Akatsuki nehoda 02- Divoká noc

Hidan všechny zastavil před místní putykou a pak sám nakouknul dovnitř.
„Pánové, tak tomuhle říkám pořádná hospoda,“ pochvaloval si. Pro jistotu si všichni sundali pláště a on jim pokynul, aby vešli dovnitř. Sám vešel jako poslední.
Uvnitř se povalovalo pár podnapitých kunoichi a u baru sedělo pár skleslých ninjů, kteří zjevně nejevili žádný větší zájem o okolní svět skomírajících lampionů a pravidelných osadníků baru. Z rohu místnosti tiše hrála hudba a odněkud se ozývalo potutelné chichotání. Když za sebou zabouchl dveře, téměř všichni se otočili na nově příchozí.
„To jsou… Akatsuki!“ začala se pochechtávat jedna bruneta. Měla od pláče zarudlé oči, a v ruce sklenku saké. Ležérně seděla, s hlavou opřenou o ruku.
Pár lidí zpozornělo a někdo vychrlil spršku nadávek, když spadl z barové stoličky. Zřejmě jediný, kdo byl trochu víc při smyslech než ostatní, byl barman, který okamžitě vzal nohy na ramena a utekl pryč.
„Akatsuki?“ usmívala se blondýna, „ti by nás už zabili!“
„Máš pravdu,“ řekla růžovláska, která mžourala do šera a snažila se zoufale zaostřit. Všichni na tom byli podobně.
„No… My nejsme tak úplně Akatsuki, dámy,“ snažil se Kakuzu namlouvat všem opilcům v baru, protože už měl žízeň a nechtělo se mu pryč, navíc tady měli levné saké.
„Totiž… My tak sice vypadáme, ale…“ pak to vzdal.
„Prostě nejsme tamti sexy nebezpečný zloduchové,“ zachránil ho Hidan. „Ne, že bychom nebyli svůdný a sexy, ale…“
„Tady můj svůdný přítel chce říct, že se nás nemusíte bát,“ doplnil ho Itachi. Bruneta zaváhala, hledala rozumný argument, ale žádný se nehlásil.
„To vám tak budeme věřit,“ brblala růžovláska, které se podařilo rozeznat jednotlivé postavy.

Deidara se okouzlivě usmál a obdaroval pohledem jednu blondýnku. Omámeně se za ní vydal skrz místnost.
„Ahoj krásko,“ usmíval se, „můžu znát tvé jméno?“ Dívka váhala, nevěděla, jestli tomuhle týpkovi, který vypadal jako člen nejobávanější bandy krasavců, může věřit. Jenže množství alkoholu v krvi udělá své a jí se líbil. Nemůže se přece nic stát, když…
„…Ino,“ vypadlo z ní po delší odmlce, „jmenuji se Ino.“
„Jsi krásná téměř jako mé umění,“ řekl zamyšleně.
„A tvoje jméno?“ vychrlila podezíravě.
„Jsem to ale nezdvořák,“ omlouval se překotně, „jsem Deidara.“ To jméno jí bylo poněkud povědomé. Přitáhl její ručku k ústům a jemně ji políbil. Zapomněla na povědomé jméno, toto gesto jí učarovalo tak, že se její obavy a podezíravost rozptýlily.
„Tvé vlasy mi připomínají barvu jílu,“ zamumlal, přitom se usmíval. „Myslím, že se odsud vypaříme, ne?“ Ino kývla, protože už neměla skoro žádnou vůli.

Kakuzu se jal nalít si saké zdarma, jelikož za barem nikdo nestál. Přitom si všiml osamělé roztomilé růžovlásky, která zapíjela svůj smutek. Proto obešel bar a přisedl si. Dolil jí, nalil sobě a začal se vyptávat.
„Můžu se zeptat, na co tady tak piješ? Něco slavíš?“ zeptal se jemně. Dívka do sebe vylila sklenku plnou alkoholu.
„Nevidím důvod, proč bych to měla říkat právě tobě,“ ohradila se. On jí šetřílkovsky nalil půlku sklenky, sám pil z láhve.
„Víš, možná je to dobře,“ zafilozofoval, „někdy je prostě lepší šetřit. A to platí i v případě slov.“ Zklamaně se podívala na dno poloprázdného panáku. Měla pocit, že mu může pro tentokrát věřit.
„Dneska je den, kdy odešel,“ řekla zklamaně a kopla do sebe drink.
„Máš pravdu,“ řekla, „někdy je prostě lepší šetřit slovy.“ Zaostřila na muže před sebou a Kakuzu se ani nenadál a už se líbali pod stolem.

Hidan držel v ruce skleničky saké a rozhlížel se po baru, s kým by oslavil své veleslavné vyhoštění ze sídla. Pod podpaždím měl svojí kosu a tajně doufal, že jeho vyvolená u sebe nebude mít bingo knihu.
Napravo od něj se chechtala jedna bruneta, takže se rozhodl to tady zapíchnout a přisedl si k ní. Zřejmě jí přesvědčili o svojí nevinnosti.
„Ty jsi ten sexy zločinec, co?“ hihňala se. Zbytky jeho pochybností se rozptýlily.
„To bych ku*va řek‘, že jsem zločinec, a taky zatraceně sexy,“ mrkl ďábelsky. „Vlastně,“ zadrhl se, „nějak mi uniklo tvé jméno.“ Schovala tvář do dlaní a dusila se smíchy.
„Shizune,“ podařilo se jí vykoktat.
„Já jsem Hidan, ale po dnešní noci mi budeš říkat ďáble,“ naklonil se k ní svůdně. A ona se přestala smát, protože ji umlčel polibky.

Kisame si začínal připadat jako ryba na souši, takže se odhodlal dojít si pro nějakou tu sklenku saké. Kakuzu nikde, takže zalovil v poličce a vytáhl poloprázdnou láhev alkoholu. S naléváním se neobtěžoval, pil z flašky. Samehadu opřel o zeď a sedl si za bar.

Tenten se kolíbala sem a tam po místnosti s přihlouplým úsměvem. Od toho úžasného meče ji dělilo jen pár centimetrů, když v tom ji zastavila modrá ruka.
„Moje Samehada si vybírá majitele podle sebe, a tvých rukou je mi líto,“ varoval jí zvláštně zbarvený svalnatý muž, který jí byl nějakým způsobem povědomý.
„Já… tě znám?“ zamumlala. Zamyslel se. Všichni tady byli dost opilý na to, aby mohli bojovat, a stejně, tahle holka se mu líbila a nechtěl jí strašit.
„Myslím, že ne,“ odpověděl.
„Ale… Ty jseš mi strašně povědomej,“ pátrala v paměti zmateně.
„Stejně trvám na tom, že jsme se viděli dneska prvně,“ snažil se jí přesvědčit.
„Asi… máš pravdu,“ váhala ještě. Pak si dala dvě a dvě dohromady. Zvláštní meč. Pozoruhodný majitel.
„Ale ne, my se známe!“ nadskočila. „A ty jsi mě chtěl zabít!“ Aspoň si myslela, že to řekla. Měla jazyk ztěžklý alkoholem. Kisame se dovtípil, co řekla a nahodil výraz „já to nebyl.“
„Myslím, že sis mě spletla s mým strýcem,“ nakecal jí.
„Vážně? Jste si se svým strýcem hodně podobní,“ rýpla si, protože si její důvěru zrovna třikrát nezískal.
„To říká spousta lidí… Mimochodem, tvé oči mě k tobě připoutaly a já jim nedokážu odolávat věčně,“ vlichotil se jí a zamluvil tak svého „strýčka.“ Začervenala se. Kisame neodolal a naklonil se k ní. Zavřela oči a zapečetila jeho ústa svými rty. Vzal ji do náručí a něžně odnesl pryč.

„Byakugan… úžasná oční technika,“ vydechl obdivně Itachi. Tváře jí zahořely vlčími máky. Hinata se otočila na údajného člena obávané party zločinců a hrdlo se jí sevřelo.
„D… děkuji,“ řekla stěží, prsty si zakrývajíc ústa. Uchopil její chladnou ruku do svých dlaní. Němě stála, opilá láskou, kterou pocítila a alkoholem, který vypila kvůli žalu. Celý svět se jí točil pod nohama při pohledu do černých očí, žaludek svíral zvláštní pocit a v břiše jí létalo na tisíc motýlů. Ten pocit ji nutil naklonit se k těm očím blíž, jenže zmizely pod víčky. Jejich rty se letmě dotkly, ale ta touha byla silnější než oni. Pevně ji držel v pase, ale přesto tak jemně, jako křehká motýlí křídla.
Odtrhla se od něj, připravená zaútočit, jenže zakolísala pod množstvím vypitého saké. Itachi ji zachytil do náruče, posadil na zem a opřel ji zády o bar.
„Ty jsi Sasukeho bratr,“ řekla.
„Nemá cenu zapírat, ano, jsem jeho bratrem,“ pravil. Chvilku oba mlčeli, Hinata ruměnce ve tvářích.
„Musím tě porazit,“ oznámila mu odhodlaná ho zabít, zvedla se ze země, ale neuspěla.
„A já zase ode dneška věřím na lásku na první pohled,“ svěřil se. Bylo ticho, ona červená víc než před tím, protože jí všechno došlo. Pomalu se k ní naklonil a ona nedokázala déle odolávat.

Zetsu postával v rohu a nervózně přešlapoval. Všimla si ho jedna zvláštní blondýna s rozcuchanými vlasy a brýlemi. Doslova se připlazila a zkoumala zeleného mužíka pěkně zblízka.
„Kdo to je?“ zeptala se černá půlka vystrašeně bílé.
„…Nemám ponětí,“ odpověděla jí druhá. Žena se zastavila a zahleděla se na zvláštní subjekt.
„Shiho,“ vykoktala, když mžourala do světla, aby si ho lépe prohlédla, jenže zjistila, že nic nezjistila, protože nic neviděla.
„Já nevím, neměli bychom se představit?“ ptal se černý.
„Asi ano,“ zamyslel se bílý a hned se toho chopil. „My jsme Zetsu.“
„Zajímavé,“ brblala nesrozumitelně. Připadal jí v tu chvíli strašně přitažlivý, takže po něm začala toužit. Povalila ho na zem a…. a.

Sasori se nenuceně opíral o bar, v ruce skleničku saké. Lampiony pomalu pohasínaly a skomírající plameny olizovaly ohořelé knoty. V místnosti nebyla ani noha. Všichni členové bandy někam zmizeli. Loutkař dopil pití na ex, položil sklenici na bar, sebral se a pomalu procházel ke dveřím. Něco ho ale zadrželo… brek… rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Rozhodl se k odchodu. Přicházel ke dveřím, a v tom ji zahlédl. Krásné hnědé vlasy jí splývaly do obličeje a lepily se k tvářím od slz. Přešel k ní a klekl si, aby na ní viděl. Seděla na podlaze, zády opřená o stěnu.
Najednou pocítil nutkání vlasy odhrnout. Natáhl ruku a strčil je za ucho. Tím si získal její pozornost. Rychle vzhlédla, oči zarudlé od pláče. Přitiskla se blíže ke stěně a strachem si obemknula rukama nohy.
„… Akatsuki…“ zašeptala. Sasori se musel usmát.
„My ale lovíme jen ocasé démony… Nebo máš snad pocit, že jsi jinchuuriki?“ Rychle zavrtěla hlavou.
„Není to správné,“ trvala na svém. On se zasmál.
„Členové Akatsuki jsou pouhými loutkami, které jsou ovládány schopným loutkařem…. Samozřejmě to děláme i pro sebe. Ale ve světě dobrých musí být místo i pro ty špatné.“ Vzájemně si pohleděli do očí, ona ale brzy odvrátila zrak.
„Nevěřím ti,“ řekla. Dlaní jemně otočil její tvář tak, aby na něj musela hledět.
„Když mi nevěříš, tak proč se mnou mluvíš?“
Odvrátila zrak a začervenala se. Mlčela.
„Mimochodem, jsem Sasori,“ řekl. Ona se sebou vnitřně bojovala. Tak moc se jí líbil a hnusil zároveň. Nevěděla, která část převládá, ale byla si jistá tím, že před ní stojí vrah.
„Myslím, že jsi před minutou měla zaječet, utéct a varovat stráže,“ upozornil jí. Byli teď tvářemi tak blízko u sebe, že na kůži cítila jeho teplý dech. Vdechovala jeho sladkou vůni, ze které se jí točila hlava. Najednou měla pocit, že mu může všechno říct a se vším se svěřit.
„…Jsem Ayame…“
„Už jsem se bál, že mě dřív sežerou kůrovci, než mi to prozradíš…“

Další den odpoledne
Naše banda vyhnaných zločinců se sešla před putykou.
"Vy teda vypadáte," smál se všem přítomným Hidan.
"Nejdřív se koukni na sebe. Vypadáš mnohem hůř než obvykle a to je co říct," odvětil naštvaně Deidara a pomalu se rozešel po cestě.
"Co si to ku*va dovoluješ!" rudl Jashinista vzteky a nadával odcházejícímu blonďáčkovi.
"Uklidni se Hidane nebo ti jednu vrazím," řekl chladně maskovaný ninja a následoval zbytek členů, kteří se pomalu rozešli k sídlu.
"Ty mě taky ne*er!" křičel šedovlasý na svého týmového kolegu a rozeběhl se za zbytkem Akatsuki.