Před bouří 4. Cesta

Brzy se Dai vrátil. Společně s ním přišel jedna starší paní jako lékařka a pár mladíků z vesnice. Doktorka se dala do okamžitého prohledávání zranění, zatímco mladíky si Naruto svolal k sobě.
„Ukažte mi vaše doklady,“ zavelel, mladíci mu je s nejistotou předali. Mistr Naruto si mezitím vytáhl zápisníček a opsal z dokladů důležité informace, pak je vrátil zpět svým majitelům.
„Dobře, vašim úkolem bude dostat tyto zločince do nejbližší věznice. Jsou velmi nebezpeční a dostanete za ně značnou sumu… ale pokud se do vězení nedostanou, vím, kdo jste. Neradil bych vám je poslouchat a pomáhat jim, nebo se vám to vymstí. Jasný?“
Skupinka přikývla.
Naruto si je prohlédl – dalo se jim věřit? Na tom moc nezáleží…
„A my,“ Naruto se otočil zpět na svůj tým, „my vyrazíme na cestu. Bude to dlouhé a náročné… ale nemáme na vybranou. Musíme tam dorazit, co nejrychleji. Chápu, že jste nikdy takovou cestu neabsolvovali. Poběžíme celé dny tím nejrychlejším tempem, co můžeme… a pauzy budu dávat já. Nemůžeme nyní brát ohledy na jednotlivé potřeby. Rozumíte mi?“
I jeho tým přikývl.
„Dobře,“ Naruto se porozhlédl. Mladíci se dali do kontroly svázaných vězňů a upoutávali je ještě pevněji – to dalo Narutovi naději, že je za rohem nepropustí na svobodu. Přeci jen, odměna z vězení se nemohla rovnat tomu, co nabízeli tihle gauneři.
„Jdeme na to!“

Začátek cesty vedl po cestě. Naruto nechtěl riskovat zbytečnou ztrátu času a tak vsadil na hlavní cestu. Společně proběhli vesnicí, kde na ulici potkali zástupce starosty. Naruto si pomyslel, že kolona se zbraněmi musela projet tudy. Moc dobře o tom věděl… ale jak už to tak bývá, nic mu nikdo nikdy nedokáže.
Kazuko s Masaru si vesnici ve spěchu prohlédli.
„Je to zapadákov,“ řekl Masaru.
„Mluvení za běhu vám zbytečně vezme dech,“ řekl vedle něj Naruto. Děti běžely na plnou sílu. Naruto se sotva zadýchal. Ale nemohl dělat jinak. Nechat je samotné nemohl. Poslat je zpátky nemohl. Neřešit vzniklou situaci – nemohl.
„Dechu mám dost,“ odpověděl Masaru a Naruto se zamračil.
„Tak ať ti to vydrží těch několik dní,“ zasmál se Dai.
„Nechte toho,“ sykl Naruto, „Kaz mlčí, šetří síly a dělá dobře.“
„Ano, mistře,“ zašeptala dívka a dávala pozor na cestu. Polní cesta byla nerovná, kamenitá a plná větví spadlých ze stromů.
„Poběžíme v korunách, to bude rychlejší.“ Naruto vyskočil na větev, otočil se kolem ní a skočil na další. Jeho tým ho následoval.
Dalších několik hodin běželi, než dorazili na okraj lesa – v dálce uviděli velké hnědé hory.
„To je Země větru,“ oznámil Naruto.
Dai hvízdl. Poprvé v jiné zemi. Pokud nepočítal Zemi řek, která však úzce s Listovou spolupracovala a na první pohled mezi nimi nebyl jediný rozdíl – během všech válek Listová Zemi řek postupně celou ovládla a udržovala si v ní moc i práva. Dokonce se nyní nacházeli na jejím území.
„Nepotřebujeme nějaké povolení?“ zeptala se Kazuko.
„Země větru je náš největší spojenec, máme volný pohyb. A jelikož nebudeme na jeho území plnit misi, tak to nemusíme oznamovat.“
„Ale,“ zamyslela se Kazuko, „co když ten konvoj dostihneme na území této země?“
Naruto se na ní podíval. S tím nepočítal.
„Tak v tom případě to povolení obstarám, neboj se.“
Překročili hranice v podvečer. Naruto se chystal k další cestě, ale uviděl, že jak Dai tak i Kazuko už nestíhají. Masaru by ještě hodinku zvládl.
Mistr se ve vedení zastavil.
„Tady se utáboříme,“ řekl, „budeme spát jen pár hodin. Tak se moc neradujte…“ Musel pauzu udělat. Nechtěl je sedřít… a to, že říkal, že pauzy bude určovat on, byla jen zástěrka – věděl by, že by se ani jeden z nich nechtěl zastavit, jelikož by si před ostatními chtěl zachovat tvář. Takhle to mohl všechno vzít na sebe a ušetřit je toho. Zároveň je však musel pevně sledovat, aby rozpoznal, kdy to už nezvládají.
Po rozestavení spacáků a pytlů si Naruto dovolil ještě menší brífink.
„Nevím přesně, kde Země trsu leží, ale jakmile budeme ve větší blízkosti západních hranic, obstarám ty informace. Zatím buďte opatrní, za těmi horami už se rozkládá poušť. Života je tam málo a ten, který tam je, vám ten váš chce vzít. Mluvím o různých škorpiónech a další havěti. Proto buďte opatrní, kam si leháte… už byste se nemuseli zvednout.“

Naruto je vzbudil za čtyři hodiny. Byla ještě tmavá noc.
„Vstávejte ospalci! Je nový den!“ zasmál se.
Dai zamžoural očima: „vždyť ještě ani nesvítí slunce.“
„V životě ninji jsou týdny, kde slunce ani nezahlédne, musíte si zvykat.“
Studenti vstali, upravili se, něco pojedli, ale jen lehce, aby je to nebrzdilo, a vydali se dál.
Stromů směrem k horám ubývalo a na zem se měnila ve vyprahlou hlínu plnou trsů a bodláčí.
„Au,“ zakřičela Kazuko a při běhu si zkontrolovala nohu. Měla krvavý škrábanec na lýtku.
Mistr se zastavil.
„Musíte si dávat větší pozor,“ řekl a podíval se na kluky, „pokračujte!“
Ti pochopili a běželi dál. Naruto si mezitím klekl ke Kazuko a ránu ji polil dezinfekcí a obvázal obvazem.
„Vydrž,“ řekl Naruto. Dívka začala slzet. Rána ji štípala a strašně to bolelo.
„Je mi líto, že zdržuji,“ řekla dívka a hluboce se nadechovala.
„Kaz, to nic. Znám zkušenější ninji, kterým se tohle stává…“ Naruto se na ni usmál. Už jí však neřekl, že často ti ninjové pak pokračují v běhu… a druhý den o nohu přijdou.
„Jsem genin, neměla bych takhle zdržovat celý tým, nepatřím sem!“ sykla. Naruto ji pohladil po vlasech.
„Jsi dobrá,“ řekl, „nikdy se nepodceňuj.“
„To říkáte jen tak…“
„Ha!“ mistr se rozesmál, „já nikdy nelžu!“
Náhle se dívka taky usmála: „Ani když se maskujete za někoho jiného?“
Naruto se postavil a pomohl jí na nohy.
„To ale pak už nejsem já,“ pak ji chytil do Náruče a dal se do několika skoků. Rychle chlapce dohnal a dívka se k nim přidala. Pro ni byl běh nyní ještě náročnější. Je to kunoichi, pomyslel si Naruto, nemá na vybranou. Musí to vydržet. A ona to vydrží.
Běželi ještě nějakou dobu, než vysvitlo slunce. Pak se na chvíli zastavili a ve stínu obrovského kamene pojedli snídani. Naruto jim dovolil lehce se napít. Cesta přes poušť potrvá ještě minimálně tři až čtyři dny a vody bude nedostatek.
Po letmém odpočinku se vydali zpátky na cestu.
„Mistře,“ zeptal se po cestě Dai.
„Ano?“
„Jak daleko odtud je Písečná?“
Naruto se zamyslel. „Někde támhle tím směrem, tak den cesty.“
„Podíváme se tam někdy?“ zeptal se dál chlapec. Naruto kývl.
„Málokdo se tam z Listové nepodívá, je to náš nejvěrnější spojenec… a Kazukage je můj dlouholetý a dobrý přítel.“
„Jakto, že se znáte?“ zeptala se dívka.
„Kdysi jsme spolu bojovali.“ To byl velmi stručný popis.
„Bavíte se s nepřítelem?“ zeptal se Masaru.
„Kdysi to byl můj nepřítel. Ale pak jsme se navzájem pochopili… a všechno se to změnilo. Stejně tak Písečná byla naším nepřítelem a na vesnici zaútočila. Ale pod vedením Tsunade a Gaary se obě vesnice sblížily a nyní nás spojuje silné pouto. A mimochodem. I s nepřáteli je nutné se bavit, jinak se nikdy nic nezmění.“
Skupina dorazila k horám.
„Pár kilometrů severně je průsmyk,“ řekl Naruto a běželi další hodinu, než dorazili k malému městečku.
„Stůjte!“ skočili před ně dva ninjové s písečnými čelenkami.
„Zdravím,“ Naruto se zastavil a uklonil se. Oba dva strážní se taktéž uklonili. Pak se jeden zeptal, co tu Narutův tým pohledává.
„Sledujeme jeden konvoj zbraní,“ odpověděl.
Muž se zarazil. „O ničem nevím.“
„Musel cestovat přes nějaké tajné stezky,“ řekl druhý. „Toto je Uzumaki z Listové. Ten by nám nelhal.“
Náhle si první strážný prohlédl Naruta s úžasem.
„Uzumaki! Kdysi jsme spolu bojovali v alianci!“
„To už jsou roky!“ Naruto se chytil za hlavu, „rád bych si na ty špatné doby zavzpomínal, ale máme práci, a pokud o ničem nevíte, rád bych nás omluvil.“
„Ale zajisté!“ druhý muž se usmál, pak se zarazil a šáhl do kapsy. Cosi vytáhl z kapsy – papír a propisku - na zmuchlaný formulář něco načmáral a pak ho podal Narutovi. „Kdyby vás někdo zastavoval, tak tady máte povolení.“
„Děkuji,“ Naruto se uklonil. Stejně tak jeho tým a společně se vydali průsmykem dál.
„Milí lidé,“ řekla po chvíli Kazuko, když stoupali do kopce, který byl obklopen svahy z obou stran.
„Ano, musíme si našich spojenců vážit,“ odpověděl Naruto.
„Bylo to až moc lehké,“ řekl Masaru. Naruto se na něj podíval.
„Jak to myslíš?“
„Stačilo tudy jen projít? Co kdybyste to nebyl vy, ale někdo jiný?“
„Hory jsou dlouhé, Masaru, je tu plno stezek. Jen blázen by se vydával za nás a prošel tím nejznámějším průsmykem. Radši by šli jinudy. Navíc tam byli jen dva a my jsme čtyři, tak ačkoliv by třeba poznali, že jsme falešní, určitě by to na sobě nedali vědět, ale spíše by na nás připravili past. Tenhle průsmyk je k pastím jako vytvořený. A naposled, ten jeden mě poznal.“
„V té válce bojovala skoro stovka tisíc ninjů, přece si nepamatuje každého!“ řekl Masaru a pak si uvědomil, že Naruto není každý.
Mistr se mezitím usmál. „To asi jo. A už se soustřeď!“
Cesta vedla dál do kopce. Brzy se však překlenul horizont a jim se zjevil pohled do dálky. Velká pustá poušť, kde nic nebylo. Jen v dálce na obzoru se v horkém vzduchu třepalo město ke kterému vedla dlouhá a rovná silnice z průsmyku daleko na jihu.
„Šílené!“ Dai se podíval a snažil se ten pohled celý vstřebat.
„To je spíše děsivé,“ Kazuko se zatřepala. „Takhle vypadá celá Země větru?“
„Ne, na jihu a zvláště u moře už je to zelenější. Tohle je však vnitrozemí a až na občasné oázy a koryta řek je to vyprahlé a pusté místo.“

Celý den poté běželi přímo rovně. Po tom, co se však cesta přímo po poušti zjevila jako příliš náročná, rozhodl se Naruto najít silnici a vydat se po ní. To jim zabral celé odpoledne. Na večer Naruto opět zavelel ke spánku. Všiml si však stavu dětí – všichni tři byli unavení a zničení. A nejen z běhu, ale také z šíleného vedra a neustálého slunečního svitu.
„Konečně bude trochu zima!“ vzdychla Kazuko a podívala se, jak daleko na západě zapadá slunce. Obloha byla celá růžová a růžový byl i písek pod ní. Byl to kouzelný pohled.
„Už to není tak děsivé, co?“ Dai se zasmál a měl z toho výhledu radost.
Naruto jim nechtěl kazit chvilky ale… „V noci naopak bude ohromná zima.“
„Cože?“ Dai s Kazuko se na mistra sborově otočili.
„Jo, tak už to prostě funguje,“ Naruto se usmál a ulehl do spacáku.
„Za pár hodin vás probudím, měli byste jít spát!“

Naruto měl pravdu. Když je vzbudili, teplota dosahovala bodu mrazu. Lehké oblečení nahradily mikiny a čepice. Jediné teplejší vybavení, které u sebe měli. Naruto ještě před cestou obhlédl Kazučinu ránu. Byla dobře zahojená, neobjevil se žádný hnis. Měl radost, obvázal nový obvaz a vydal se zpět na cestu.
„Je to v pořádku?“ zeptala se ho dívka.
„Samozřejmě!“ Mistr byl rád, že zabrala dezinfekce. Bez jejího použití, kdo ví, co by se stalo.
Cesta v noci byla náročná – běh je však zahřál a cesta vedla skrze krásně rovné úseky. Po pár hodinách v dálce zahlédli světla.
„Co to je?“ zeptal se Dai.
„To je karavana,“ odpověděl Masaru, „to nepoznáš?“
„Podíváme se na ní?“ pokračoval chlapec.
„Máme ji po cestě.“
Trvalo ještě několik hodin, než k ní dorazili – mezitím se v dálce objevovali růžové paprsky – hory, které včerejšího dne překračovali, se jevily tak vzdáleně. Uběhnutá vzdálenost byla ohromující. Naruto na ně byl pyšný, zvládly toho hodně a pořád se drželi. Nyní si však začal všímat další únavy, ale karavana byla vzdálená tak hodinu cesty a proto se rozhodl, že zastaví až u ní. A tím zabije dvě mouchy jednou ranou.
Když se k ní dostali, sluníčko už vykukovalo a v táboře už probíhaly přípravy na odjezd. Plno lidí zavazovalo stany, zatímco v jiných stanech se ještě připravovala snídaně. Studenty zaujala zvířata – Velbloudy znaly pouze z obrázků a z televize. Zvláště Dai se dal do okamžitého prozkoumávání těchto hrbatých zvířat.
Naruto se usmál. Poté se u něho objevilo několik ozbrojených mužů a žen.
„Co tady chcete, ninjové z Listové?“ zeptala se ho jedna žena. Byla celá obvázaná v hnědém hábitu a ven ji vylézala pouze tvář.
„Cestujeme kolem, děti by se rády jen podívaly na karavanu, o nic nejde. Brzy zase zmizíme.“
„Omlouvám se, že to tak řeším, ale vidím ty čelenky. Jsou to sice děti, ale nebezpečné děti. Musím si promluvit s vedoucím karavany…“
„Nech toho Rioko!“ za jejími zády se objevil muž, zahalený podobně jako ona. Tenhle muž měl však na tváři horoucí úsměv. „Kdyby nás chtěli přepadnout, už to dávno udělají!“
„Omlouvám se, ale!“
„Ticho!“ muž ji položil ruku na rameno, „děláš svou práci a já to chápu. Teď si dej se svou společností oddech a pomoz ostatním. Postarám se o to.“
„Ano, pane,“ žena se uklonila a zbytek ozbrojenců jí následoval do vnitra tábora.
„Jsou to nebezpečné časy, nedá se nikomu věřit,“ muž se díval na její záda a pak se otočil zpět na Naruta. „Já jsem vedoucí karavany, obchodník z velkého města Adenu, Takeshi Fun, a smím se zeptat na vaše jméno?“
„Naruto Uzumaki, jonin z Listové.“
„Z Listové? Ta je ale daleko odtud, co tady hledáte?“
„Jen-“
„Ale nechte toho! Děláte svou práci a mě po tom nic není. Já vezu zboží do města na západě. Jsou to výrobky od moře. A pak povezu výrobky ze západu k moři. A tak pořád dokola.“
„To zní zábavně.“
„Ano, to bezesporu je. Na každé cestě nás přepadne někdo jiný.“
„Ninjové s tím nic nedělají?“
„Ninjové? Je jich málo a naše země je velká a pustá.“
„Rozumím. I Listová nedokáže být všude. Ale poslyšte, také cestujeme na západ a potřeboval bych poradit.“
„Poradit? A já vám dám hned první radu, pojďte se mnou do stanu a společně se nasnídáme.“
„Omlouvám se, ale spěcháme.“
„Kdo vy?“
Náhle se Naruto rozhlédl. Děti byly už dávno pryč a prolézaly karavanu. Prohlížely si vozy, velbloudy, koně a všemožné stany. Také ucítily spoustu nových vůní, které celým táborem voněly.
„Dáme si mátový čaj, no tak, příteli,“ muž se usmál. Naruto ho nerad odmítal, ale opravdu se nemohl zdržet.
„Potřebuji vědět, kde je Země trsu.“
„Ta? Ano, párkrát jsem v ní i s celou karavanou byl. Tolik strážců jako tam jsem nikdy neměl.“
„Jakto?“
„To víte, těží zlato a mají ho hodně. Ale to je moje práce a o ní se nebavme. Tu zemi vám přesně ukážu na mapě, pojďte se mnou.“
Muž chytil Naruta za rameno a táhl ho dovnitř tábora. Po cestě stihnul ještě posbírat všechny studenty, kteří se usmívali a po dlouhé době, i přes značnou únavu, měli radost.
„Viděl jste velbloudy?“ zeptala se Kazuko mistra.
„Ano,“ odpověděl.
„A ochutnal jste ten kuskus?“ zeptal se Dai.
„Ne, ale doufám, že jste se vy najedli.“
„Ano,“ odpověděli sborově. Mezitím je Takeshi zavedl k sobě do stanu, ten už byl z části sbalený, ale nacházela se v něm jedna truhlice. Muž ji otevřel a na denní světlo vykouklo několik zamotaných map. Chvíli se v nich přehraboval, než našel tu, kterou hledal. Poté ji rozevřel na stole a ukázal prstem.
„Tady je Země trsu, je dost malinká, viďte?“
Naruto zakýval a do paměti si vryl její polohu a nejbližší cesty.
„To bude vše, děkujeme“ řekl a otočil se ven.
„Rádo se stalo,“ odpověděl Takeshi, „mrzí mě, že už musíte jít. Směr cesty máme společný.“
„Směr ano, ale rychlost ne.“
„To je mi líto, tak sbohem, přátelé! Nechť vás provází štěstí!“

Další cesta se nesla ve znamení dojmů z karavany. I jindy tichý Masaru si se svými kolegy zdatně povídal. Několikrát se po cestě zastavili, než k poledni dorazili k malé oáze. Tam na chvíli zalehli a doplnili tekutiny.
„Proč tam bylo tolik strážců, přeci jen, je tohle země ninjů a mělo by tu být bezpečno,“ zeptala se u vody Kazuko a čvachtala v ní s nohama.
„Nikde není bezpečno. Zvláště na velkých a pustých místech, kde se převáží tolik zboží, ale dost. Myslel jsem, že jste unavení, tak zpátky na nohy!“
Odpoledne potkali další karavanu – ta byla menší a jen projela kolem. Navíc neměla žádné velbloudy.
Navečer se utábořili a noc je opět uvítala chladivým dotekem.
Když se vydali opět na cestu, byli již zničení. Už dny se nedostali k pořádné koupeli a oblečení stihli u oázy jen lehce vyčistit. A noční chlad a i denní žár pořád stoupal.
Celý večer a den putovali sami. Cesta se však začala stávat snesitelnější – místo všudypřítomného písku se začala objevovat hnědá hlína a malé rostlinky. V dálce se již častěji objevovali obrysy měst a cesty byly pevnější a jasnější.
„Míříme celou dobu k severozápadu,“ oznámil Naruto, „nejpozději zítra dorazíme na hranice.“
„Pak už bude konec?“ zeptal se Dai. Už se nemohl dočkat, až dosáhnou svého cíle.
„Ano, pak už bude jen Země trsu,“ odpověděl Naruto. „Nebýt té karavany, nechal bych vás pokračovat a sám bych se vydal do některého z okolních měst pro bližší informace.“
„To je dobře, že se nemusíme rozdělovat,“ řekla Kazuko a Naruto se usmál.
„Taky si myslím.“
A jak Naruto slíbil, druhého dne se dostali k dalšímu pohledu na hory. Ty byly mnohem větší, než ty, které překračovali prve.
„Co to je?“ zeptal se Dai.
„To je hranice mezi námi a západem,“ odpověděl Masaru.
„To je konec našeho světa.“ Doplnil Naruto.
„Jsou tam i další země?“ zeptal se Dai.
Naruto přikývl. „Ano, ale nemáme s nimi žádné styky. Kdo ví, co se tam vše skrývá. Každopádně někde na úpatí těch hor je Země trsu.“
Všichni tři si oddechli. Když měli cíl tak blízko, tak už byli spokojení. Přesto to bylo ještě daleko.
„Špatně jsem to odhadl,“ omluvil se Mistr. „dorazíme tam asi až během zítřejšího rána.“
„A já už se těšila,“ vzdychla Kazuko.
„Těšila? Pak začne teprve to nejtěžší. Tahle cesta… to byl jen začátek.“ Naruto ji poškádlil.
„S tou zemí nemáme žádné smlouvy, kdo ví, jak s námi budou chtít spolupracovat. A zdali vůbec.“
„Tak co budeme dělat?“ zeptala se dívka.
„To co vždycky, improvizovat.“