Tak zase někdy...

Ahoj,
to jsem zase já... Tvé rudé zapadající slunce,
očima prý tolik evokující nebeské ruměnce.
Vzpomínáš? Rád jsi mě tak o samotě nazýval,
když nás soumrak pomaloučku zakrýval.
Prvně jsem se při tom přirovnání červenala,
později si ho však z hloubi duše zamilovala.

Vím,
slíbila jsem, že s tím definitivně přestanu,
zahodím smutek a z depresí se dostanu.
Vážně se snažím… občas se to i daří,
ale pak přijde den jako tento, a vše zmaří.
Dnes bychom slavili výročí první schůzky.
Nervozitou jsi mi tehdy propálil rukáv blůzky.

Ano,
od toho osudného boje uběhly roky
a já stále roním slz hotové potoky,
i když bych pro našeho syna měla být silná,
skutečnost je bohužel jiná.
Připadám si prázdná, bez smyslu života.
Jako bych fungovala jen na autopilota.

Poraď,
k čemu je tma, když tě v ní vidím?
K čemu je samota, když tě v ní cítím?
K čemu je spánek, když se mi o tobě zdá?
K čemu je láska, když ničit moc má?
K čemu jsou vzpomínky, když tolik sužují?
K čemu jsou léky, když rány nehojí?

Vím,
zařekla jsem se s psaním skoncovat
a z pouhých maličkostí se radovat,
nevyhýbat se případným příležitostem,
dát vale žalu, truchlení a starostem.
Jenže mi připadá, že bych tě zradila,
kdybych ke vztahu s jiným svolila.

Chápej,
není lehké se tě nadobro vzdát,
dovolit dalšímu říkat: „Mám tě rád,“
znovu se na svět radostně smát
či to pro potěchu druhých jen předstírat.
Slibuji, že se alespoň pokusím jít dál,
protože tak by sis to dozajista přál.

Věřím,
že v tobě tam nahoře budu mít podporu,
než se znovu všichni sejdeme pospolu.

Tak zase někdy… má lásko.