáky jak na ní čekají. Už z dálky slyšela, jak na ní Naruto volá: „Dobré ráno, Sakuro!“ a Sasuke dodá s úšklebkem: „Spíš dopoledne.“ Radši jsem se na něj ani nepodívala. Jediné co jsem po včerejšku chtěla, změnit si tvář a obarvit vlasy. Sasuke mě očividně vůbec nevnímal. Buď to byl moc dobrý herec, a nebo na to vážně zapomněl. Šli jsme tedy za Hokage. Šla jsem mezi nimi a omylem jsem zaškobrtla o schod (TRAPAS!!!) a vrazila trochu do Sasukeho. Naštvaně se na mě otočil. Rychle jsem uhla pohledem a šeptla, promiň. „Co to s vámi dneska je?!“ ptá se podezíravě Naruto. „Ale nic! Proč se ptáš?“ odpovíme oba najednou a otočíme se na sebe. „ Právě kvůli tomuhle,“zasměje se Naruto a jen vrtí hlavou. Zrychlila jsem krok. Později jsem toho trochu litovala…
… „Jak jste splnili misi? Máte ten svitek?“zeptá se nás někdo pod horou papírů. Úplně jsem ztuhla. To je ten svitek, co mám u sebe doma. Ale, komu mám o něm říct?! Narutovi? To by se divil, kde jsem k němu přišla a to bych mu to musela zase vysvětlovat. Sasukemu? Tomu bych sice nemusela nic vysvětlovat, ale po včerejšku se navzájem vyhýbáme…
…když jsme odcházeli, hlavou mi vrtal ten svitek a jestli to mám někomu říct nebo ne. Došla jsem k názoru, že jinak než jo to nepůjde. Chvíli jsme šli společně, pak jsme se rozdělili. Už jsem se rozmýšlela, jestli to mám Sasukemu říct, ale nakonec jsem mlčky odešla…
…celý den jsem se snažila sama sebe přemluvit, abych šla za ním, ale nechtěla jsem se znovu ztrapnit. Celou noc jsem nemohla spát, prostě jsem na něj musela neustále myslet. V hlavě se mi odehrávalo dilema: mám jít za ním a říct mu to nebo ne nepůjdu za ním, ještě bych se víc ztrapnila. Vybavil se mi včerejšek. Jak jsme spolu mluvili, jak se na mě usmál. Vzdechla jsem, ale vzápětí jsem se probrala z krátkodobého transu. „ Co je to se mnou?“…
…po další hodině rozhodování jsem se konečně rozhodla. Vzala jsem si na sebe plášť a s sebou svitek. Vyběhla jsem potichu ulicí, ovšem v nočním tichu i takový tichý běh může znít, jako když běží stádo slonů. Tlouklo mi srdce. Měla jsem strach. Nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím, ale zároveň jsem se strašně bála, co řekne Sasuke svitku a tomu, že jsem za ním přišla. Zesmutněla jsem a při myšlence na něj se mi strachem, úzkostí ale i nedočkavostí sevřel žaludek. Co, rozmyslet si to už nemůžu. Došla jsem ke starému domu. V jednom nerozbitém okně bylo rozsvícené slabé světlo. To bude asi Sasukeho pokoj. Nejdřív jsem se ohlídla, jestli mě někdo nesledoval a pak jsem se rozběhla k oknu. Nikdo v místnosti nebyl. Zaklepala jsem tedy. Za chvíli se tam objevil Sasuke. Otevřel okno. „Co tady děláš?“ ptá se mě. „ potřebuju s tebou mluvit a to nutně!“ ignoruju jeho otázku jako on minulou noc a koukám nepřítomně někam pryč. Uhne tedy a já vlezu za ním do pokoje. „Co chceš?“ „Mám ten svitek,“ vykváknu na něj, očima dívajícíma se někam do prázdna. „ No to je super, proč si nám to neřekla dřív?“ Sasuke rozevírá svitek a začne ho luštit, „ tunely? To néé!“ Po dlouhé době se na něj podívám (dokonce do očí). „ Co se děje?“ „To je mapa tunelů pod celou Konohou, jestli tam už jsou, mohou na nás okamžitě zaútočit a nikdo neví odkud. To je špatné. Hele za 10 minut před akademií a vezmi si na sebe něco černýho a taky jakýkoliv zbraně, který najdeš.“ „Ale já si nepamatuju, jak se s kunaiema a shurikenama zachá-“ Nedokončila jsem větu. „ To je fuk, tak už běž,“ nepřítomně na mě mávnul rukou…
…rychle jsem doběhla domů. Vzala na sebe nějaký černý šaty s červeným lemováním, dlouhým rukávem, taky olemovaným červeně (tím jsem se nezaobírala) vzala černé boty a katany přes ramena. Zhasla jsem a utíkala k akademii. Naštěstí Sasukemu došlo, že si nepamatuju, kde je akademie tak na mě čekal před dveřmi. Jak jsem utíkala, narazila jsem do něj a on upadl. „Promiň,“ zčervenala jsem a podala jsem mu ruku. „To je v poho,“ odpovídá. Celou dobu jsme šli úplně potichu po vesnici. Kdybychom nešli na nějakou jakoby misi, přišlo by mi to i docela romantické. Sasuke studoval svitek a já pozorovala hvězdy. Nedaleko od nás se objevil nějaký ninja. Byla jsem si jistá, že mě zahlédl. Okamžitě jsem odstrčila Sasukeho na zem a rukou mu naznačila, ať okamžitě zmizí nebo ať je aspoň schovaný. „ Co tady děláš,“ptá se mě ninja. „No já, já šla jsem se jen projít,“ snažila jsem se o nevinný pohled. „ Jasný tak si svou procházku trochu prodloužíš, kočičko,“ušklíbl se. „ S tím nepočítej a nikdo mi nebude říkat, kočičko!!!“rozzuřila jsem se a vytáhla své katany a běžela na ninju. Pomocí chakry v mečích jsem s ním byla prakticky ihned hotová. Otočila jsem katany a zandala si je do pouzder na zádech. „ Jestli všichni tam budou tak nemožný, bude tahle mise hotová za půl hodiny.“ Usmála jsem se a chystala se jít naproti Sasukemu a omluvit se mu za strčení. Už jsem se k němu otočila, když tu mě zavalilo asi deset dalších ninjů. Nemohla jsem nic dělat a jen jsem stihla ještě na Sasukeho zavrtět hlavou. Sasuke sice pochopil, ale i tak se mi vydal na pomoc. První dva zabil, další čtyři se mu postavili, a ostatní mě odnášeli pryč…
…probrala jsem se někde v podzemí. Hlídal mě tam jeden ninja. Očividně měl ještě za to, že jsem omráčená, protože byl otočený. Vzpomněla jsem si na kunai v rukávu…bingo!...mám jí. Rychle jsem rozřízla provaz, který mě držel, a běžela velmi potichu pro své zbraně. Asi jsem byla trochu hlučnější, protože ten ninja si mě všimnul. Neřešila jsem. Jednou jsem sekla a utíkala pryč, protože z další chodby se začaly ozývat hlasy a velmi rychle se blížily. Rozhodla jsem se tedy utéct další chodbou, která vedla do místnosti. Srdce mi tlouklo, jak pominuté, nemohla jsem popadnout dech. Doběhla jsem do další místnosti. V duchu jsem zaklela. Pomalu, ale jistě jsem ztrácela naději, jak bych se mohla dostat pryč…
…“Kdyby mě nestrčila, mohl jsem jí pomoct a teď bych jí nemusel zachraňovat, do háje,“kleje Sasuke. Utíká chodbami a jen čeká, až na někoho narazí. Nešlo mu do hlavy, kde jsem se naučila tak dobře ovládat katanu. Přemýšlel nad tím, jak jsem se šíleně změnila z nanicovaté, rozmazlené holky na schopnou kunoichi, ale to až od doby co jsem ztratila paměť. Už za ním aspoň pořád nedolézám jako nějaká nána. Pomyslel na Naruta. Teď by se jim tu hodil…
…bezmocně jsem pobíhala chodbami a hledala východ, v patách ninjy a v očích slzy. Udýchaná z pocitem, že mi srdce vyskočí z hrudníku, jsem se zastavila a dodýchávala. „Snad je Sasuke v pohodě,“přemýšlela jsem. Myšlenka na něj mě trochu uklidnila. Slyším z obou chodeb šramot. Z obou stran vyběhli ninjové. Opět se na mě vrhli a drželi mě na zemi. Zmítala jsem se, ale nic to neměnilo. Jeden, asi jejich velitel, vytáhl mou katanu z pouzdra se slovy: „ Tak to tys zabila mého bratra, kdo by to do tebe řekl,“mává krvavým mečem ve vzduchu, „ přísahal jsem, že tě zabiju, ale rychle tě zabít by bylo příliš nudné, umřeš hezky pomalu a bolestivě.“ Poručil ostatním a ti mi natáhli ruku. Ten co stál nade mnou, začal mávat mečem a pak ho ohromnou silou zaryl do mé ruky v ohbí a meč zůstal asi deset centimetrů v zemi…
…Zaječela jsem bolestí. Pravděpodobně mi přeseknul kost. Nemohla jsem se hýbat. Rukou jsem nemohla vůbec pohnout. Cítila jsem jen pomalu se zvyšující bolest a kaluž krve vedle mě. Začínala jsem přestávat vnímat a už jsem jen viděla záplavu bílého světla. To je můj konec, přemýšlela jsem a vybavil se mi Sasuke…oči se mi zaplnily slzami, cítila jsem strašnou bolest a spolu s domněním, že Sasukeho a Naruta už nikdy neuvidím, se stále stupňovala. Někdy se mi hlavou mihla jakási vzpomínka nebo událost, nevím, jestli byla skutečná. Byl tam Sasuke a Naruto, všichni jsme spolu jedli nějaké jídlo a všichni jsme se smáli…rvalo mi to srdce. Bolest se ještě zvyšovala. Uslyšela jsem známý hlas…„Sakuro, no tak, nesmíš umřít, vydrž, už budeme nemocnici, neusínej, né!!!“ „Sasuke, …..promiň…..za…..tu zka..…ženou
……misi………,“říkám oslabeně (spíš šeptám), „Sasuke….. mrzí…..mě……že……………..js-…….em……….s…….te-……bou……nemo-……...
hla…………..strá-……..vit…………………………více…………času. Řekni…..Naru-…tovi
………….že………..mě…………….to……………….mr-……………….zí,“dořeknu. Zdálky ještě slyším: „Sakurooo, nééé,“ volá Sasuke…
…opět okolo mě tma…hlavou mi plavou jen dvě myšlenky:Jsem mrtvá a jestli ne, uvidím ještě někdy Sasukeho…prosím, ať se zase probudím a uvidím ho, prosím klidně naposled v mém životě…nic se neděje…v zoufalství se rozbrečím…po čase už jen bezmocně ležím kdesi ve vzduchoprázdnu a napadá mě, že jsem asi vážně mrtvá…napadlo mě jestli uvidím po smrti někoho, kdo už dávno zemřel…najednou cítím šílenou bolest v pravé ruce…jakto, že ještě cítím, možná jsem ještě naživu, ale při téhle myšlence se bolest dvojnásobně zvýšila…zmítám se v bolestných křečích…okolo se objevilo bílo…chci se probudit, prostě chci a i přes ukrutnou bolest se snažím postavit…z ruky mi teče krev, pomalu se začíná šířit po celé nicotě…nééé, já nechci umřít, prostě nechci…snažím se zastavit krvácení, ale po chvíli dospěju k názoru, že je to zbytečné a podám se tomu…už zavírám zeslabením oči a přemýšlím nad Sasukem…jaké byly ty dva dny mého nového života…
…záplava světla ji na chvíli oslepila, ale i tak otevřela oči, po chvíli vidím normálně, vidím postel, na které ležím a okolo bíle vymalovanou místnost…zeptám se sama sebe: „Jsem mrtvá, a pokud ne, kde to jsem?“ „Sakurooo, ty žiješ,“dva velmi známé hlasy. Ohlédnu se a začnu si pomalu stoupat, všimnu si, že mám obvázanou pravou ruku, hm proč, netuším, asi ještě od toho jak mi jí tam propíchli. Kluci ani nevíte, jak vás ráda vidím,“volám na ně a rozběhnu se k nim… oba je radostně obejmu a štěstím mi stékají slzy po tváři...