Dívka, která řekla: "Miluji tě..." 10

„Nějak mě přešla chuť na ten oběd,“ povzdechl Naruto.
„Možná bychom mohli znovu zkusit něco vytáhnout z toho šmejda?“ obrátil se na Kakashiho a Gaaru.
„Nevím, jestli by bylo moudré, abych tam byl,“ poznamenal Gaara, protože měl takový dojem, že pokud by znovu byl s tím parchantem v jedné místnosti, asi by ho bez větších potíží zabil.
„Uvidíme. Odvedl jsem ho do hlavní věznice, kde jsem jim řekl, aby na nás s výslechem počkali,“ Kakashi se vydal směrem, kam zatáhl Kurageho.
Všichni přikývli a za pár minut dorazili na místo.
„Gaaro!“ zvolali jeho sourozenci současně.
„Temari, Kankurou!“ zamávala jim Sakura.
„Ahoj, lidi. Slyšeli jsme, co se stalo a taky, že Kurage je nějak spojený s únosem Nami,“ řekl Kankurou, když k nim pětice došla.
„Je, byl to on, kdo ji dostal z vesnice,“ přikývl Kakashi.
Oba dva Gaarovi sourozenci na něj nevěřícně koukali. Po chvilce se probrali z prvotního šoku a Temari si odkašlala.
„Sakuro, já vím, že na to není zrovna vhodná doba, ale jestli bych mohla poprosit, mohla bys nám pomoc s výrobou jednoho protiléku?“ zeptala se jí Temari.
„Jistě, Temari,“ usmála se na ni Sakura a společně vyrazily do nemocnice.
„Tak jde se na něj,“ Naruto vrazil do dveří a rozešel se chodbou, aby se potom musel zase vrátit, protože absolutně nevěděl kudy jít.
„To je celý Naruto,“ posmíval se mu Kankurou.
„Jdeme,“ zavelel Gaara.
„Ka-Kazekage-sama?“ vykoktali ze sebe ninjové u zamknutých dveří, když si všimli přicházejícího červenovlasého mladíka.
„Je tam?“ zeptal se jich Gaara.
„Hai,“ odpověděl ten napravo od dveří.
„Dobrá, jdeme dovnitř a zavolejte mi Noriho-san,“ Gaara vzal za kliku a otevřel dveře.
Vešel do pochmurnější místnosti zapáchající po krvi. Ten zápach v něm probudil Shukakua. Zvedl se mu žaludek, povedlo se mu však jeho obsah udržet v sobě. Shukaku začal dorážet, ale Gaara se snažil odolávat. Uprostřed místnosti byl uvězněn Kurage. Ruce měl v okovech, které byly zandané v tyči, která měla konec v zemi (pro ty kdo viděli SnK, tak tam, jak byl Eren před soudem- tu tyč myslím). Z úst mu tekla krev a na obličeji měl modřiny. Gaarovi se ten pohled na něj líbil a chtěl mu způsobit ještě větší bolest, ale jeho druhá, ta dobrá, strana mu říkala, aby z něj jenom vytáhl informace a potom ho dal zavřít do vězení. A to na hodně, hodně, hodně… hodně dlouho.
Přešel k němu a z obličeje mu vyprchaly, ale úplně všechny známky emocí.
„Kurage… Co jsi s ní udělal?!“ jeho hlas se ozval jako prásknutí biče.
Kurage se jenom přidušeně zasmál.
„Co myslíš?“ pohlédl na něj.
Gaara přivřel oči. Tak pokud to chceš hrát takhle, mně to nedělá sebemenší problém…
Mírně se pousmál, ale jeho pastelové oči prozrazovaly jeho touhu ho zabít.
Prudce vykopl levou nohu do strany a tím Kuragemu uštědřil solidní kopanec do tváře.
„Kazekage-sama, schylujete se nám k násilí…,“ posměšně si odfrknul Kurage, potom, co vyplivl krev.
„Co jsi s ní udělal?!“ zopakoval otázku Gaara.
„Co byste chtěl slyšet Kasekage-sama? Zabil? Mučil? Nechal ji někde ležet na pokraji smrti? Nebo si s ní-,“ další provokace mu byla znemožněna, protože Gaara mu věnoval tentokrát dva kopance do pravé tváře a potom ho udeřil kolenem do brady, až ji musel zvrátit do nepřirozeného úhlu.
„Kdo ti nakázal, abys ji unesl?“ zeptal se ho Gaara.
Písek z jeho tykve se po zrníčku sypal ven na zem. Kurage, i když nechtěl, musel naprázdno polknout. Jako by viděl, jak mu utíká jeho čas strávený na tomto světě. Jako by viděl přesýpací hodiny, které určovaly čas jeho smrti. Věděl, že přestřelil v provokování, ale sázel na to, že z něj potřebují dostat informace.
„Ptám se tě naposled, kdo ji chtěl?“ zvýšil na něj Gaara hlas a Kurageho odpověď mu vyrazila vzduch z plic stejně jako všem přihlížejícím.
„Orochimaru-sama,“ na tváři se mu rozlil spokojený úsměv nad jejich reakcemi.
Všichni na něj nevěřícně koukali, a potom někdo zaklepal na dveře.
„Kazekage-sama, volal jste mě?“ do zatuchlého pokoje vešel statný muž.
Na tváři měl jizvu táhnoucí se k pravému oku. Nori, byl šéfem oddělení pro výslechy v Suně. S žádným vězněm neměl žádné slitování, a když mu byl zadán úkol z někoho vytřást informace, vždy to splnil bez minimálního úsilí.
„Ano,“ Gaara se na něj otočil.
Muž se zahleděl na Kurageho.
„Pokuste se z něj získat nějaké informace a nikoho kromě vašeho týmu k němu nepouštějte. Jinak je to všechno,“ mávnutím ruky ho zase poslal pryč.
Nori přikývl a šel říct svým podřízeným, aby pro Kurageho připravili celu.
„Proč ji chce Orochimaru?“ obrátil se znovu na Kurageho Gaara.
„Opravdu to chcete vědět? Mám takový dojem, že to neunesete,“ zašeptal posměšně.
„Dělej!“ zakřičel na něj Naruto.
Sai přemýšlel, jakou přezdívku by měl Kuragemu dát a Kankurou byl v pohotovosti, aby když se něco zvrtne Gaaru zastavil. Nemohli si dovolit přijít o jedinou stopu, která by je k ní zavedla a pokud by Kurage přestřelil, věděl, že Gaara by ho na místě zabil a Naruto taky…

„S-Sa-Sasuke!“ vykoktala se sebe zcela vyvedená z míry.
„Překvapená?“
„A ty se mi divíš?“ zeptala se ho.
Tiše se zasmál. Tak moc mu připomněla, jak to mezi nimi bývalo, když byli děti. V té době…
„Proč?“ zeptala se ho.
„Hm?“ nerozuměl jí.
„Proč jsi od nás odešel?“ zopakovala svou otázku.
„Nami… Není to tvoje věc a stejně to víš,“ taková byla jeho odpověď.
„No, jistě! Pomsta, pomsta a jenom pomsta!“ přimhouřila na něj oči.
„Nějak moc si dovoluješ,“ usmál se na ni.
„Jako před lety ty,“ konstatovala tiše.
„Ještě jsi mi neodpověděla,“ připomněl se.
„Na co?“
„Na to, jak se jim povedlo tě sem dostat?“
„Aha. Omráčili mě, když jsem zrovna nebyla ve formě…,“ její pohled směřoval k němu.
„Takže krysa z Písečný splnila svůj úkol.“
„Jaká krysa?“ nechápavě se na něj podívala, do téhle doby měla za to, že ji unesl Kabuto.
„Znáš ho,“ podíval se jí do očí.
„Kdo?“ zeptala se ho chladně.
„Kurage Sisibochi.“
Nami nevěřícně pootevřela ústa. Ten! Pokud ho jenom koutkem oka, někde zahlédne, bude trpět! No, nemohla tušit, že je za její únos hodně… pochroumaný.
„Jak se žije?“ zeptal se jí chladně.
„Jestli se mnou hodláš mluvit, tak laskavě né tímhle tóném! Nenáviděla jsem ho na tobě, stejně jako ten tvůj pohled ála: jsem nejlepší,“ pustila si pusu na špacír.
„Jsi úplně stejná,“ zašeptal.
Ano pamatoval si dobře na ten den, kdy s ní vedl ten rozhovor.
„Nejsem. Zhnusili mě,“ pohledem přesměrovala na tetování na rukou.
„Víš, jak jsem to myslel. A navíc rozhodně jsi nevypadala takhle, když jsem tě naposledy viděl,“ prohlédl si ji od hlavy až k patě a mírně se pousmál.
I přes tmu bylo vidět, jak zrudla.
„TY…!“
Měla by to brát jako pochvalu od Sasukeho Uchihy! Co by za to Sakura a ostatní holky z Konohy dali, aby si je velký Uchiha Sasuke takhle prohlížel, ale… ji to celkem pobuřovalo. TY! Já tě přetrhnu, jak hada! A to by se Orochimarovi nelíbilo už hned ze dvou důvodů!
„Vyspěla jsi nám,“ dál ji škádlil.
„Já tady na rozdíl od tebe nechodím polonahá!“ odsekla mu.
Byl ticho, protože se mu na to nedařilo najít patřičnou poznámku.
„A kdys mě viděl naposled, co?!“ vrátila se k předešlému tématu.
„Ty si to nepamatuješ? Ten večer před mým odchodem,“ řekl bez váhání.
„Takže ty jsi mě nepoznal?“
„C-Co?“
„Pamatuješ si na to, jak rok po odchodu jsi musel bojovat proti ANBU z Konohy?“ zeptala se ho.
Sasukemu se přestalo líbit, kam ten rozhovor směřoval, ale přikývl. Bylo to totiž poprvé, kdy byl nucen zabít své druhy. Ne, on sice nikoho nezabil, tedy zranil jednoho ANBU, ale zbytek vykonali Orochimarovi přisluhovači.
„Já byla ta, kterou jsi tam probodl katanou,“ pohled měla upřený ke stropu.
Sasukemu došly slova. Zrovna ji? Ona byla v ANBU?!
„Aha,“ řekl pouze toto slovo, ale Nami se na něj nerozzlobila, byla na to jeho chování zvyklá.
„Už jsi našla toho pravého?“ změnil téma.
Zamračila se. Nepamatovala si, že by tak rychle měnil témata a už vůbec na TOHLE téma.
„A ty tu pravou?“ oplatila mu stejně.
„Ne,“ řekl jednoduše.
„Možná,“ pousmála se.
„Ale nepovídej. Že by měl někdo tolik odvahy na Jinchuurikiho a navíc tebe?“
„Já nevím, jestli mě miluje,“ usadila ho.
„A o koho pak to jde?“
„Znáš ho a dokonce jsi s ním bojoval,“ řekla významně a přitom se potutelně smála.
Nikdy by neřekla, že zrovna s ním tohle bude probírat.
„Já?“
„Jo, ty,“ vysmála se mu.
Úplně přestala myslet na to, že čím víc se bude pohybovat, tím víc ji potom budou bolet rány na zádech a těch nebylo málo.
„Nechám se podat,“ utrousil po chvilce naštvaně.
„A já ti to neřeknu!“ vyplázla na něj jazyk.
„Píšeš si o něm do deníčku?“ zeptal se jí posměšně.
„Myslíš jako ty o tom, jak spřádáš plány: „Jak zabít itachiho?“,“ uculila se.
„Sasuke-kun, co tu děláš? Orochimaru-sama tě volá,“ zaslechli Kabutův hlas.
„Nestarej se,“ odpověděl znovu zcela chladným hlasem Sasuke, až i Nami zamrazilo.
Vstal k odchodu, ale ještě se sklonil k ležící Nami.
„Kdyby to bolelo hodně,“ vedle hlavy jí položil injekci s morfiem.
„Děkuju,“ zašeptala a on odešel…

Uběhly další dva dny. Naruto odešel s několika ninja prohledávat poušť a bude pokračovat dál do lesů země Ohně. Gaara musel zůstat ve vesnici, proto nemohl dělat to samé a upřímně ho to štvalo. Nami vydrž, prosím… Sakura zůstala, protože se jim nepodařilo vymyslet protilátku, a tak ji dál hledají.
„Kazekage-sama! Vězeň promluvil, že by Orochimaru měl mít úkryt někde v zemi Ohně, jak ninjové z Konohy předpokládali,“ oznámil mu to jeho podřízený.
„Děkuju.“
Muž odešel a on se vydal ven na střechu. Vál chladný vítr a cuchal mu jeho rudé vlasy, když mu hlavou proběhla vzpomínka.

„Pozor,“ křičela dívka na chodbě v nemocnici. Měla na sobě bílé triko, tmavě modré tříčtvrťáky a na hlavě šedou čepici, ze které jí vykukovaly zářivě blonďaté vlasy na pravé straně. Běžela směrem, kde stál Gaara , který tam čekal na Kankuroua, až se vrátí z ošetřovny, protože si po cestě do Konohy zvrtl kotník a Temari právě řešila něco na sesterně. Narazila do Gaary, až se povalili na zem.
„Jejda, promiň! Co-,“ podívala se na jeho vlasy, a když zjistila, jakou barvu mají, sáhla do kapsy a vytáhla úplně stejnou čepici a narazila mu ji na hlavu. Gaara už už posílal písek, ať tu troufalou holku zabije, když kolem nich proběhla skupina kluků, kteří pokřikovali něco ve smyslu: „No tak, rajče, čeho se bojíš?“, „Ty sralbotko, když máš tak červený vlasy, tak si za nimi stůj a neschovávej je!“, nebo „Nemáme rajčata rádi a ty vypadáš přesně jako rajče!“
Gaara cítil, jak se dívka celá napjala, když kolem nich procházeli. Podíval se na ni a zahlédl, jak ji spadla pinetka, která jí čepici držela na hlavě. V tu ránu jí čepice spadla a objevila se clona rudých vlasů a jejich konečky ho šimraly na tvářích.
„Sakra!“ slyšel tu holku klejt.
Kluci se otočili a spatřili ji.
„Takže támhle se nám rajče schovalo,“ ukázal na ni jeden z kluků.
„Ještě jednou se omlouvám,“ pohlédla směrem na Gaaru a věnovala mu omluvný úsměv.
Zvedla se z něj a postavila se čelem k hloučku, který k ní mířil.
Gaara se také zvedl a chtěl si sundat tu čepici, přes kterou skoro neviděl, ale něčí ruka ho zastavila.
„Prosím, počkej s tím a neukazuj vlasy,“ poprosila ho ta holka jemným hlasem.
Špunt z tykve se odkutálel k zemi a Gaara ji hodlal zabít, protože to považoval za přetvářku, ale ta holka se rozešla směrem k chlapcům. Vlasy jí padaly do obličeje, takže zakrývaly její rozzuřený výraz.
„Já za to nemůžu, nemůžu za barvu svých vlasů! Tak mi řekni, jak sis rozhodl o tom, že je máš hnědé a ty černé?! Já za to nemůžu!“ stiskla ruce v pěst.
I slepej by poznal, že ti kluci jsou v řádném nebezpečí. Jeden kluk k ní přišel blíž a zatahal ji za jeden pramínek.
„Nevymlouvej se, rajče,“ jakmile to dořekl, ta holka mu vlepila pořádnou ránu pěstí, až doletěl do konce chodby.
„Kdo další?!“ zakřičela na ně rudovláska.
Kluci vyděšeně couvali s rukama před sebou na svou obranu, a když byli v dostatečné vzdálenosti, obrátili se k útěku.
Holka se otočila na Gaaru a usmála se, ale on poznal, že je to falešný úsměv. Písek se rozprostřel okolo něho. Nevěděl, že to nebylo mířeno zle vůči němu.
„Umíš ovládat písek?“ překvapeně na něj pohlédla.
Holka se písku vyhnula a zamířila si to k němu. Vzala do ruky pohozenou čepici a postavila mu tykev.
„Nechtěla jsem do tebe vrazit a omlouvám se ti za to, ale já už musím jít… Mám tu bratra, kterého sice znám jenom pár dnů, ale dokázal si velice šikovně narazit zápěstí… tak se měj a hodně štěstí na zkouškách,“ zamávala mu a ladně odkráčela, aniž by se písku kolem nich jenom dotkla zbloudilým vláskem.

Takže mi jsme se potkali ještě před tím… Pousmál se. a už tehdy jsem ji chtěl zabít. To už tak vtipné nebylo, ale co mohl dělat. Podíval se na měsíc. Zajímalo ho, jestli Nami vidí také ten obří kotouč na temné obloze protkané hvězdami.. Byl úplněk a hvězdy zářily méně než obvykle. Chtěl ji sem vzít jednu noc, kdyby jí bylo zase zle, ale té šance se mu už nedostalo.

Z její cely se ozývalo jenom sípání jejího dechu. Už dva dny ji to nepřetržitě bolelo. Morfium už použila, právě teď pomalu doznívalo a o to to bylo horší. Cvaknutí cely a opětovné vzatí do náruče.
„Dneska bude tvůj první trénink to ovládat. Uvidíme, jestli to zvládneš,“ skoro se smál Kabuto.
„Jistě,“ odsekla mu Nami.
Otevřel dveře a Nami už připravená na oslňující světlo překvapeně rozevřela oči.
Byli někde jinde, než čekala. Byli tu stromy a tráva a bylo tu teplo. Položil ji na zem, kde jí pomohl si aspoň sednout. Nevěděla, co ji čeká a nevěděla, jestli má být ráda, nebo ne.
Vzadu v místnosti se otevřely zarostlé dveře od mechu a v nich uviděla stát Sasukeho s Orochimarem.
Sasuke se jí nepodíval do očí a pohled měl upřený někam do stromů na levé straně.
Orochimaru se za to usmíval. Těšil se, až uvidí své dílo v provozu. Kabuto od ní odstoupil a ona zůstala v tureckém sedu.
Orochimaru přešel před ní a složil pečeť. Tetování na rukou jí zazářila fialovou barvou a ta se jako když rozlila směrem k zápěstí. Nami se právě v tu chvíli pokusila o kontakt s Kuramou, ale bariéra byla moc silná na to, aby ji jeden z nich proboural.
„Tak je to správně,“ pochvaloval si Orochimaru.
Ucítila, jak se jí po zádech rozlévá teplo a potom vykřikla, když se pečeť na nich aktivovala. Její záda se proměnila na ostré čepele z nich čouhajících, vypadaly jako záda ježka. Pevně zavřela oči a snažila se zhluboka dýchat. Rukama se opřela o zem a občas jí unikl nějaký ten výkřik z bolesti.
„Povedlo se to,“ konstatoval Orochimaru.
Sasuke se otočil k odchodu a zabouchl za sebou dveře.
Nami se z očí valily slzy zoufalství. Nechtěla se stát jejich zbraní, to radši umře! Potom už si pamatovala jenom náraz na prašnou zem, protože ztratila rovnováhu, dokonce i když seděla. Ostré čepele, kterými byly pokryty její záda, nabyly karmínové barvy.
„Kabuto…,“ usmál se Orochimaru.
Ten jen přikývl a přešel ke dveřím, kterými předtím odešel Sasuke. Otevřel je a vpustil dovnitř Orochimarovi bývalé pokusy.
Hladově se znetvoření lidé podívali po místnosti, a když zahlédli rudovlasou dívku, opírající se o ruce, aby se mohla znovu zvednout, tři nestvůry se na ni vrhly. Zpozorovala to a ihned jí začalo brnět tetování na rukách.
„Ne…,“ zašeptala a v tu chvíli jí z obou předloktí vyrazili bílí hadi.
Jeden obmotal stvůru kolem krku a začal ji škrtit. Druhý kousl svými jedem oplývajícími špičáky další stvůru. Třetí stvůra už se k ní hnala, ale Nami se k ní s námahou otočila zády a potom už uslyšela, jenom předsmrtné chrčení, jak se jí na ně nabodla. Z očí jí vytryskly nové slzy a schoulila se do klubíčka. Hadi si zatím dali oběd a potom se jí vrátili do rukou.
„A teď mi, jakož to bývalá členka ANBU řekneš, kde je tajný vchod do Konohy,“ Orochimaru si k ní přiklekl.
Dostal ji do genjutsu, kde ji ukazoval různé scénky s jejími přáteli v boji, který… …dá se říct, s ní prohráli… a ten boj byl na život a na smrt. Potom se tam, ale objevil Gaara… Začala se vzpírat, jak psychicky, tak fyzicky. Ne, tohle Orochimarovi nedovolím! Nechci vidět, jak ho z-. V genjutsu se ke Gaarovi objevil i Naruto. NE! Opakovalo se to, pořád a pořád dokola. Slzy jí tekly proudem, když už po třinácté oba dva padli v její mysli k zemi.
„Ukončím to, ale jenom když mi řekneš, kde je ten vchod,“ ozval se jí v mysli jeho hlas.
„Nikdy,“ zamrmlala z bezvědomí.
Genjustu pokračovalo.
„Gaaro, nepřibližujte se!“ zakřičela na ně v pomyslné poušti, o které si myslela, že je skutečná.
„Nikdy jsme tě neměli rádi. Měl jsem tě zabít na tom balkóně!“ ozval se hlas, tak totožný s Gaarovým, až mu uvěřila.
„Nikdy jsem tě neměl zachraňovat od těch ninjů ze zvučné!“ ozval se Naruto.
Nami si chytla hlavu rukama a zakřičela něco ve smyslu: „Ne, tohle neříkejte, prosím!“
„To ty můžeš za to, že umřela máma s tátou, to ty můžeš za to, že od nás Sasuke odešel, to ty můžeš za to, že Sakura celé noci probrečela, to ty můžeš za to, že se nám rozpadl tým, to ty můžeš za to, že Shukaku nade mnou znovu získal kontrolu a to ty můžeš, za to, že jsme SAMI!“ přeřvávali se jeden přes druhého.
„Ne! Prosím, dost!“ zakřičela nazpátek.
„Nami, tak nám řekni, kde je ten vchod,“ mile se na ni usmál Gaara.
„Já nemůžu!“ křičela přikrčená na písku.
„Ale můžeš, proč bys nemohla? Milujeme tě,“ ozvali se oba naráz.
Bylo tak lehké propadnout dojmu, že mluví pravdu, jenže tohle by Gaara nikdy neřekl, stejně tak Naruto. Naruto to nikdy neřekl nahlas, stejně tak ona. Tohle byla slova, která si schovávali jeden pro druhého, a když se loučili, nikdy to neřvali přes celou Konohu a navíc, Naruto vždycky říkal pouze: „Já tebe taky,“ a vtiskl jí polibek do vlasů.
Gaara… vždyť ani neví o tom, že by ji měl vůbec rád!
„Vy nejste…,“ nedokončila.
„Co nejsme?! Chceš říct, že já nejsem tvůj bratr?! Chceš říct, že Gaaru nemiluješ?!“ smál se Naruto.
„Ano, ty nejsi můj bratr! A já nemiluju tohohle Gaaru, ale toho pravého! Toho, který je teď v Suně a bdí celé noci, protože mu to jeho démon neumožňuje, toho, který si zachová vážný výraz, i když si do klína kydnete kopeček zmrzliny!“ ztěžka se zvedla.
Bylo tak těžké odporovat té krásné představě jim to říct a pak už si jenom užívat jejich přítomnost po tolika dnech a ještě těžší bylo odolávat tomu, když se tam začali z dálky blížit její přátelé. Na poušti bylo vedro a zdálo se, že i málo kyslíku, protože nemohla nabrat dech, když se tam všichni seskupili a začali ji přemlouvat, ať jim to řekne. Když jim to dlouho neříkala, přešli znovu k nenávisti vvůči ní, až měla pocit, že je zlomená, slabá a sama…
„NEEEEE!“ křičela na ně.

Pozoroval východ slunce. Tohle jí chtěl ukázat. V každé zemi to bylo jiné, ale v Suně to byla ta nejhezčí podívaná. Těsně předtím, než se první paprsky dotkly ledového písku, se na nebi objevila polární záře způsobená změnou teplot a jakmile se paprsek dotkl světel, jako by se rozprskla a už byl jen jasně žlutý kotouč, který dominoval všemu na nebi. Jeho pastelové oči se zaleskly, když se podíval na tu záři a zalilo ho teplo, když ho polilo světlo slunce. Podíval se do dálky. Tam někde byla a on jí nemohl přijít pomoct…

Oči měla otevřené, ale nevnímaly svět před nimi. Všechno se odehrávalo v její hlavě. Už byla zpátky ve své cele a pořád byla v genjustu. Neuvědomovala si, že je celá prochladlá, že má zmodralé rty, že jí z úst teče krev smíchaná se slinami. Všude, v temných koutech cely se rozléval chlad, držel se nízko, jako by věděl, že leží na zemi. Pomalu plul od mříží a zdál se být tak hustý, že ani lesní požár za naprostého období sucha, by neproboural tu chladnou vrstvu při zemi.
Zima a chlad tvořily dojem márnice.
Měla roztřesený dech a vydechovala páru. Byla celá špinavá. Vlasy měla zacuchané, špinavé, umazané od krve a její blonďatý pramínek, už neměl svou původní zář. Pyžamo, ve kterém ji Kurage unesl, bylo celé ušpiněné, potrhané a to, co zbylo u trika, bylo celé od krve. Bylo na něm nejvíce té červené tekutiny, mělo v sobě nespočet děr, lepilo se na ni z důvodu studeného potu a ani záda už nemělo, zaprvé proto, že Orochimaru se neobtěžoval jí je nijak zachovávat a za druhé, čepele, které jí vyrašily ještě před několika hodinami ze zad, by ho stejně rozedřely, ani by nevěděly, jak.
Rudé oči se zabodly do jejího zpola oděného těla. Sharingan ji osvobodil od genjutsu. Nami vykašlala krev, ale jinak neprojevovala žádné známky života, až na dýchání. Sasuke věděl, že genjutsu ve kterém byla zavřená, mělo takovou pojistku. Dostala se do kómatu, ale neměl by to být až takový problém.
Přešel k ní a zavřel jí oči.
„Už bude jenom dobře,“ vtiskl jí jemný polibek na tvář.
Vzal do ruky svojí druhou košili, kterou sem přinesl, a když ji nadzvedl, zabalil ji do ní. Vzal ji do náruče a odešel z cely.

„Gaaro!“ zavolal na něj Kankurou z okna jeho kanceláře.
Gaara si povzdechl. Skočil do kanceláře, a když vyřídil Kankuroua musel se celý den dohadovat se Shukakuem, jestli jít do Kurageho cely a tam z něj vymlátit život. Asi okolo šesté hodiny večer už to nemohl vydržet, tak vyrazil na své soukromé cvičiště. Byla už totální tma, když tam dorazil, ale cvičiště samotné bylo osvícené. Bylo na kraji skály, takže bylo chráněné, a tak trochu i zapadlé od ostatních.
Pískem obaloval balvany a ty pak drtil na další písek. Zaznamenal něčí přítomnost. Gaarova ochrana se aktivovala a chtěla dotyčného chytit. Postava ve stínu stihla uniknout a dopadla těsně před světla na vyvýšenou skálu asi dva a půl metru nad zemí, takže Gaara vyděl jen temný obrys. Písek se shromáždil okolo svého pána a byl připraven zaútočit.
„Co chceš?“ zeptal se ho Gaara mrazivým hlasem.
Poznal, že je to muž.
„Sabaku no Gaara… Přišel jsem ti oznámit nějaké informace,“ uslyšel chladný hlas.
Gaara mlčel, čekal, jestli neznámý začne a nemusel čekat dlouho.
„Jedná se o Nami,“ dořekl.
Gaara na chvilku úplně ztuhl, ale potom se vzpamatoval.
„Co víš?“ zeptal se ho.
Postava seskočila na kámen pod skálou metr nad zemí, kde jej osvítila světla.
„Uchiha Sasuke,“ Gaarův pohled směřoval k Sasukemu.
„Co tu chceš?“ zeptal se ho Gaara a založil si ruce na prsou.
„Jak jsem řekl, mám o ní informace,“ řekl Sasuke klidně.
„A proč bych ti měl věřit?“ zeptal se ho znovu Gaara.
„A proč, ne? Je pravda, že to záleží na tobě, jestli mi budeš nebo nebudeš věřit. Koukám, že ti Nami o nás nic neřekla…,“ pohled zabodl do Gaarova.
„Ne,“ dostalo se mu odpovědi.

„Sakuro, seš otravná!“ řekl Sasuke chladně.
Sakura sedící vedle něho na kamenných schodech se smutně odvrátila a měla co dělat, aby nezačala plakat. Zase tu čekali na senseie.
„Sasuke! Sakra, kdo si myslíš, že jseš!“ vyjel po něm Naruto, když si všiml Sakuřina výrazu.
„Zmlkni, ty budižkničemu,“ odsekl chladně Sasuke.
„Ne, to uděláš ty,“ odvětila klečící rudovláska za ním, a když se za ní otočil s připravenou odpovědí, vrazila mu takovou, až se musel zvednout ze schodu.
„Sakra, ty…“ než na ni stačil vylítnout on, udělala to Sakura.
„Co ty si o sobě myslíš! Jak se opovažuješ mlátit Sasukeho?!“ Sakura se postavila, aby na ni viděla.
Nami to udělala taktéž a založila si ruce na hrudi.
„Nikdo nebude urážet moji rodinu,“ řekla stejně chladným hlasem jako Sasuke.
Naruto překvapeně zamrkal. I po týdnu si neuvědomoval, že má sestru, že už není sám.
„Tak se předveď, když si myslíš, že bys ho porazila,“ vyjekla Sakura podrážděně.
„Když bude Sasuke-kun chtít,“ řekla Nami přeslazeným hláskem jakým ho nazývala všechna děvčata ve vesnici, ale její tvář zůstala kamenná.
„Heh… tebe porazím vždycky,“ Sasukeho sebevědomí by se mohlo rozdávat.
„Tak fajn,“ ozvalo se za nimi na stromě.
„Kakashi-sensei!“ ozvali se všichni naštvaně.
„No… Víte, potkal jsem po cestě černou kočku-,“ nedokončil.
„…tak jste to vzal radši oklikou,“ dopověděli jeho studenti naráz.
„Takže zápas?“ zeptal se jich Kakashi ignorujíc jejich naštvané pohledy.
„Asi už to tak vypadá,“ poznamenala Nami.
„Hm… stejně jsem tě chtěl vyzkoušet a tohle je dokonalá příležitost,“ zamyslel se a potom i s týmem sešel na cvičiště.
„Takže, ten kdo první padne k zemi, prohrál,“ zvolal Kakashi, který stál mezi svými dvěma studenty a zahájil tak zápas.
Nami odskočila dozadu, čím si vysloužila Sakuřinu tichou poznámku o tom, že se Sasukeho bojí.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ zakřičel Sasuke.
Nami se s lehkostí podobné dravé kočce vyhnula ohnivé kouli a přešla do útoku.
„Doton: Ganchousou!“ zakřičela nazpátek a ze země se náhodně vysouvaly kamenné ostny.
Sasuke se všem vyhnul, ale u jednoho měl na mále.
„Nami, řekl jsem dostat soupeře na zem, ne ho zabít,“ upozornil ji Kakashi.
Nami se na něj nechápavě koukala.
„Něco není jasné?“ zeptal se jí mile.
„No… v naší zemi- teda v zemi Vody, když se řekne: „Dostaň ho k zemi“, znamená, dostat ho tam za všech prostředků… většinou padli mrtví…,“ pokrčila rameny.
„Tak tady to znamená, dostat ho na zem živého a s nejmenším počtem zranění,“ usmál se na i Kakashi.
Jeho úsměv spíš vycítila, než by ho zahlédla.
„Tak konec pauzy,“ upozornil je oba.
Sasuke poznal, že v používání dotonu je dobrá, takže nemělo smysl na ni útočit z dálky. Přešel tedy k taijutsu. Vrhli se proti sobě navzájem ve stejnou chvíli. Když byl u ní, vykopl pravou nohou s úmyslem ji udeřit do boku, ale ona to vykryla levačkou a chytla mu kotník. V letu se otočila a mrštila Sasukeho tělem o zem, až pod ním vznikla lehounká prohlubeň. Z plic mu utekl veškerý vzduch a ve tváři měl vepsané překvapení, stejně jako zbytek týmu. Nami si na něj obkročmo sedla a přitiskla mu ke krku kunai. Kakashi pochvalně pokýval hlavou.
„Teda ségra to bych do tebe neřekl, dattebayo!“ usmíval se od ucha k uchu Naruto.
„Tak to si piš, -ttebane!“ usmála se na něj a vstala ze Sasukeho.
Podala mu ruku a on ji po chvilkovém váhání přijal. Měl by se cítit uraženě, ale nešlo mu to, něco nechápal.
„Jak se ti povedlo mě dostat na zem?“ zeptal se jí zamyšleně.
„Tahle šikovná věcička se v naší- v zemi Vody běžně používá,“ usmála se a zpod rukávu vytáhla háček podobný háčku na ramínku, jen byl silnější a na konci měl úchytku, za kterou ho majitel držel. Přešla k němu a poklepala mu za pravou nohu. Sakura se celá napjala, jakmile zaregistrovala, že se ho dotýká. Poslušně ji zvedl.
„Když to zahákneš tady…,“ háček zandala za okraj jeho boty, “…a trhneš směrem, třeba, nahoru,“
Udělala to a on hned ztratil rovnováhu a zase ležel na zemi.
„Ups…. Každopádně už chápeš?“ zase mu pomohla na nohy.
„Jo,“ přikývl.
„Sasuke-kun, jsi v pořádku?“ zeptala se ho Sakura a odstrčila od něj Nami.
Nami jenom nevěřícně zavrtěla hlavou a přešla ke svému bráškovi. Pocuchala ho ve vlasech, na což se on zatvářil uraženě, ale ona moc dobře věděla, že to přímo miluje. Za ten týden, co opustila nemocnici a pohřbili třetího, Naruta dokonale poznala a on ji taky.
Kakashi potom nastavil trénink ve dvojicích a Nami byla znovu se Sasukem. Zapletly se do rozhovoru a taky se stihli za celý den asi stokrát pohádat. Pro Sasukeho to byla změna, protože, jak si později uvědomil, ona asi jako jediná z celé Konohy po něm nejela a dalo se s ní normálně bavit, tedy když se zrovna nehádali.
Od té doby, co ho porazila, se z nich stali více méně přátelé a Nami byla neustále terorizována jeho fanynkami.

„Ještě pořád mi nevěříš?“ zeptal se ho Sasuke.
Gaara mlčel.
Sasuke vůbec neměl v plánu mu tady vyprávět, co pro něj Nami znamenala… Měl ji rád a ztělesňovala mu takovou náhradní rodinu i s Narutem, i když si to nechtěl přiznat. Měl ji rád… a jeden čas i víc než to, ale to už bylo dávno. Rozhodně, ale nechtěl, aby se s Nami stalo to, co Orochimaru chtěl.
„Fajn. Budu věřit, že ji máš natolik rád, aby ti nebylo lhostejné, že v té poušti umře,“ pokrčil rameny.
Když spala, občas mrmlala něco o novém Kazekagem, kterým byl Gaara. Často vykřikovala jeho jméno, ale nic jiného neříkala.
„V poušti?“ zeptal se Gaara.
„Na severovýchod asi míli od vaší vesnice, tam je,“ řekl jako by se ho to vůbec netýkalo.
Gaara přivřel oči. Pokud to byla pravda…
„Neubliž jí,“ to byla poslední slova Sasukeho Uchihy mířící k mladému Kazekagemu.
Jakmile se ujistil, že tu už nikde není, pomocí techniky se přeměnil na písek, a když se znovu zhmotnil, už byl před branami vesnice. Bylo mu jedno, že to znělo jako největší past pro blbce, ale pokud byla jediná naděje, i když to mělo třeba znamenat, že padne do léčky, pokud byla jediná naděje, že ji znovu uvidí… hodlal jí využít. Rozeběhl se do pouště.