Hledání síly - 1. Na cestě

1. Na cestě

Izumi zaklela. Už týden byla na cestách a pět dní z toho propršelo. Dnes ráno jí probudilo slunce, prosvítající mezi mraky a tak si myslela, že by se konečně mohla přestat brodit bahnem a večer usínat v suchu, ale když kolem poledne opět ucítila na obličeji kapky deště, pochopila, že jí nic takového dopřáno nebude.
Izumi znovu nevybíravě zaklela a natáhla si přes hlavu kapuci. Věděla, že když se rozprší, kapuce jí brzy bude k ničemu, ale chtěla si alespoň ještě na chvíli uchovat pocit sucha. Současně přidala do kroku, ale když uslyšela vzdálené zahřmění, pochopila, že rozmarům počasí neuteče. V duchu se snažila počítat, kdy by zhruba měla dorazit k cíli své cesty, ale s nelibostí si uvědomovala, že do večera to stihne jen těžko.

Brzy se rozpršelo takovým způsobem, že jí okamžitě promokl plášť i všechno oblečení pod ním a začalo se jí lepit na tělo, z čehož jí naskákala husí kůže a Izumi se roztřásla chladem. Tímto způsobem probíhal celý zbytek odpoledne, a když se k večeru počasí konečně umoudřilo a vítr rozehnal mračna, byla Izumi tak prochladlá, že stěží cítila končetiny. Dnes měla ale výjimečně štěstí a po chvíli narazila na malou prázdnou jeskyni, kam nefoukalo.

Izumi venku z posledních sil nasbírala mokré dřevo a vytvořila si v jeskyni provizorní ohniště. Pak vylovila ze záhybů pláště zápalky, ale byli samozřejmě tak vlhké, že neměla šanci ani jednu zažehnout. Vydolovala ze sebe proto trochu chakry na menší ohnivou techniku a na druhý pokus konečně vyskočili plamínky. Dřevo bylo vlhké a tak spíše kouřilo, než hořelo, ale Izumi k němu i tak natáhla zkřehlé prsty a byla ráda i za tu trochu tepla. Když dřevo po několika minutách trochu proschlo, začalo konečně praskat a rozhořelo se. Izumi se rychle vysvlékla z mokrých věcí a rozprostřela je kolem ohně. Pak ze své cestovní tašky vylovila jakž takž suchou přikrývku a nahá se do ní zabalila. Pak už jen snědla pár navlhlých sucharů, které měla v tašce, přiložila na oheň všechno zbývající dřevo a pevně zavinutá do přikrývky se natáhla co nejblíže k ohni a brzy odplula do spánku.

Izumi pobudilo šimrání na tváři. Otevřela oči a v první chvíli se lekla tak, že se prudce posadila. Oranžová veverka, která jí ještě před chvílí očichávala obličej, polekaně vystřelila z jeskyně, co jí nožky stačily. Do jeskyně proudily teplé sluneční paprsky a Izumi si s úsměvem oblékla své oblečení, které jí do rána jakž takž uschlo. Poté snědla poslední zbytky jídla, co měla, tři suchary a jablko a znovu vyrazila na cestu.

Pod nohama jí okamžitě začalo čvachtat bláto a již suché boty začali znova nasávat nenáviděnou vlhkost. Ovšem nebe bylo bez mráčku a teplé sluneční paprsky babího léta vykouzlili na tváři Izumi úsměv. Začala si broukat nápěv své oblíbené písničky a svižně vyrazila po cestě na jih.

Kolem poledne narazila na malou vesničku, kde si koupila rámen a vyptala se na cestu dál. Pak dychtivě vyrazila jihozápadním směrem, neboť zjistila, že její cíl je už blízko. V pozdním odpoledni, kdy už se slunce pomalu sklánělo k západu, dorazila Izumi na vrchol již několik hodin stoupající cesty a pohlédla dolů. A v údolí konečně uviděla dlouho vytoužený cíl své cesty.

Izumi si unaveně a úlevně oddechla, prohrábla si dlaní své dlouhé, jako uhel černé vlasy a pak se usmála. Konečně dosáhla svého cíle, byla doma. S čerstvým přívalem energie zahájila Izumi sestup do Skryté Listové vesnice a v jejích hezkých černých očích se zračila nedočkavost.