Je to o nás

Na půlku, na čtvrtku, rozložit zpátky. Přehnout po diagonále a zvýraznit rýhu.
Papír zašustil.
Soustředěně se zadíval na polotovar ve svých rukou – už stačilo jen přehnout na malé trojúhelníčky, vložit dovnitř, znovu přehnout, sklopit křídla a vytvarovat zobák. Jen pár vteřin a jeho dvoutýdenní práce by byla hotová. Konečně.
Ozvalo se lámání, jak se papírová křídla roztáhla a malá skládačka tak konečně začala získávat svůj vysněný tvar. Zohnout ocas, nakrčit hlavu… ano, ano, a roztáhnout nožičky, aby mohl stát.
Tak, hotovo.
Spokojeně se usmál.
Vzal malého modrého ptáčka a vložil ho do košíku po své pravici. Ten byl až po okraj plný ptáčky stejných velikostí, ovšem jejich těla hrála různými barvami – bílou, zelenou, žlutou, oranžovou, červenou a modrou. Vypadaly jako duha. Rozsypaná duha z malých drobečků.
A bylo jich tisíc.
Přesně tisíc.
Zvedl se ze země a oprášil si zadek od špíny, která na půdě jejich domu ležela už pěkných pár let. Nikdo tam nahoru nechodil, byl to jen jeho malý, temný a špinavý koutek. Ještě před pár lety si tu hrávali s bráškou, dnes už měl ale jeho starší sourozenec jiné povinnosti. Důležitá jednání, která musel se svým otcem podstupovat, ho držela téměř celý čas pryč z domu.
Jenže dnešek byl výjimečný. Dnes se měl konečně vrátit.
"Tobi!" ozvalo se tlumeně s přízemí.
Cukl s sebou, když uslyšel hlas své matky. Znamenal totiž jen jediné: Jsou zpátky.
"Už jdu!" houkl přes zavřené dveře. Rázem ale začal panikařit - neměl moc času.
Doběhl na druhou stranu půdy a vytáhl odtamtud velkou krabici. Nebyla sice nic extra, ale on nestihl žádnou lepší vyrobit. Tahle bude muset stačit.
Vrátil se zpátky ke košíku, kde leželo všech tisíc papírových skládaček, a položil krabici na zem. Otevřel víko a vyklepal malá smítka ze dna. Potom vzal koš do ruky a pomalu začal ptáčky přesypávat. Před očima mu běhala modrá, která se náhle změnila za červenou. Červená střídala oranžovou, na tu zase navazovala žlutá. Ke konci tvořila vodopád jen míchanice zelené a bílé. Jako poslední vypadl z košíku malý bílý ptáček, který měl na levém křídle černou tužkou napsané číslo jedna.
Musel se usmát.
Byl to první ptáček, kterého složil. Ten, který mu dal nápad pro celý tenhle velký projekt.
Vzal papírovou skládačku do ruky a pozorně si ji ze všech stran prohlédl. Měl krásně tvarovanou hlavu, rovný ocas i nohy, křídla se na konci netřepila. On byl jeho nejdokonalejší práce – ten první.
"Tobiramo! Pojď dolů!" uslyšel opět hlas své matky, tentokrát byl ale víc netrpělivý. Nemohl už se dál zdržovat.
"Vždyť už jdu!"
Položil ptáčka zpátky k ostatním a zavřel krabici víkem. Zvedl ji ze země a vydal se k východu.
Dnešek. Jeho velký den.

Zbývala jen hodina, než se slunce schová za horizont a naposledy tak osvítí ohromnou skálu, která se jako strážná brána tyčila nad celou vesnicí.
Utíkal po hlavní cestě. Teď v podvečer už tam moc lidí nebylo - jen pár shluků upovídaných stařenek, které pomlouvaly každé šustnutí, děti, co se s křikem honily a někdy dokonce prošel i zamilovaný pár; s propletenými prsty a šťastnými jiskřičkami v očích.
Jen se nad tím pousmál.
Jeho bratr ho donutil přemýšlet nad vším, co se kolem něj dělo. Nad každým nepatrným detailem, protože i to nejmenší zrnko prachu bylo součástí jejich domova. Jejich malé vesnice, která jim byla jako matčina náruč vždy otevřená.
Zadýchaně doběhl až k vesnické rozhledně. Otevřel dveře a pustil se točitým schodištěm nahoru.
Schody jako by nebraly konce, krabice mu zpod paže začala nechtěně vykluzovat.
Už jen třicet.
Zhluboka se nadechl a přemluvil své unavené nohy k dalšímu výstupu.
Devatenáct.
Pevně sevřel krabici.
Osm.
Uviděl dveře.
Z posledních sil se vyškrábal na konec schodiště a vrata otevřel.
Silný proud vzduchu ho málem zatlačil zpátky do schodiště, světlo zapadajícího slunce oslepilo jeho kalné červené oči. Musel si obličej zastínit volnou rukou, aby dal zraku příležitost přizpůsobit se nezvyklému jasu.
Uslyšel smích.
Narovnal se a otočil se vpravo. Mladík s dlouhými tmavými vlasy, které mu volně vlály ve větru, se opíral o železné zábradlí rozhledny, na rtech mu pohrával jemný úsměv. Brnění, v jakém ho vždy před odchodem na misi vídával, bylo bez jediného škrábance.
S úlevou si oddechl.
"To nebylo vtipný," nafoukl své čtrnáctileté tváře. Rty staršího se roztáhly ještě víc.
"Vypadals jako princezna. V tom světle a větru se snahou bránit se tomu všemu, na vrcholku vysoké věže…"
"Heej!" přerušil ho mladší. Položil krabici na zem a vrhl se na svého brášku. Ten jen se smíchem odrazil bělovláskovu snahu, chytl ho za hlavu a nedovoloval mu pohnout se z místa. "Pusť mě, Hashi!" začal po chvíli žadonit.
Starší němě zakroutil hlavou. Povolil své sevření a vzápětí rukou zabránil svému mladšímu bratrovi v pádu. Postavil ho pevně na obě nohy, poté se natočil zpátky k vesnici, na kterou se díval před příchodem bělovláska.
Mladšího pýcha chvíli zpracovávala své ponížení, potom se ale klučina otřepal a vrhl pohled na svého bratra. Pozoroval, jak upírá zrak na vesnici, na zaprášené ulice a lidi v ní. A jak se při tom usmívá.
Usmál se taky.
"Věděl jsem, že tu budeš," promluvil tiše, zatímco se stejně jako starší opřel o železné zábradlí.
"Věděl?" podivil se tmavovlasý. Těžko uvěřit, že byli vůbec bratři. Vzhledem byli tak rozlišní.
"Jo, chodíš sem vždycky, když se vrátíš. A jenom tak stojíš a díváš se dolů."
Chvíli bylo ticho, každý z nich plaval ve svých vlastních myšlenkách.
Mladší se nakláněl přes železné tyče a snažil se přijít na to, co na tomhle místě jeho bratra tak fascinovalo. Nechal si své bílé vlasy čechrat večerním větrem, který začínal víc a víc chladnout. Jedny z posledních paprsků dne mu dopadaly na bledé líce a hladily jeho tvář. Musel se vytáhnout na špičky, víc se položit do energie, která ho obklopila. Cítil ji, cítil to všechno, co mu dávala.
Cítil se volný jako pták.
Tmavovlasý jen přemýšlel o slovech mladšího. Byla to vlastně pravda – vždy, když se s otcem vrátili, zašel prvně sem. Na nejvyšší místo malé vísky, na rozhlednu, zvonici. Při té myšlence se nepatrně otočil, aby zkontroloval zvon z přístavby nad vrchní plošinou. Visel nehybně, ani ve větru se nepohnul. To teprve při nebezpečí se jeho srdce zakouslo do pevných stěn a řezavý zvuk probudil každého v jejich malém domově.
Otočil se zase zpátky, tentokrát nechal pohled padnout na mohutnou skálu, která se nad drobnými domy tyčila. Stála jako velký ochránce, který nepoleví ani pod větrem, ani pod bouří, ani neustoupí ohni. Byla symbolem místa, kde žili. Místa, které bylo na mapě zakresleno nepatrnou černou tečkou. Ale on věděl, že z něj jednou bude něco víc. Že jednou to bude místo, za které bude chtít každý rád obětovat svůj život.
Rukou vyhledal kožený provázek na svém krku a v dlani sevřel modrý přívěšek.
Dárek od otce. K sedmnáctým narozeninám.
Ano, bylo to tak. Dnes měl opravdu sedmnácté narozeniny. Ty poslední narozeniny, které stráví jako dítě. Poslední narozeniny před tím, než ho bude celý svět pokládat za dospělého, na smrt připraveného.
Při myšlence zatnul zuby.
"Hej, Hashi," promluvil slabě bělovlásek.
Tmavovlasý se rychle vymanil ze spleti svého uvažování a upřel na mladšího zvídavý pohled.
"Hm?"
"Eto ne… tohle je pro tebe," přešlápl z místa na místo a bez toho aniž by se bratrovi podíval do tváře, mu do rukou strčil velkou krabici.
Starší se zarazil.
"Tobi…"
„Všechno nejlepší k narozeninám, bráško," zarděle prohlásil bělovlasý.
Hashirama se usmál.
"Děkuju."
Položil krabici na zem a kleknul si na jedno koleno. Z pouzdra vytáhl kunai a jedním pohybem jím prořízl pásku, kterou byla papírová nádoba zalepená. Otevřel obě křídla a nahlédl dovnitř.
Ústa se mu překvapením otevřela.
Hrábl do krabice pravou rukou a uchopil v nich pár bílých ptáčků. Po tom, co se ujistil v jejich opravdovosti, zajel rukou až na dno krabice. Nemohl mu přece dát to, co si myslel, že mu dal. Nemohlo jich být tolik.
"Viděl jsem mamku a taťku, jak se bavili o přívěšku, který jsi dneska dostal," promluvil bělovlásek. "Chtěl jsem ti dát něco podobnýho, nějakou věc na památku. Prvně jsem sice uvažoval o novým kunai, ale ty jich máš stejně hodně. Nepoužil bys ho."
Tmavovlasý mlčel.
"A pak, když jsem procházel vesnicí a díval se na lidi kolem, jak se na sebe usmívají - úsměv jednoho znamenal úsměv druhého - jsem si to uvědomil. Mohl bych ti dát jakoukoli věc, třeba i ten kunai, možná nějakou lepší katanu nebo nějakou pásku na vlasy. Vím, jak si na ně potrpíš." U těchhle slov se zasmál, tmavovláskovo obočí se mírně nakrčilo, nechal ale poznámku bez odpovědi. "Jenže ty věci by stejně zůstali po čase ležet někde v tvým pokoji. Na zemi nebo v koutě. Moc často bys o ně nezakopl. A kdyby ano, možná by sis ani nevzpomněl, kdes je vzal."
Starší pozorně vnímal jeho slova. Bylo v nich něco, co by od svého mladšího brášky nikdy nečekal. Něco dospělého. Víc dospělého, než si on sám mohl představit. "Proto jsem šel na půdu. Pamatuješ, jak jsme si tam hrávali? Přehrabovali jsme se ve starých krabicích, které tam zbyly ještě po dědečkovi. V jedné z nich jsem našel knížku. Knížku a stoh barevných papírových čtverečků. Byla to taková blbost, kterou by si přečetl jen někdo, kdo se opravdu hodně nudí. Ale já tam našel tohle," ukázal prstem na krabici s barevnými ptáčky. "A při těch malých papírových skládačkách jsem si vzpomněl na pohádku, kterou nám mamka jako malým říkávala. Pamatuješ? Na nemocnou holčičku, která věřila, že se uzdraví, když jich složí tisíc? Tisíc jeřábů z papíru?
Máma říkala, že jich tisíc splní přání. Jakékoli přání."
Hashirama vyvalil oči. Tohle přece nemohl myslet vážně. "Přemýšlel jsem, jestli jsem se nerozhodl špatně, jestli tohle celé neskončí jako fraška. Víš, kdyby se o tom dozvěděla mamka, asi by mi nedovolila pokračovat. Přece jen je to celkem šílenost složit jich tisíc," zasmál se. "Ale já vím, že tohle je to, co bych ti měl dát. Co ti chci dát. Dokud máš ještě možnost něco udělat jako dítě. Před tím, než ti bude osmnáct, než se vydáš do světa dospělých, kteří si servítky brát nebudou.
Takže… si ho vem, dobře? Nějak ho využij. Protože nevím, jestli tohle budu schopen udělat někdy znovu," dokončil nervózně.
Starší vstal ze země a podíval se svému mladšímu bratrovi do očí. Ten okamžitě uhnul.
"Tobi… děkuju," zašeptal a pevně bělovlasého objal. Oba stáli na rozhledně mlčky, jeden díky tiše vyjadřoval, druhý akceptoval. Tobirama objal svého bratra zpátky.
"Nemáš za co."

Slunce zapadlo, horizont dobarvovaly jen zbytky rudých paprsků. Oba pořád stáli na stejném místě, kde se před hodinou setkali. Jen mlčky pozorovali tichou vesnici, stařenky, které se začaly rozcházet domů a děti, co si stále nepřestávaly hrát.
"Už ho víš?" prolomil ticho hlas mladšího.
"Hm?" nechápal tmavovlasý.
"Tvé přání. Už víš, co si budeš přát?"
Hashirama se zhluboka nadechl. Pohlédl ke svým nohám, na krabici plnou tisíce papírových jeřábů, a poté na svého bratra. V jeho očích plálo očekávání, které se snažil bělovlasý bezvýsledně maskovat.
"Vím."
Jiskřičky v očích mladšího radostně zaplály.
"A?" hlas se mu třásl, když se ptal svého bratra.
Tmavovlasý se zohnul a vzal do náručí krabici s jeřáby.
"To, co jsi mi řekl, je pravda. Nějaká obyčejná věc by zůstala ležet někde v koutě mého pokoje. A asi bych si na ni vzpomněl jen málokdy. Tohle je ale něco naprosto… jiného.
Víš, vždycky sem chodím právě kvůli tomu," prohlásil zasněně a rukou přejel celý horizont.
"Kvůli vesnici?" podivil se Tobirama. Moc mu to nedávalo smysl.
"Ano, kvůli vesnici. Já i ty jsme se tu narodili. Je to náš domov, domov, který bychom měli chránit. Domov, který bychom měli chtít chránit. Naše vesnice i všichni lidi v ní, je to součást velkého celku, do kterého patříme i my. Vždycky sem přijdu a pozoruju vše, co mi přijde na oči. Třeba ty stařeny. Někdy mi lezou na nervy, ale dokázal by sis bez nich představit ulice?" natočil se k mladšímu bratrovi. Ten jen němě zakroutil hlavou. "Anebo děti. Někdy řvou, pletou se pod nohy, neposlouchají. Ale kdyby nebyly ony, nebyla by ani naše budoucnost. Bez dětí by nic nebylo takové, jaké to být má. A třeba i ty staré domy. Rozpadají se, jsou špinavé a ošuntělé a kazí celkový pohled na vesnici. Ale… oni sem prostě patří. Stejně, jako všechno ostatní. Stejně jako ty a já."
Hashiramův zrak se upřel na děti, které si hrály pod zvonicí, na které stály. "A tak si říkám, nebylo by ode mě sobecké si přes to všechno nechat přání jen pro sebe?"
Bělovlásek se zarazil. Co tím myslí?
"Chtěl bych se o tvůj dárek podělit s celou vesnicí. Oni mají taky právo na to si něco přát. Nemyslíš?"
Tobirama se usmál. Pochopil.
"Tak do toho," zašeptal.
Tmavovlasý kývl na bratra, rty se mu mírně roztáhly. Chytnul krabici oběma rukama a jedním trhaným pohybem vysypal její obsah do vzduchu.
Jeřáby začaly poletovat a pomalu padat k zemi. Zelení, žlutí, oranžoví, červení, modří i bílí. Všichni do jednoho, jako velká rozsypaná duha. Letěly a pomalu klesaly do prašných ulic, tam, kde je další den ráno najdou děti. A možná i mladí zamilovaní a staré babičky. Zvednou je a usmějí se – z pouhé myšlenky, že jim něco tak nicotného mohlo rozzářit rutinní den.
Všechny už jim skoro zmizely z dosahu, když v tom se Hashirama prudce vyklonil a chňapl po posledním malém bílém ptáčkovi.
"Co to děláš?" vyjekl Tobirama.
Starší se jen usmál a natáhl k bělovlasému svou ruku. Povolil stisk a rozevřel dlaň.
Seděl tam, ten malý bílý ptáček s jedničkou na levém křídle. On - jeho první výtvor.
"Tohohle si nechám. Koneckonců, taky si můžu něco přát, ne?"