Písečná bouře 46

Ahoj Nee-san,
vlastně ani nevím, co bych ti měla napsat. Snad bych měla začít omluvou, že ti nepíšu mnohem dřív, ale znáš mě. Já se prostě umím jen pořád dokola omlouvat, ale nikdy se nepoučím. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych ti měla napsat, dokud se mě na to nezeptal Gaara, teda vlastně Kazekage-sama, ale já mu tak říkat nemusím. Je vlastně docela milý, i když má pořád takový přísný výraz, ale to má nejspíš v popisu práce.
Upřímně jsem si celou Sunu představovala protivnější, ale téměř všichni se ke mně chovají hezky. Nevím, jestli je to kvůli Gaarovi, ale je to dost možné. Všichni ho tu mají moc rádi a váží si ho. Což je téměř neuvěřitelné, když zvážím, jak je mladý. Věděla jsi, že je jen o něco starší než já? Mě by to ani nenapadlo, ale to je možná tím, že ten náš je dědula.
Každopádně bych ti ráda napsala, že se mám dobře, jím zdravě a chodím spát ve vhodnou hodinu. Takže se o mě nemusíš vůbec bát.
Ale že se mám dobře už asi víš, pokud jsi mluvila s velvyslancem ze Suny. Kankurou je taky moc milý a myslím, že bych mohla říct, že je můj přítel, i když ho už asi nikdy neuvidím, snad jen až se vrátím domů, to by jsme se mohli ještě potkat. Tak buď na něj prosím milá, ať vidí, že máme stejně úžasnou vesnici jako oni.
Taky určitě ráda uslyšíš, že plním své povinnosti velvyslance na jedničku, nebo se o to alespoň snažím. Byla jsem na akademii přednášet dětem o Iwě. Všechny byly úžasné a hodné, snad nechtěli udělat ostudu vesnici. Dokonce ani ty nejmenší mi nelezly na nervy, jak to většina dětí umí. Takže myslím, že ještě zvážím ten svůj postoj k hlídání. Však ty víš, o čem mluvím. (Ale musí být tvé děti stejně hodné, jinak si je hlídej sama, až je budeš mít )
Tak dobře, Nee-san, myslím, že to už bude všechno, co jsem ti chtěla napsat, tak se měj hezky a taky mi něco napiš.

Dívka přeložila list papíru, který po sobě snad posté zkontrolovala a založila ho do obálky. Nebyla si vlastně tak úplně jistá, jestli ji může rovnou zalepit, protože nevěděla, jak je to s kontrolou pošty v Suně, ale doufala, že raději žádná nebude. Někomu, jako je Baki, by se nejspíš nelíbilo, že si tyká s jeho Kazekagem, tak je lepší, že o tom neví.
Hnědovláska se nakonec usmála a vzala obě obálky do tašky. Měla v plánu se vrátit ke Gaarovi už dřív, ale psaní dopisů ji nakonec zabralo víc času, než by ji původně napadlo.

„Dobře, tak to je vše, díky.“ uslyšela Gaarův hlas zpoza pootevřených dveří a lehce se usmála. Doufala jen, že ho nebude rušit.
„Jistě, Kazekage-sama.“ odpověděl mu druhý hlas, patřící s největší pravděpodobností muži ne o moc staršímu, než byla ona sama.
Suki škvírou mezi dveřmi zahlédla jak se Gaarovi uklonil a pak mu uhnula z cesty, když ho viděla zamířit ke dveřím.
Ninja je otevřel a teprve po tom si jí všiml. Na okamžik zůstal překvapeně stát ve dveřích, než se vzpamatoval a s úsměvem jí pokynul hlavou na pozdrav.
Když se na něj usmála zpátky a naznačila směr do místnosti, ze které vlastně ještě tak úplně neodešel, tak mladík vyhrkl: „Promiňte, slečno.“ a podržel jí dveře.
„Díky.“ špitla kunoichi nazpátek a proklouzla dovnitř, aniž by se trápila tím, že jí tam Gaara vlastně dosud nepozval, ani mladíka to zřejmě netrápilo.
„Ahoj.“ pozdravil ji s lehkým pousmáním Gaara a počkal, až za sebou zavře dveře, než se zeptal: „Tak jak to šlo?“
„Vlastně docela dobře, ta mapa byla užitečná, i když to byla trochu urážka pro můj orientační smysl.“ řekla jakoby dotčeně a na okamžik se zdálo, že tím Kazekageho vykolejila.
Suki se na něj nakonec usmála, čímž ho ujistila, že si jen dělala legraci a nemusí se tvářit omluvně.
„Byla bych tu dřív, ale zdrželo mě psaní hlášení a dopis pro sestru.“ prohlásila nakonec a vytáhla obě obálky.
„Jasně, to je v pořádku.“ ujistil ji Gaara a úsměv jí vrátil.
„Nevěděla jsem, jestli je nebudete kontrolovat, tak jsem je ještě nezalepovala.“ řekla trochu váhavě a podala mu je.
„Tvůj soukromý dopis určitě ne.“ ujistil ji rychle a vzal si oba dopisy.
„A mé hlášení?“ neodpustila si otázku Suki. V duchu vlastně doufala, že si ho přečte a řekne jí, jestli to tak vůbec může být.
„No vlastně i to je na tobě.“ odpověděl s pokrčením ramen a na okamžik se zahleděl na obě obálky.
„Jen do toho.“ pobídla ho kunoichi a posadila se. „Baki bude určitě rád, že jsi ho zkontroloval a tak je jisté, že v něm není nic nebezpečného pro vesnici.“
„Bakiho by neuspokojila ani kontrola obou dopisů, pokud by je neposlal na dešifrování.“ zabručel Kazekage s náznakem cynismu v hlase a Suki se rozesmála.
„Toho se opravdu nemusí bát, já měla problém napsat i normální hlášení natož kód.“ prohlásila, aniž by se dokázala zbavit pobavenému úsměvu.
„Jsem si jistý, že se ti povedlo, ale podívám se na to.“ ujistil ji a vytáhl hlášení z obálky.
„Bezva, není nad hodnocení od profesionála.“ prohlásila dívka stále s úsměvem a svými slovy donutila k úsměvu i ho.

Hlášení ze Sunagakure no Sato,
ráda bych potvrdila, že má mise jakožto velvyslance probíhá dobře. Stačila jsem poznat velkou část vesnice včetně jejích horších stránek, jako je chudoba, takže věřím, že jsem ji dokázala poznat i s její kulturou, jak jsem měla původně za úkol. Také jsem dostala příležitost přednášet na zdejší akademii dětem, které projevily nezaujatost vůči Iwagakure no Sato a zájem o ni. Dokázali tak, že naše vesnice mají v budoucnosti šanci na spolupráci bez větších problémů kvůli jejich minulosti. Nicméně nemohu tvrdit, že by se zde nenašli lidé, kteří mají vůči naší vesnici předsudky a nedůvěru, nicméně i na tom se pokusím zapracovat.

„Pěkné.“ ujistil ji Gaara a hlášení zase složil a vrátil do obálky nadepsané: Hlášení pro Tsuchikageho.
„Určitě? Já totiž hlášení moc psát neumím.“ zeptala se ho nejistě a snad se i usmála. Většina nervozity, kterou cítila, když četl její zprávu, se už stačila vytratit.
„Zcela jistě.“ odvětil Gaara co nejupřímněji, jak to jen šlo a potom se s úšklebkem znovu podíval na obálku a řekl: „Nevím sice, jak chceš zapracovat na Bakim, ale přeju hodně štěstí.“
„To je to tak zřejmé?“ zeptala se s pohledem upřeným na hromádky dokumentů, které byly jeho prací.
„Jen pro zasvěcené.“ přikývl mladík a vzal do ruky několik připravených obálek. „Jestli se nudíš, tak bych pro tebe měl další práci, ale tentokrát už bez mapy.“
Hnědovláska se neubránila ušklíbnutí, když si od něj dopisy vzala a při cestě ke dveřím prohlásila: „Nemusíš se bát, já se neztratím. Mě se totiž tak snadno nezbavíš.“
„Neodvážil bych se o tom pochybovat.“ zašeptal už spíš pro sebe a nechal ji odejít. I on měl ještě hodně práce.