Something like klan 2. díl

Na druhý den
Naruto se probudil brzo nad ránem asi tak v pět, což u něho není moc zvykem. Poté se posadil na postel, promnul si oči, zývl a podíval se na hodiny, aby zjistil kolik je hodin. Ale než to stihl udělat, přerušil ho známý hlas.
„Tak co? Už je ti líp?“ Optala se osoba sedící na židli naproti Narutově posteli.
„Bee co tady děláš? A kolik sakra je?“ Zpovídal Beeho Naruto.
„Ty myslíš hodin? Je asi tak kolem páté ráno. A proč tady jsem? No…to proto, že ti v noci nebylo dobře, vzpomínáš si? Zvracel jsi.“ Vysvětlil Bee.
Naruto se koukl na hodiny, aby se přesvědčil, jestli má Bee pravdu. Přece jen on, tak brzo nevstává, ale když zjistli, že Bee měl pravdu, zabořil oči do země a přemýšlel, co se v noci stalo a z čeho mu mohlo být tak blbě.
„Myslíš, že za to můžou ty bylinky? Myslím, za tu nevolnost? Může to být třeba reakce na to, proč je mi po nich vždy tak blbě.“ Prosil Uzumaki o radu.
„To já nevím, ale jak dlouho už je ti z těch bylinek blbě?“ Snažil se pomoc Bee.
„No…nikdy jsem po nich nezvracel, to až teď. Ale už od té doby co mi je Tsunade začala podstrkávat, mě po nich vždy bolelo břicho a chtělo se mi zvracet.“ Vysvětlil Naruto.
Bee přemýšlel, Naruto taky. Oba si namáhaly své mozkové závity a pak jednoho z nich něco napadlo.
„Naruto, ještě jsi mi neodpověděl, jak dlouho už ti je pátá podstrkuje?“ Zeptal se Bee.
„Začala asi pár týdnů před mými šestnáctými narozeninami.“ Odpověděl ochtně Uzumaki.
„Takže už je to rok, to by… Ne, to ne. Spíš bychom se měli zeptat našich démonů.“ Bee už měl tušení, o co jde, ale nebyl si jistý a tak to zavrhl a rozhodl se potvrdit si své mínění u démonů.
Naruto kývl hlavou na znamení, že souhlasí a ťukl si s Beem pěstmi.

„Kuramo, potřebuju tvou pomoc.“ Promluvil do ticha jako první kyuubiho jinchuuriki.
„Já taky, Hachibi.“ Přidal se do rozhovoru Bee a přizval i Hachibiho.
„S čím potřebuješ pomoc?“ Optal se otráveně Kurama.
„No ty jsi na světě o dost déle, než já a tak mě napadlo, že bys mohl znát odpověď na mou otázku.“ Žádal jinchuuriki svého démona o pomoc.
„No, to bych mohl, ale co když to nebudu vědět?“ Pokračoval v rozhovoru Kyuubi.
Teď si vzal slovo Bee. „Právě proto tady i Hachibi.“
„Víc hlav, víc ví.“ Přiznal Hachibi a naznačil tak Kuramovi, že s ním nechce bojovat, ale chce mu pomoc.
„Tak s čím chceš pomoc?“ Prolomil dlouho chvíli ticha Kyuubi.
„Víš bábi Tsunade mi už nějakou dobu podstrkuje nějaké bylinky, po kterých je mi vždy blbě. Nevíš, o které se jedná a proč mi je podstrkuje?“ Odpověděl Naruto a Bee se přidal.
„Ano, to je pravda. Včera z toho Naruto i zvracel. Jde vidět, že mu ty bylinky nedělají dobře.“ Přitlachával Bee a do rozhovoru se přidal i Hachibi.
„No víš Naruto pravda je taková, že…“
„Dost Gyūki!!!“ Zařval najednou Kurama a přerušil tak Hachibiho proslov.
„Kuramo, co se děje?“ Zeptal se už trochu nas**ně Uzumaki.
„Zeptej se na to Tsunade a když ti to neřekne, pak ti to teda řeknu já!“ Rozkázal Kurama a přitom kladl důraz na slovo já.
„Kuramo a proč mi to nechceš říct?“ Stěžoval si jinchuuriki.
„Nemyslím si, že jsem ten pravý, kdo by ti to měl říct, ale když už ti to nikdo jiný neřekne, tak ti to řeknu já.“ Vysvětlil démon.

Naruto a Bee si vyměnili své divné pohledy, ukončili rozhovor a rozloučili se se svými démony. Poté se blonďák oblékl a rozhodl se, že vyrazí za Lady Hokage.
„Počkej, kam chceš teď jít? Vždyť je teprve za pět minut půl šesté. Pátá ještě určitě spí.“ Snažil se ho zastavit Bee.
„No tak jí vzbudím. No a co? Lhala mi a ty přece moc dobře víš, jak nesnáším lidi, co mi lžou.“ Byl tvrdohlavý Naruto.
A byl už vzteky bez sebe.

Tsunade mi lže, Kurama mi nechce říct pravdu. Co se to tady sakra děje? Takhle nějak to asi vypadalo v Narutově hlavě a to ještě nebylo všechno. Jakmile vyšel z „Hotelu“ zaregistroval, že naproti němu kráčel někdo, koho by ani v tom nejmenším případě nečekal.

„Ahoj Naruto.“ Pozdravila osoba.
Naruta to zaskočilo, ale i přesto všechno osobu pozdravil taky.
„Ahoj Madaro.“ Madara právě šel proti Narutovi a po tom, co slyšel jeho pozdrav, se zlomyslně usmál.
A poté prošel těsně kolem jinchuurikiho a v tu chvíli mu zmizel úsměv z tváře. Blonďák se taky cítil divně, když kolem něho Madara procházel, nic takového ještě nikdy necítil. Nepřítel byl jen pár centimetrů za Narutem, ale náhle se otočil na patě a popadl ho za ruku. Naruto mu chtěl něco říct, ale Madara ho předstihl.
„Kolik je ti let?“ Zeptal se rozzuřeně Madara.
„Co je ti do toho! A pusť mě!“ Uzumaki byl pěkně naštvaný, nepřítel ho držel za ruku, ale nic mu neudělal, což mu přišlo celkem dost divné.
„Odpověz, jinak tě nepustím!“ Rozkazoval Madara.
Blonďák přemýšlel a nakonec se rozhodl odpovědět. Přece jen mu řekne kolik mu je let, neprozradí mu nějaké velké tajemství. Věk, to je jen normální věc.
„Je mi sedmnáct.“ Odpověděl už trochu klidněji Naruto.
„A nebylo ti jen tak náhodou šestnáct.“ Zeptal se podezíravě Madara.
„Jo to bylo, ale před týdnem jsem měl narozky.“ Odvětil teď už v naprostém klidu, ale za to Madara se netvářil, bůh ví jak nadšeně.
„Ale tví rodiče jsou přece Kushina Uzumaki a Minato Namikaze.“ Madara jako jeden z mála věděl, kdo jsou Narutovi rodiče, ale přece jen, když mu sděloval jména jeho rodičů, se k němu naklonil a řekl to tak, aby to slyšel jen on.
„A co s tím?“ Zeptal se jinchuuriki, kterému se nelíbilo, kam rozhovor směřuje.
„Tví rodiče. Každý je přece z jiného klanu, takže by se u tebe měla projevit moc. Ale pokud to co říkáš je pravda a už je ti sedmnáct, tak…“ Dál už Madara nepokračoval, přemýšlel. Za to Naruto byl z toho celý vedle.
„No a co, že je každý z jiného klanu!? A o jaké moci to tady meleš? A laskavě dopověz, to co jsi začal, protože to fakt nechápu!“ Madara se tedy po sdělení Narutova názoru rozhodl pokračovat.
„To tě nikdy nenapadlo, že může existovat něco jiného než je chakra. Něco pomocí čeho bys mohl bojovat a bránit se. To tě to nikdy nenapadlo?“ Snažil se Madara udělat Uzumakimu v hlavě aspoň trochu pořádek.
„Někdy jo. Ale to bylo kdysi dávno, byl jsem ještě dítě. Nechceš mi snad říct, že…“ Dál už se to ani neodvážil dopovědět, děsil se odpovědi, která by nastala.
„Moc je něco jiného než chakra a je to taky mnohem silnější a s chakrou se proti moci neubráníš. Je to vzácné. Moc vznikne v člověku, nese-li ve své krvi více než jeden klan, ale projeví se to až v šestnácti letech a až se to projeví, učíš se to ovládat a různé další věci. Ale má to jeden háček uživatel moci musí umět používat chakru a mít jí ve své krvi. Ale jelikož tobě už je 17 a moc se u tebe ještě neprojevila a ty na mě koukáš, jako kdybys o tom slyšel prvně, tak hádám, že to v tobě někdo potlačuje. Divím se, že ti o tom Kyuubi nic neřekl.“ Madara kápl božskou a přitom pozoroval Narutovu reakci.
Ten vypadal, jako by právě spadl z Marsu.

Kurama o tom věděl a nic mi neřekl, musí se jednat o to ráno. Hachibi mi to chtěl říct, ale Kurama mu to nedovolil, chtěl mi to říct sám. A to potlačování? Možná jde o ty bylinky, které mi bábi Tsunade podstrkává… Přesně takhle to vypadalo v jeho mysli.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Blonďák sebral odvahu a rozhodl se čelit pravdě.
„Jo jasně, jen se ptej.“ Odpověděl Madara a pustil Narutovu ruku ze svého sevření.
„Jde o to potlačování. Dá se to potlačovat pomocí bylinek?“ Optal se Naruto, ale přitom se snažil stále zůstat ve střehu, kdyby něco…
Madara zapřemýšlel a dal mu jasnou odpověď. „Myslím, že jo, ale to bys je musel do svého těla dostávat každý den.“
Naruto se zhrozil. Tsunade mu ubližovala a moc dobře o tom věděla.
„Jo a ještě něco. Myslím si, že by bylo nejlepší tu moc v sobě probudit co nejdřív, nebo se to na tobě dost špatně podepíše. Promluv si o tom s Kyuubim a kdybys potřeboval pomoc tak dej vědět, protože ti co mají moc, jsou něco jako rodina, něco jako klan.“ Vyjádřil svůj názor Madara.
Náhle Naruto uslyšel, jak na něho Tsunade volá, jestli si s ní nezajde na čaj, ale on na to neměl náladu a navíc se musel ještě na něco zeptat.
„Hele Madaro, ty máš taky tu moc?“ Optal se Uzumaki.
„Ano.“ Odvětil prostě Madara a už byl pryč.

Naruto se tedy rozhodl jít si taky po svých a to i přesto, že ještě Tsunade neodpověděl a ta se odpovědi celkem dost doprošovala. Mu to bylo jedno mířil k Beemu a Kuramovi, kteří seděli pod stromem v zahradě u „Hotelu“ a něco si šuškali.

To be continued…