Písečná bouře 45

Suki se pohodlně usadila na střeše jedné z menších budov, aby na ni nesvítilo slunce. Věděla sice, že by se měla jít postarat nejprve o záležitosti, které jí svěřil Gaara, ale její zvědavost byla o něco silnější, proto bez dalšího přemýšlení otevřela kopii dopisu pro Kamennou.

Tímto dopisem bychom rádi potvrdili dnešní příchod velvyslankyně do Sunagakure no Sato. Její zdržení na cestě bylo způsobeno nemožností přejít poušť kvůli nepřízni počasí.

Suki se pro sebe lehce pousmála, bylo fajn, že tak ohleduplně vysvětlili, proč jí cesta trvala o tolik déle. O to víc ji to těšilo, protože v době, kdy to psali, ji ještě neznali. Suki se na okamžik zamyslela nad tím, co vlastně v poušti znamená nepřízeň počasí, ale nakonec to nechala být, protože tím byla nejspíš míněna bouře.
Suki otevřela druhý papír a dala se do dalšího čtení.

Velvyslanče,
potvrzujeme přijetí vaší zprávy a doufáme, že váš pobyt bude stejně bezproblémový jako cesta. Tímto jste také žádán podávat každý týden oficiální zprávu o průběhu vaší mise.

Kunoichi se nad zněním dopisu trochu pozastavila, ale pak si všimla další věty malým písmem na spodu listu.

PS: na hlášení trval Baki, tak to prosím tě piš, jinak Temari je v pořádku v Listové a s Shikamarem to jde dobře, protože Hokage souhlasila. Jinak hodně štěstí a užij si to.

Velvyslankyně se teď sama pro sebe usmála a dopis zavřela, byla si docela jistá, že v oficiální kopii, kvůli které byla nepochybně jeho hlavní část takto napsána, poslední část nebude.
Teď když už ji nic nerozptylovalo, se mohla klidně pustit do zadané práce. Nebylo to nic jiného než obchůzky a to jistě bez problémů zvládne. Otázkou bylo především rozvržení času. Suki se proto rozhodna, že si dopisy, ve kterých byly pravděpodobně nějaké rozkazy, nejprve roztřídí podle adres.
Dívka se trochu ušklíbla, když kromě obálek našla taky mapu Suny, ale nechala to být, nechtěla mu nedostatek důvěry vyčítat, spíš mu byla vděčná za péči.
„Tak jo.“ zašeptala si pro sebe a začala s plánováním trasy. Mapa nakonec bude zřejmě i užitečná.

Ozvalo se zaklepání na dveře a Gaara trochu nepřítomně zavolal: „Dále.“
„Doufám, že příliš neruším.“ řekl Baki svým obvyklým přísným hlasem a bývalý student v jeho tváři jen velmi těžce hledal jakoukoliv nápovědu, co by se důvodu návštěvy týkalo.
„No mám toho docela dost, tak kdybys přešel rovnou k věci…“ odvětil nakonec a odložil papíry na stůl. Nebylo to ani tak přílišným zájmem o probíhající rozhovor, ale spíš z úcty, kterou k němu choval.
„Byla za tebou ta velvyslankyně?“ začal Baki tázavě, ale Gaara snadno poznal, že ve skutečnosti to otázka není.
„Měl jsi jít rovnou k věci ne?“ povzdechl si mladý Kakzekage a zkoumal výraz jeho tváře. Obvykle byli relativně za jedno, ale když přišlo na Suki, tak pro něj byl Baki téměř jako nepřítel.
„Jen mě zajímalo, co chtěla, nebo co jsi od ní chtěl ty.“ řekl jeho hlavní rádce stroze a založil si ruce na hrudi. Gaara to gesto u něj bral spíš jako projev nervozity, než cokoliv jiného. U Temari nebo Kankura by to bral jako projev vzdoru, hlavně pak Temari to dělala relativně často.
„Řekněme, že mi teď tak trochu pomáhá, mám toho opravdu hodně.“ řekl Gaara hlasem, ve kterém bylo možné zaslechnout obhajobu. I když ho ale Baki znal moc dobře, tak se mu to ovšem nepodařilo. Tohle by nejspíš dokázal jen Kankurou.
„Nemyslíš tím, že má přístup k tajným dokumentům, nebo něčemu pro nás nebezpečnému, že ne?“ zeptal se Baki tak nějak znepokojeně.
„Nejsem hloupí, to možná víš, takže ne, jsem si jistý, že nemá přístup k čemukoliv, co by ohrozilo vesnici.“ ujistil ho Gaara s povzdechem.
„Zcela jistě?“ nenechal se jeho bývalý sensei odbýt tak snadno.
„Ano, jsem si naprosto jistý a teď, když mě i se svou paranoiou omluvíš, tak ti budu moc vděčný.“ odsekl Gaara podrážděně a aniž by Bakimu věnoval další čas, vrátil se k práci.
Baki se na něj chvilku překvapeně díval, než se trochu vzpamatoval a odešel z Gaarovi pracovny.
Sám Kazekage byl svou reakcí trochu překvapen. Jistě Baki mu s tím už lezl na nervy, ale určitě spolu nesouhlasili už dřív, tak proč vybouchl právě teď a to skoro bez důvodu.
Rudovlasý muž na chvíli odložil všechny své papíry a opřel si čelo o dlaně. Byl přepracovaný, zcela jistě to bylo tím.

Suki bez problémů předala i poslední obálku a v duchu se vrátila k oběma dopisům. Měla teď dost času, než se vrátí ke Kazekagemu, tak by si měla zesumírovat, co napíše do dopisů pro Kamennou. Už se rozhodla, že napíše dva. Jedno hlášení a druhý bude pro sestru. Nepochybně jí to dlužila. V Suně byla už docela dlouho a přitom si na ni ani nevzpomněla.
V hlavě ale nejprve začala vymýšlet hlášení pro Tsuchikageho. Hned první problém bylo, že vlastně nevěděla, jestli ho má oslovit, nebo něco podobného.
V duchu to nakonec zavrhla a rozhodla se napsat to v duchu dopisu, který do Kamenné poslali předtím.

Kunoichi se vrátila do Temarina domu a posadila se ke stolu v obýváku. Před sebou už měla papír i psací potřeby, ale její ruka zůstávala nehybná. Vlastně pořád nevěděla, jak to má napsat.
Na papíře se tak po dobrých třech minutách objevila jen slova: Hlášení z mise v Sunagakure no Sato. Při čemž na zemi ležel zmuchlaný papír s velmi podobnými slovy. Obě věty se vlastně lišily jen v pojmenování vesnice. Na tom prvním, totiž bylo jen ze Suny, což dívce nepřišlo dost formální.
Na zemi ovšem ve velmi podobném stavu skončil i tento papír a na čistém listu se objevila jen slova: Hlášení ze Sunagakure no Sato, která jí přišla nejlepší. Bohužel ji nenapadalo už nic dalšího a tak se inkoustová skvrna na papíru u špičky přiloženého pera pomalu zvětšovala, až se stala důvodem pro zmuchlání dalšího papíru. Načež dívka poraženecky zakroutila hlavou a položila ji na ruce složené na stole. Teď se jí stalo osudným, že se vždycky psaní hlášení nějak vyhnula.