-Rebelka-02

Představa, která se mi naskytla po tom, co Naruto řekl, že začnu nový život, se mi moc nezdála. Ale to bude asi tím, že nás učili, že ne všechny nové věci jsou správné. Zase ten pitomej kmen. Celý život jsem se držela pravidel. Vlastně nedržela. Jen jsem neobjevovala žádné nové věci, abych kmen naštvala. To byla chyba. Byla bych ještě slavnější, kdyby objevila něco nového, i přes zákaz starších.
„Ren?“ Zavolal mě už po několikáté Yori. Prudce jsem zamrkala a zmateně se rozhlížela, kde je.
„Psst!“ Okřikla jsem ho, když jsem ho našla.
„Nakecala jsem Narutovi, že se jmenuju Rebelka.“ Řekla jsem hrdě a udělala na něj spiklenecký výraz. Ušklíbnul se, čímž odhalil své krásné zuby.
„To ti to uvěřil?“ Zeptal se téměř nevěřícně. Přikývla jsem.
„Asi jo, nebo možná to jen respektuje. Já nevím.“ Pokrčila jsem rameny a ohlížela se za Narutem, jestli nás neposlouchá. Stál u hloučku holek v mém věku a vyprávěl jim o životě ninjů. Úplně mu visely na rtech. Když dovyprávěl, toužebně si povzdechly. Protočila jsem panenky a pokračovala v porovnávání svých věcí v povozu.
„Jo, není zrovna nejchytřejší, ale co naděláš.“ Řekl Yori s očima upřenýma na Naruta, který se pokoušel flirtovat s holkama.
„Ahoj, Yori!“ Zašvitořila Kohana, která právě přišla. Chce si něco začít s Yorim, ale zatím se jí to nedařilo. Jenom jsem se ušklíbla a pokračovala v balení a rovnání. Kohana není ošklivá. Má kaštanové vlas do půlky zad, zelené kočičí oči a kulatou tvář. Je malá, ale jinak má hezkou postavu. Je krásná, ale Yori o ní přesto nejevil zájem.
„Čau, Kohan.“ Takhle jí říkal. Kohan.
„Jak se máš?“ Zeptala se ho sladkým hlasem. Ještě k tomu koketně zamrkala řasami. Kdybych byla necita, asi bych si odfrkla. Ale to já jsem. Odfrkla jsem si. Kohana se na mě nevinně podívala, ale v očích se jí zračila nenávist. Jen jsem se široce usmála a podívala na Yoriho.
„Yori, půjdeš se mnou za Sakurou?“ Zeptala jsem se ho mile. Usmál se a přikývl. Kohana mírně pootevřela pusu. V duchu jsem měla vítězný pocit. Ráda ji štvu. Když jsme byly malé, líbil se mi kluk jménem Akio. Jí se líbil taky. Naštvalo mě to. Byli jsme kamarádky, ale tímto tahem naše kamarádství dopadlo, jako když jablko spadne ze skály. Na padrť. Akia jsem nechala být a Kohany jsem si nevšímala. Akio za rok zemřel, to mi bylo hrozně líto, protože jsme se nakonec hodně skamarádili. Bylo nám třináct. Ale Yoriho jí nedám. Není to tak, že bych ho chtěla jen pro sebe, ale jen myšlenka na to, že bych ho mohla ztratit mě ničí. Odešli jsme od povozu. Na zádech jsem pořád cítila pohled Kohany. Nenávistný pohled. Pocítila jsem vítězství.
„Co to bylo?“ Zeptal se, když jsme se vzdálili. Pokrčila jsem rameny.
„Jen ji provokuju.“ Řekla jsem nezaujatě.
„Proč? Vždyť nic nedělá.“ Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Nic nedělá?! Flirtuje s tebou.“ Řekla jsem. Zavrtěl hlavou. Nechtěla jsem se s ním hádat, tak jsem jen mávla rukou.
„Odcházíme.“ Zvolal někdo. Povzdechla jsem si a vydala se zpět k našemu povozu. Už byl zapřáhnutý a pomalu se dával do pohybu. Byl hned za Yoriho rodinou, takže jsme si cestou mohli povídat.
Povoz přijel na plácek za bránu Listové. Tam zastavil. Čekala tam hokage se svojí pomocnicí a prasetem. Naruto ji oslovil babčo a obdržel jeden výhružný pohled. Pak už nás vedli na kraj vesnice. Tam byla zeď. Za tou zdí byly domy. Velké domy a ještě k tomu jeden pro celou rodinu. Všichni žasli. Na domech byly napsány jmenovky rodin. Měli jsme hned první dům a hned vedle nás byl Yori. Rodina Megumi To bylo napsané hned nade dveřmi. Zastavili jsme povoz a přešli k zavazadlům. Vystoupala jsem po schodech z překrásného obýváku do veliké chodby a zašla do pokoje úplně na konci. Byly tam velké prosklené dveře na balkon, který mi umožnil výhled na vesnici, taky tam byla postel u zdi s nebesy. Bylo to trochu jako síť proti komárům kolem celé postele. Velké skříň se zrcadlem, pracovní stolek a kosmetický stolek se zrcadlem do oblouku. Prostě luxus. S úsměvem jsem se posadila na postel. Byla měkká. Rozhodně úplně něco jiného než v naší jeskyni, kde jsme spali v dřevěných postelích. Mamka nakoukla do dveří. Přelétla pohledem pokoj a spočinula na mně. Pořád jsem se přihlouple usmívala. Taky se usmívala.
„Jdu se projít po vesnici, jdeš taky?“ Navrhla mi. Sice se mi nechtělo opouštět pokoj, ale je už můj, takže v něm můžu být pořád. Přikývla jsem a vyšla za ní. Na ulici se procházeli lidi z kmene a povídali si o svých nových domech.
„Yori!“ Zvolala jsem. Mamka přikývla a poodešla od nás dál. Yori přispěchal. Měl záři v očích jako netěšené malé dítě.
„Co na to říkáš?“ Zeptal se mě nadšeně.
„Je to super.“Řekla jsem a pak se odmlčela.
„Co si to nalhávám, je to luxus.“ Vypískla jsem nadšeně. Yori se zasmál a objal mě. Objetí jsem opětovala. Kolem prošla Kohana a výhružně zavrčela. Vyplázla jsem na ni jazyk.
„Tak jo.“ Odtáhla jsem se.
„Jdeme s mamkou na obchůzku kolem vesnice. Nepřidáš se?“ navrhla jsem. Zavrtěl hlavou a pohodil hlavou směrem k jeho domu. Nadšený výraz mu pohrával v obličeji. Usmála jsem se a otočila jsem se za mamkou. Pokynula mi a vyrazila k bráně, která vede z naší malé vesničky do Konohy.
Zrovna jsme došli k hlavní bráně.
„Kam jdeme?“ Zeptala jsem se. Mamka jen pokrčila rameny.
„Já nevím. Nechceš třeba jít za bránu?“ Navrhla. Jsem napjatá a plná očekávání.
„Že váháš.“ Vypískla jsem.

Pohupovala jsem se, když jsme prošli hlavní bránou. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. V tom jsem něco zaslechla. Zašustění, i když nefoukal vítr. Ztuhla jsem. Ohlédla jsem se, ale stráže si zrovna povídali daleko od brány, takže by mě neslyšeli.
„Mami, musíme jít.“ Řekla jsem ostře. Vypadá to, že to taky slyšela. Přikývla a obě jsme se rychlou chůzí vydali zpět do vesnice. Někdo nám zastoupil cestu. Byl to kluk zhruba ve stejném věku. Měl havraní vlasy a přísný výraz. Ustoupila jsem o krok dozadu. Moje hlava se snažila vymyslet nějaký plán. Chytla jsem mamku za ruku a začala ji tahat za ruku. Kluk se začal přibližovat.
„Pomoc!“ Zakřičela jsem z plných plic a stáhla mamku sebou. Rychle jsme utíkali lesem. Ohlédla jsem se, ale toho kluka jsem nikde neviděla. Zastavila jsem. Nic jsem neslyšela, tak jsem si chtěla sednout, ale najednou jsem něco ucítila za krkem. V tom se mi zatmělo před očima.

Tma. Byla všude kolem mě. Pod sebou jsem ucítila něco měkkého. Postel. Spustila jsem nohy na zem a vstala. Zapotácela jsem se, protože se mi zamotala hlava. Opřela jsem se o zeď. Asi z hlíny. Hmatala jsem po stěně, až jsem nahmatala kliku. Byla jsem zmatená a bála jsem se. Vůbec jsem neměla tušení o tom, kde se zrovna nacházím. Pootevřela jsem dveře. Byla tam osvícená chodba.Rozhlédla jsem se na obě strany, ale všechno bylo stejné. Najednou jsem zaslechla hlasy. Rychle jsem zavřela dveře, až se ozvalo zaklapnutí a vběhla do postele. Otevřely se dveře a dovnitř vešli asi dva muži. Rozsvítili lampičku, které jsem si předtím nevšimla.
„Co s ní uděláme?“ Zeptal se mladý hlas.
„Orochimaru-sama na ní bude dělat experimenty.“ Odpověděl druhý hlas. Takový oplzlý. Při slově experimenty jsem se zachvěla. Doufám, že si toho nevšimli.
„Dávej na ní pozor.“ Dodal divný hlas a odešel. Zaklaply dveře.
„Vím, že jsi vzhůru.“ Řekl nezaujatě mladý hlas. Váhavě jsem otevřela oči. Byl to ten kluk. Instinktivně jsem se posunula co nejblíže ke zdi. Zalesklo se mu v očích.
„Neboj se. Nechám tě odejít.“ Zašeptal. Nevěřícně jsem na něj zírala.
„Kecáš.“ Řekla jsem. V očích se mu zračilo pobavení.
„Ne.“ Odpověděl chladně i pobaveně.
„Kdo je Orochimaru?“ Vyptávala jsem se.
„Jeden chlap, kterej rád provádí výzkumi.“ Odpověděl.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se. Prostě jsem zvědavá no.
„Uchiha Sasuke.“ Řekl. Neřekla jsem mu svoje, protože jsem věděla, že ho ví. Přikývla jsem. Tak on je poslední z Uchiha klanu, pomyslela jsem si.
„Proč?“ Zeptala jsem se ještě.
„Jsi až moc zvědavá.“ Odpověděl a odmlčel se.
„Nechtěl jsem vidět, jak trpíš.“ Dodal a zadíval se na mě. V jeho černých očích jsem se ztrácela.
„Tak počkat.“ Řekla jsem pomalu. Zvědavě nakrčil obočí.
„Ty ses nechtěl dívat, jak trpím? Vždyť mě vůbec neznáš.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Znám.“ Řekl. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Akio.
„Ty jsi Akio?“ Zeptala jsem se nevěřícně. Jen přikývl.
„Ale…vždyť on zemřel.“ Zašeptala jsem.
„Po tom, co jsem se přidal k Orochimarovi mě poslal na misi. Měl jsem být u klanu Kazumi jako špeh. Aplikoval na vás sérum, které vám pozměnilo vzpomínky.“ Řekl na rovinu. Neudržela jsem se. Moc se mi po něm stýskalo. Padla jsem mu kolem krku a zavzlykala.
„Já to věděla, že nejsi mrtvý.“ Šeptala jsem. Mírně mě pohladil po kudrnatých vlasech.
„Stýskalo se mi po tobě.“ Řekla jsem mu.
„Mně po tobě taky.“ Řekl k mému překvapení. Překvapeně jsem se na něj zadívala.
„Tak pojď.“ Pobídl mě. Šla jsem mlčky za ním.
„Co bude s mámou?“ Vyhrkla jsem po chvilce. Jen mlčky šel dál. Už byl zpátky ten nepřítomný drsňák. Pohoršeně jsem si odfrkla. To taky ignoroval. Vzdorovitě jsem se zatavila uprostřed chodby.
„Šlo o to dostat tě pryč.“ Řekl, aniž by se na mě podíval.
„Já bez ní nejdu.“ Řekla jsem klidně. Konečně se na mě otočil.
„Pokusím se ji zachránit.“ Odpověděl. Pokusila jsem se mu uvěřit. Šli jsme chodbou, dokud jsme nenarazili na dveře. Otevřeli jsme je. Bylo tam točité schodiště. Sasuke mi pokynul, ať jdu.
„Před čím zachránit? A co ty?“ Zeptala jsem se. Pořád měl svůj chladný výraz. Odpověděl jen na jednu otázku.
„Zůstanu tady. Do Listové je to kousek.“ Řekl a já se otočila.
„A Ren…neříkej nikomu o skrýši, jasný? A už vůbec ne o mně.“ Poprosil a já kývla. Tiskl mi ruku a zavřel za mnou dveře.

Cestou jsem na něj myslela. Nezeptala jsem se ho na jeho skutečný život. Vždycky jsem ho znala jen jako Akia. Taky jsem se nevyptávala na toho vědce, nebo na muže s oplzlým hlasem. A ani na mámu. Řekl, že se jí pokusí pomoct, ale můžu mu věřit? Neznáš ho, řekl mi hlas v hlavě. A já si to dobře uvědomovala. Vůbec ho neznám. Proto dojdu do Konohy a řeknu o všem hokage. Možná mě pak bude nenávidět, ale já to dělám pro mámu. Přidala jsem do kroku, až jsem skoro běžela. Uvědomila jsem si, že ve skrýši jsem se vůbec nebála, nebo jsem nebyla nervózní. Ale teď jsem se bála. O matku a o Sasukeho. Už bylo šero, takže jsem neviděla moc dobře na cestu. Už jsem běžela. Po pár minutách jsem konečně zahlédla bránu vesnice.