Šedý Měsíc I: V jeho očích

Muž, skákajíc z větvě na větev, se pohyboval neskutečnou rychlostí vpřed za jasným cílem. Své okolí skoro nevnímal a přesto byl ostražitý víc než kdy jindy. Při jednom skoku pozvedl ruku a setřel kapky potu, jenž mu stékaly po jeho odřené tváři a padaly na jeho tmavě žlutý plášť, který mu zakrýval skoro celé tělo. Muž zaregistroval nějaký podezřelý pohyb, to jej ovšem nerozhodilo, pokračoval ve své cestě a nenápadně zajel pravou rukou do své kapsy. Dále následovala prudká otočka a z ruky mu vyletěly dva shurikeny, oba našly cíl. Za chvíli se zpoza stromu vynořila dvě těla, v každém z nich byl jeden shuriken umístěn přesně v krčí tepně. Ani jeden to nečekal, oba se váleli ve vlastní krvi. Šokováni tím, co se stalo se dívali jeden na druhého, jakoby hledali pomoc. Přišel k nim a dokončil svojí práci pomoci kunaie, kterým je probodl.
„Taková škoda,“ pronesl pro sebe, zatímco ze země zvedal použité zbraně, nejprve je ovšem očistil o oblečení mrtvých shinobi. Poté je zase zasunul do své pravé kapsy.
Jako nové, pomyslel si, když zasouval zbraně. Nasadil si kapuci a pokračoval ve své cestě. Nyní již nebylo cesty zpět, byl na misi, kterou musí zvládnout.

O pár minut později dorazil do svého cíle, menší vesnice v zemi Vody. Trochu se porozhlédl a vyrazil na náměstí. Procházel skrz hlavní ulici, ta byla obestavěna domy, tedy jestli se tomu dalo tak říkat. Spíše to byly chatrče, jenž měly místo střech plachtu, aby tam nezatékalo, a místo skla v oknech zde byl pouze závěs. Byly to otřesné podmínky pro život. Muž došel k jednomu z dětí hrajícímu si s něčím, co vzdáleně připomínalo hračku. Naklonil se k němu a podal mu do ruky pár mincí. Dítě nesměle pozvedlo oči a vzhlédlo k laskavému muži. Ten nic neříkajíc se zvedl a pokračoval, jako by se nic nestalo dál ve své cestě. Na náměstí mnoho lidí nebylo, ovšem tomu se on příliš nedivil, zboží, které zde bylo prodáváno, bylo drahé a nekvalitní. To jej ale nezajímalo, jeho cíl byl někde jinde. Rozhlédl se kolem, až spatřil věž kostela, vylezl na ní a podíval se na okolí. Za sdruženými domy se tyčil velký komín, ze kterého stoupal obří kouř. Tohle byl jeho cíl.
Došel k domu, ten byl pravý opak těch, které míjel ve vesnici - krásný a velký. Z pevnou střechu a vyleštěnými okny. Dorazil ke dveřím a zaklepal na ně. Po menší chvíli se dveře otevřely, stála v nich postarší žena.
„Dobrý den, co pro Vás mohu udělat?“ ptala se.
Muž si sundal kapuci a klidným vyrovnaným hlasem řekl: „Hledám Gatsua.“
Ženě se změnil výraz ve tváři a bylo slyšet, jak se před odpovědí zhluboka nadechla.
„Kdo jej hledá?“ zeptala se.
On nic neříkajíc pouze v mžiku vytasil ze svého rukávu svojí katanu a prudkým švihem sťal ženě hlavu. Před tím, než hlava dopadla na zem, jí vypadl z ruky kuchyňský nuž, jenž skrývala za zády. Muž klidným krokem postupoval dále domem, minul pár pokojů a zamířil po schodišti nahoru. Po vyjití všech schodů se před ním vynořily dveře. Před nimiž stáli dva muži, z toho usoudil, že za nimi je ten, koho hledá. Rozhlédl se po okolí, hala byla celkem široká. Na stěnách vysely obrazy zdejších polí a lesu, které míjel po cestě sem. Popošel směrem k mužům. Ti si mezi sebou vyměnili pohled a ihned poté k němu přiskočili, rychle vytasili své kunaie a prudkými švihy na něj zaútočili. On odpověděl svojí katanou, kterou zastavil oba útoky, muži ovšem neustoupili a dál tlačili své kunaie, až se zdálo, že jej přetlačí. Znenadání se ozval hlasitý výkřik. Bezpochyby někdo objevil tělo ženy, jenž leželo mezi dveřmi, muž se pousmál. Za pár sekund byl slyšet hlasitý dupot. Touto dobou mu v hlavě běhalo několik plánu a počítal, kolik nepřátel se mu vynoří za zády, to vše stíhal během toho, co pevně svíral svojí katanu v ruce a odolával dvěma o hlavu vyšším a zřejmě starším soupeřům. Konečně se přihnali další tři nepřátelé, kteří stáli přímo za ním.
„Ha, tohle je tvůj konec!“ zaječel jeden z mužů, zatímco se další dva culili.
„Nikdy nepodceňuj soupeře,“ řekl klidným hlasem.
Nepřátelé kolem něj se připravovali na útok.
„Pořádně si to rozmyslete, jde o vaše životy,“ poznamenal, těsně před tím, než se na něj vrhlo všech pět mužů z kunaemi v ruce. Všichni zasáhli cíl, tedy alespoň si to mysleli.

Najednou se všichni skáceli na zem. Jeden z nich, ten který neměl zasažený životně důležitý orgán, pohlédl na muže: „Jak?“
„Hlupáci, vše co jste viděli, bylo pouze to, co jsem chtěl, aby jste viděli,“ odpověděl, mezitím co si svým pláštěm setřel ze svého oka menší kapku krve.
„Genjutsu? Jak? A kdy si nás do něj chytl?“ ptal se nevěřícně muž ležící na zemi.
„Bylo mi jasné, že té ženy, která ležela dole, si později všimnou další strážní, takže proč se s vámi špinit po jednom, když vás mohu vyřídit naráz? Čekal jsem, až sem vběhnou. Poté to již bylo lehké, všichni opití svojí sebedůvěrou nevěnovali pozornost mému meči a v moment, kdy jste na něj pohlédli, před tím, než jste zaútočili, aby jste zkontrolovali jeho polohu, jste si nevšimli odrazu, který na něm byl že?“
Dalších otázek muž již nebyl schopen, pomalu z něj vyprchával život.
Nyní zbývá jen on, pomyslel si, těsně před tím, než otevřel dveře před ním.
Když vešel, v křesle za stolem nikdo neseděl, i přesto zde cítil chakru.
„Vylez a udělám to bezbolestně,“ pronesl do vzduchu.
„Po po počkej, já mám peníze, ženy, všechno, jen si řekni, co chceš, dostaneš to, celá tahle vesnice je pod mým palcem,“ pronášel koktavě muž, zatímco se plazil zpoza stolu. Když se poté ohlédl za sebe, aby viděl tvář toho, kdo se k němu dostal, tak lehce byl překvapen. Stal před ním na první pohled mladý muž, zřejmě kolem pětadvaceti, s bílými vlasy, které mu nepřirozeně stály do vzduchu, jakoby právě vstal z postele. Zbytek jeho těla zakrýval tmavě žlutý plášť jenž byl od krku až po jeho kolena.
„Nic z toho mě nezajímá, hledám jednoho muže, údajně jsi s ním měl spolupracovat,“ odpověděl chladným hlasem.
„O koho jde?“ ptal se zvědavě Gatsuo.
„Oyashiro,“ vyslovil jeho jméno.
„Oyashiro, proč tě zajímá zrovna on?“ snažil se zjistit.
„Jestli ti to nedošlo, to já se tady ptám,“ pokusil se trochu zastrašit nepřítele, aby mu ukázal, kdo je v této situaci pánem.
„Dobře, jeho je těžké najít, ale vím, že se nejčastěji zdržuje v zemi Blesku poblíž přístavů, kdyby potřeboval rychle změnit polohu. To je vše, co vím. Jen kvůli tomu si sem přišel?“ pohlédl na stojící osobu.
„Ne, tahle informace byla pouze pro mě. Má mise tady, je zabít tě, jelikož jsi odpověděl, tak to udělám rychle,“ vyndal svůj kunai a pomalým krokem se blížil k muži. Nevnímal jeho prosení a slibování, že se změní. Chytl jej rukou za košili a vytáhl ho do vzduchu, tak vysoko, že ani špičkami bot nedosáhl na zem. Dále následovalo pouhé podříznutí a tvrdý dopad na podlahu své kanceláře.
„Mise splněna,“ špitl si pro sebe.

Když vyšel z domu, uviděl něco, co nečekal. Snad všichni občané téhle vesničky, stáli před domem, jakoby na něj čekali. Muž k nim pohlédl a všechny je přejel pohledem. Neodsuzoval je, chápal, proč tam stojí.
„Vezměte si, co chcete,“ pronesl k nim a vydal se směrem z vesnice.
I přesto co řekl, nikdo z přítomných si nedovolil vejít do domu, dokud neviděli jeho stín úplně zmizet.

„Jdeš pozdě,“ promluvila žena, která na něj čekala před vesnicí. Když poté vystoupila ze stínu, spatřil před sebou drobnější ženu s růžovými vlasy. Přes sebe měla stejně jako on plášť ovšem bílé barvy a na jeho zadní straně byl vyobrazen šedý měsíc.
„Nebo ty si tu příliš brzy,“ poznamenal, zatímco se na ní podíval.
„Proč na sobě nemáš naší uniformu?“ tázala se žena.
„Děláš, jakoby na tom záleželo,“ odvětil.
„Záleží, měli by vědět, kdo je tady osvobodil. Kdo za ně nasazoval život,“ řekla mu.
„Říkáš to, jakoby jsme my byli ti správní, ale nezapomínej, jsme stejní jako ti, co je utlačovali, jsme vrazi. Nezáleží, jak šlechetné máme cíle nebo jak to podáš,“ odpověděl ji.
„Jak tohle můžeš říct? Ty jsi nebyl v jejich sklepě, nevíš, jak tam s nimi zacházeli. To já tam byla! Všechny ženy byly spoutány a jejich pouta na nohou a na rukou byla přikována ke zdi. Byly nahé a sloužily jen pro jednu věc. Jediné, na co čekaly, bylo, až je někdo osvobodí a zabije. I po tomhle řekneš, že jsme stejní?“ vyhrkla na něj, šlo vidět, že tahle mise pro ni byla těžká více než obvykle.
On jí na to nic neodpověděl, věděl, že v něčem měla pravdu, ovšem ne ve všem. V jeho očích byli pořád vrazi, i když měli krásné cíle.
„Měli bychom ho kontaktovat,“ po delší odmlce konstatovala.
On jen mlčky přikývl na znamení souhlasu. Naposledy se ohlédl na vesnici za ním a zpozoroval západ slunce. Nový den se blíží.