I nebe dokáže brečet 2.

Ráno mě vzbudili sluneční paprsky, které se přes zaprášené okno probojovaly až do místnosti a ozářily moji tvář. Pořádně semknu víčka před oslnivým světlem, které mě chce vytáhnou z postele, ale nakonec se přeci jen poddám. Stejně bych se bála, že opět usnu.
V noci mě provázelo několik děsivých snů. Všechno, čeho jsem se bála se stalo skutečností a já s tím nic nemohla udělat. Yahiko mrtev, rozsápán šíleným Nagatem, kterého jsem ze svého popudu zachránila.
Minori, jež leží v kaluží krve, ale stále není mrtev. Křičí a křičí a připomíná mi, že jsme mu mohli pomoct. Takovéhle noční můru až nechci.
Zvedám se z postele a přecházím ke kuchyňské lince. V košíku se válí veka stará asi den, spíš víc, ale na snídani s ním vystačíme. Podívala jsem se k Yahikově posteli, která byla prázdná. Očima jsem přešla k oknu, za kterým se rýsovala jeho silueta se sklopenou hlavou. Zahleděla jsem se i na Minoriho postel, o které jsem si v tu chvíli myslela, že bude prázdná. Hrklo ve mně, když jsem spatřila v ní ležet mužské tělo a srdce mi poskočilo, ale hned na to jsem si uvědomila pravdu. Ten sen...
Nagatova hlava vykukovala zpod peřiny s klidným výrazem. Jizvy na obličeji měl zacelené a bylo vidět, že se pomalu hojí. Měl pokojný spánek, když jej již horečka přešla.
Sklápím pohled od jeho tváře a soustředím se na krájení veky. Za chvilku je jí polovina rozkrájena na úhledné pruhy a já na ně kladu máslo a postarší šunku. Sýr nám došel. Dopoledne se jistě vydáme na odchyt zvěřiny v okolí a jistě narazíme na nějakou zvěř, kterou si budeme moct udělat jak k obědu, tak k večeři. Zelenina nám rostla za chatkou a s tou jsme si vystačili vždycky.
Podlaha u vchodu zavrzala a dovnitř vešel Yahiko.
"Dobré ráno, Konan," pozdravil s nepostřehnutelným úsměvem a zasedl ke stolu.
"Dobré ráno," odpověděla jsem, ale věděla, že dobré rozhodně není. Ani zdaleka. Položila jsem před něj podnos s jídlem a usedla před něj. Oba dva jsme poděkovali a mlčky se dali do jídla.

Yahiko dojedol skôr, ako ja a s rukami založenými pod bradou civel na Nagatovo telo. Bol zamyslený a dumal nad niečim, čo som ani nechcela vedieť. Ucítila som, ako mi po krku stiekla kvapka potu a dožula som svoje sústo. Potrebujem sprchu, ale ešte pred tým musím skontrolovať Nagata.
,,Čo s ním budeme robiť?" pomedzi pery sa ozval môj hlas a ja som na moment zostala sama prekvapená svojou otázkou. Ani som ju nemala v úmysle vysloviť.
,,Postaráme sa o neho a potom... uvidíme." pokrčil plecami a zadíval sa na mňa svojimi prenikavými očami. Videla som v nich smútok, bolesť a prázdnotu. S Minorim sme boli od detstva a bol nám ako brat. Ťažko sa s tým zmierime.
Vstala som od stola a prešla k červenovlasej postave ležiacej na posteli. Siahla som mu na čelo a zistila, že horúčka ho prešla, úplne. Ani náznak zvýšenia telesnej teploty. Odkryla som ho a skontrolovala všetky rany. Potrebovali by sme medika, to už by bol Nagato v poriadku, ale takto sa bude liečiť ešte dosť dlho. Teda... hýbať sa môže, chodiť tiež. Ale mal by odpočívať.
,,Idem von natrhať nejaké bylinky, vydržíš tu s ním?" Yahiko mi len nesústredene prikývol a ja som so spustenými plecami vyšla do daždivého, ale aj tak teplého rána. Vybrala som sa cez kvapky vody do lesa a nevnímala, že som celá mokrá. Tu si na to jednoducho musíte zvyknúť. Pre nás zmáčané a uzimené telo bolo také prirodzené, ako v iných krajinách suché oblečenie a slnečné lúče zohrievajúce pokožku.
Keď som natrhala všetky lekárske bylinky o ktorých som si bola istá, že mu pomôžu, všimla som si, že som prišla k jazeru, ku ktorému som rada chodila.
Dopadajúce kvapky vytvárali kruhy na pokojnej hladine modrej tekutiny a mňa lákalo ponoriť sa tam. Vyzliekla som si plášť a oblečenie a bylinky som starostlivo strčila do vrecka, aby som ich nevytratila.
Vliezla som do vody a užívala si ten pocit, kedy sa mi celé telo uvoľnilo. Vždy keď prší, voda je teplejšia a tak ma tu ani nestriasalo od chladu.
Teraz som sa konečne mohla poddať svojim emóciám. Bola som sama a Yahiko ma nemusel vidieť. Nechcem, aby ma videl... nie takto.
K vode stekajúcej po mojej tvári sa pridali slané kvapky mojich sĺz a z úst sa mi drali vzlyky, ktoré ma dusili.
Tak hrozne som mala strach... čo teraz bude ďalej? Ja a Yahiko sami v tomto svete? A čo Nagato? Bojím sa. Tak veľmi.
Prečo si nás opustil?!
,,Minor-i," vzdychla som si a ponorila hlavu pod hladinu. Chvíľu som len tak ležala a priala si zabudnúť na všetko, na bolesť...
Dochádzal mi kyslík.
V tom som si uvedomila, že som už dávno mala byť v chatke. Yahiko bude mať strach!
Vynorila som sa a šplhala som z vody tak rýchlo, že sa mi všetko naokolo rozmazávalo. Natiahla som na seba mokré veci a s najväčšou rýchlosťou, akú som dokázala zo seba dostať som trielila do chatky.
Rozrazila som dvere a dychčala, keď som zbadala Yahikov prekvapený pohľad.
,,Prepáč, neja-ko, so-m sa pozabud-la," vychrlila som zo seba s námahou a zbadala, ako sa jemne usmial a pozrel sa na posteľ.
Až teraz som si všimla, že sa na mňa upiera pár zvláštnych očí nášho nového hosťa. Sedel opretý a díval sa na mňa s údivom.

Asi jsem neudělala příliš dobrý dojem, ale jeho oči mě neskutečně zaujaly. Soustředné kruhy v okolí panenky. Jeho oči byly nafialovělé a celkově fascinující. Nic takového jsem ještě neviděla.
Uvědomila jsem si, že tam již valnou chvíli stojím v nepřirozené poloze, v jaké jsem vběhla do místnosti a překvapeně se zarazila, a tak jsem se radši narovnala, trochu si prohrábla vlasy, ze kterých mi stekla voda a odkašlala si.
"Zdravím tě, Nagato. Já jsem Konan," pozdravila jsem jej a přešla blíž k němu. Z pohledu na něj by vás ani nemohlo napadnout, že by byl nepřítel, ale přesto jsem byla stále ostražitá. Herecký talent je u ninjů velmi rozšířený a každý, kdo se nechá oblbnout si potřásá se smrtí.
"Zdravím," odpověděl nejistě a mezi dlaněmi šmudlal kus peřiny. Usmívám se při pohledu na něj a přecházím blíž. Sedla jsem si na okraj postele a opřela se o levou ruku.
"Jak se ti včera stala ta zranění?" položila jsem jednoduchou otázku, po které mu na tvář naskočil bolestný výraz.
"Salamandr nám zadal úkol, aby náš tým získal jakýsi svitek. Neřekl nám, kde leží, ale dal nám mapu. Podle označení to vypadalo, že se nachází na našich hranicích, ale nakonec jsme přešli do Země Ohně, aniž bychom si toho všimli. V té části, kterou nás Salamandr poslal, žádná vytyčená hranice ani nebyla a my si toho nevšimli," začal své vyprávění a mě už jen při jméně Salamandr tuhla krev v žilách. Nebyl to doslova nepřítel, ale jeho způsoby, jak přinést světu mír, se značně lišili od naší snahy.
Nechala jsem svůj zrychlený tep a naběhlé žíly tatam a zaposlouchala, když začal opět vyprávět po jeho krátké pauze.
"Dostali jsme se do lesa, kde se právě nacházela hlídka z Listové. Nechtěli jsme dělat potíže, ale oni na nás okamžitě zaútočili jako na nepřátele. Pak... nás odřízli. Po chvilce jsem neviděl ani jednoho z mých týmových partnerů. Nenápadně jsem se přesouval zpět ke svému příteli, který se nacházel asi třicet metrů ode mě, a i když jsem kvůli tomu získal spoustu ran, tak jsem se tam po nějaké době dostal. Ale oni - oni ho zabili. Ležel tam - tam na zemi a nehýbal se. Myslel jsem tedy, že boj u něj již ustal, ale... byl tam ještě někdo. Nějaký bělovlasý chlapec, který proti nim bojoval. Viděl jsem, že - že má čelenku Dešťové. Chtěl jsem mu tedy pomoct, ale - ale oni na mě zase zaútočili a po nějaké době jsem... ztratil vědomí. Když jsem přišel k sobě pršelo. Akorát jsem zahlédl, jak jej - jak jej zabíjejí! Ta technika mě odhodila dostatečně daleko, ale... narazil jsem na kámen. Raději jsem šel pryč a po nějaké době jsem našel vás.“ Skončil své vyprávění.
A bylo naprosté ticho. Z očí mu tekli slzy, když truchlil za svůj tým, ale já a Yahiko jsme byli dočista paralyzováni. Obětoval se pro tohohle muže. Kvůli záchraně přítele riskoval svůj život... Měla jsem zavřené oči, ale náhle se mi otevřeli a já je měla doširoka rozevřené. Nebyla jsem schopná tam být byť jen chvilku a ven jsem vypadla tak rychle, jak jsem vešla dovnitř.
Proč se ten hlupák vždycky obětovává pro jiné!? To je tak stupidní, Minori! Křičela jsem na něj ve své mysli a z očí mi opět vytryskly slzy, jak jsem před sebou opět viděla výjev, který mi popisoval Nagato. Třásla jsem se jako nikdy předtím a hlava byla v jednom ohni. Nohy se mi pletly pod nohama a po chvilce jsem ucítila tah na nártu a tvrdý dopad do blátivé země. Neměla jsem energii se zvedat. Plakala jsem a plakala, ignorujíc všechno v okolí. Nohy jsem si přitáhla k břichu a stočená do klubíčka mi z úst začaly vycházet výkřiky Minoriho jména a hlasitý nářek. Nikdo to neuslyší, nikdo mě nebude litovat. Jen to zpropadené nebe, které nemělo svůj obvyklý účinek zbavovat mě těžkého břímě. Prostě jen ležím, ječím na celý les a snažím se z hlavy dostat ten děsivý výjev, jak na Minoriho útočí ninjové a - Ne, ne, ne!!!

V hlave sa mi zobrazujú obrazy Minoriho, hlúpo odvážneho, stojaceho tam a brániaceho sa. Vidím, ako padá k zemi...
Slzy mi stekali po tvári a dážď ich zmýval. Cítila som, ako sa chvejem, celé telo som mala napnuté a svaly sa mi sťahovali a spôsobovali kŕče. Prsty jednej ruky som zabárala do blata a vnímala jeho mazľavosť a zemitý pach. Prerývane som sa nadychovala a až po chvíli som si uvedomila, že nárek, ktorý sa mi po celý čas dral z úst ustal a nič z nich nešlo, len som ich mala pootvorené v nemom výkriku.
Odrazu ma niekto chytil a prevrátil na chrbát. Oči mi tikali po tvári, ktorá bola taká známa a bolo príjemné ju vidieť, len nie teraz, nie v tejto situácii, nie teraz, keď som sa zložila.
,,Konan," videla som, ako sa jeho pery pohli a vedela som z nich vyčítať, že hovorí moje meno, hoci som ho nepočula, ,,Konan," opakoval a jeho hlas sa ku mne pomaly dostával, ,,Konan!" naliehal na mňa, asi som na neho len civela a nevedela som sa dať dokopy. Sklonil sa ku mne a cítila som, ako ma objal. Ležal na mne a zahrieval ma vlastným mokrým telom, pri tom som cítila jeho strach, ktorý z neho doslova sršal. Bojí sa, že o mňa prichádza?
Konečne donútim svoje zablatené ruky, aby sa pohli a objala som ho. Cítila som, ako si vydýchol a odtiahol sa, popri tom ma donútil sadnúť si.
,,Toto mi už nerob, počuješ? Nikdy! Bál som sa, že sa ti niečo vážne stalo, vôbec si nereagovala!" kričal po mne na plné ústa a pri tom mnou drsne triasol, aby som sa konečne spamätala. Prekvapene som zažmurkala a zahanbene sklonila hlavu.
,,Prepáč, Yahiko, prepáč..." šepkala som, ale aj tak som vlastný hlas poriadne nepočula, pretože ho prehlušil hrom. Blesk osvetlil jeho bledú tvár do ktorej som sa pozrela.
,,Konan, ja ťa potrebujem, nesmiem o teba prísť. Záleží mi na tebe," videla som, ako sa mi ospravedlňuje za to, že na mňa kričal. Chytila som jeho tvár do svojich a pozrela som sa mu do očí, kým sa jeho dych neukľudnil.
,,Sľubujem, že sa to už nezopakuje."

Cítila jsem chladný déšť, který si provrtal cestu do mého nitra a začal mě zevnitř dusit. Rozkašlala jsem se a Yahiko mi hned pomohl na nohy. Společně jsme se vydali zpět, ani jsme si nedělali hlavu z deště, který nás již zcela pohltil.
Až po dlouhé chvíli, kdy jsem seděla na kraji své postele a tupě zírala před sebe jsem si uvědomila, že sedím zpět v naší chatě. Vykolejil mě žár vycházející z hrnečku jež Yahiko vložil mezi mé ztuhlé prsty.
Očima jsem přejela na Nagata, který nás oba sledoval roztěkaným pohledem. Pokusila jsem se na něj usmát, ale i to mě stálo příliš síly, a tak jsem jen pozvedla hrnek ke rtům a usrkla šípkového čaje.
Nagato v rukách nic netřímal a Yahiko připravoval k obědu. S vypnutím všech sil jsem se postavila, odložila hrnek na stůl a v kuchyňce připravila další dva hrnky. Poděkovali kývnutím hlavy a Nagato se na mě usmál s tak hřejivým pohledem až mi mysl povolila a přijmula fakt, že on za Minoriho smrt nemůže.
"Já, myslím, že bych vás už neměl otravovat," ozval se Nagato když spatřil, že můj společník nandavá pro tři osoby. "Měl bych jít pryč."
Do tváře se mu nakradl smutek a zchřadlými prsty stiskl hrnek.
"Hloupost," zavrčel Yahiko a tím mě vytrhl z omámeného rozjímání. Hodlá ho u nás nechat? Už jsme oba pochopili, že na nás opět Salamandr nastražil past, kvůli které zemřel Minori. A stejně tak obelstil Nagatův tým.
"Nagato, nechceš zůstat s námi? Podle tvého vyprávění jsme usoudili, že tě vláda Deštné zmátla a zabila jak tvůj tým, tak našeho člena. Byl bys nyní ochoten zůstat na naší straně?" mluvila jsem pomalu, velmi tiše ale zřetelně a oba dva jsme si hleděli zpříma do očí. Muselo mu již dojít, že pokud odmítne, nebude snadné jej nechat odejít, jen tak, aby nás třeba jen udal. Ale on k tomu nyní nemá důvod. Ztratil sobě blízkého tak jako my.
"Jestli nezastáváte krutovládu Salamandra, jsem s vámi," ozval se po chvilce ticha a mě spadl kámen ze srdce.
"My chceme ukončit války, ale ne způsobem, jakým operují vůdci vesnic," vysvětloval Yahiko, jemuž se na tváři mihl nepatrný úsměv.
"Doufal jsem, že nás nechá pracovat bez zasahování, ale zdá se, že není schopný unést fakt, že se vyhýbáme jeho pravidlům. To my jsme uklidňovali stavy na hranicích se Zemí Ohně a to on musel naplánovat ten útok."
Yahikův hlas hřměl vztekem, který mi potvrzoval nenávist vůči našemu 'vůdci'. Ani jednou se s námi nezabýval domluvou nebo čímkoliv, kde bychom mohli probrat ústupky a případné spojenectví. Šel si vlastní cestou stejně jako my. Tahle mužská tvrdohlavost mě dováděla k šílenství a před očima jsem probodávala jeho tvář miliony papírovými shurikeny. Jen to mě odrazovalo od potřeby se rozeběhnout za tím budižkničemu a roztrhat ho na cáry, i když by se mě předtím nejspíš stihl zabít nebo ještě lépe zajmout a vyslýchat.
"Jsem na vaší straně," promluvil opět Nagato a postavil se naproti Yahikovi. Natáhl ruku a vyčkával, až mu ji Yahiko stiskne též. Stiskl.
Mlčky jsme spořádali oběd, který nás nasytil a uklidnil pro zbytek dne.
Využila jsem bylinky a ošetřila Nagatove rány, aby se mu ulevilo od bolesti. Odpoledne jsme probírali Nagatovu minulost s jeho týmem, kdy pracovali jako tým pro Salamandra a vykonávali podřadné mise. Zdá se, že si mnoho jeho ninjů uvědomovalo fakt, že od jeho pravidly se člověk začíná dusit, ale kam mohli utéct? Byli spojeni s vnitřní strukturou vesnice a každý přestupek je mohl dostat na listinu nukeninů. Naše pozice byla jiná. Zastrčeni, nepovšimnuti, pracujíc na vlastních problémech, které po vyřešení solidně prosperovali naší zemi. Nemohl mít námitky a tak nás nechal pracovat. Až do teď.
I my jsme Nagatovi řekli o naší minulosti válečných sirotků a tato situace se zdála být stejná i pro něj. Zaujal jej náš sensei Jiraiya a párkrát se nám při vyprávění povedlo přenést rozhovor k smíchu, když jsem zavzpomínali na výmysly našeho mistra. Do jeho pohledu se vkradla víra v naše odhodlání, které neuniklo mě ani Yahikovi. Se spokojeným výrazem jsme jej přijali mezi nás a se stejným klidem přešli i zbytek dne.
Neměli jsme potřebu větší výpravy a k večeři jsme připravili několik ulovených ryb. V tichu jsem sledovala Nagata, který se od nás po večeři oddělil a vyšel do chladného večera. Zastavil se v místech, kde jsme vytvořili Minoriho hrob. Bodlo mě u srdce palčivou bolestí, ale do očí se mi nakradli slzy uspokojení. Nagato mi díky této skutečnosti přirostli k srdci a stejně jako já i Yahiko jej sledoval se smířeným pohledem.
"Měli bychom jít spát," Yahiko mě pohladil po hřbetě ruky a já poslušně přešla k posteli. Po pár minutách se ozvalo zaklapnutí dveří a do místnosti vešel Nagato, jež nám popřál dobrou noc a tiše se vkradl do postele. Stále to je zvláštní pocit, když v Minoriho posteli lehá někdo... cizí.

Ranné lúče vychádzajúceho slnka ma pošteklili na tvári a presvetlili očné viečka. Čierne sny plné nočných môr a temnoty sa zmenili na červené a plné krvi presakujúcej do zeme.
Hlučné roztrieštenie čohosi, čo som nevedela identifikovať, sa mi vkradlo do uší a celé telo mi oblialo čosi studené a lepkavé.
,,Do čerta," tiché zamrmlanie ma donútilo otvoriť oči a pohliadnuť na drevený strop. Na chvíľu som sa nevedela zorientovať. Kde som? Už nie na bojisku? Čo to bolo? Ach... zlý sen.
Na telo mokré od môjho vlastného potu sa mi prilepili kusy látky a slnko mi svietilo do roztekaných očí, ktoré behali po celej miestnosti. Začalo mi byť nehorázne horúco a tak som zo seba dala dolu prikrývku a postavila sa na nohy. Na moment som sa zatackala, snažiac sa udržať rovnováhu a ucítila som slabý vánok, ktorý ma pohladil a schladil ma. Prešla som k pootvorenému oknu a potiahla ním tak, aby bolo dokorán a čerstvý vzduch presiaknutý vlhkosťou sa mi dostal do pľúc. Hoci pršalo, dnes sme tomu mohli povedať len slabé mrholenie, pretože sem-tam sa cez mraky predrali slnečné lúče a dopadajúci dážď nebolo počuť tak, ako zvyčajne.
,,Prepáč, ak som ťa zobudil," ozvalo sa za mnou a ja som sa strhla, prekvapená a vyľakaná. Nagato stál pri stole a díval sa na mňa s ospravedlňujúcim výrazom. Mal na sebe nohavice a tričko, ktoré zakrývalo ranu, ktorá bola obviazaná a pri nohách, ktoré boli bosé sa mu povaľovali kusy črepín. Tak to bol ten zvuk. Nechtiac rozbil hrnček.
,,Nič si z toho nerob, Nagato." Yahiko, ktorý sedel za stolom ustarane zvraštil obočie a prebodol ma pohľadom.
,,Si v poriadku, Konan?" tento krát vstal a tromi dlhými krokmi bol pri mne. Nevedela som nájsť svoj hlas. Ešte stále som bola vtiahnutá do mojich osobných nočných môr.
Hladkými rukami mi prešiel po líci a potom po čele, aby zistil, či nemám teplotu.
,,Som v poriadku," zašepkala som a prekryla jeho ruku, tou svojou. Zahľadela som sa do jeho očí a videla, ako v mojej tvári hľadá úprimnosť. Pousmiala som sa a jeho výraz sa uvoľnil. Zložila som mu ruku zo svojej tváre a potľapkala mu ju na znak, že je všetko dobré.
,,Len som mala zlé sny, občas... sa neviem zorientovať," pokúsila som sa vysvetliť Nagatovi, ktorý stále len stál a nič nehovoril.
Zašla som do kúpeľne a nechala ich osamotených, než som sa ako-tak dala dokopy, umyla, obliekla a upravila.
Vyšla som do veľkej miestnosti, kde už obaja boli oblečení a stáli pri rozhorenom krbe, v ktorom plápolal oheň.
,,Mali by sme ísť do jednej dediny na severe. Počul som, že tam sú problémy. Bolo by fajn, keby sme sa tam dostali skôr, ako Salamander." Yahiko uhasil oheň a položil vázu, v ktorej bola ešte pred chvíľou voda, na stôl.
,,Ste pripravení?" spýtal sa a oboch si nás premeral.
,,Ja áno, ale Nagato by sa ešte nemal hýbať," hovorilo sa mi o ňom tak ľahko, akoby v našej skupinke bol odjakživa. Takmer som sa pousmiala nad tým, ako ľahko sa mi ho podarilo prijať, hoci Minoriho miesto nemôže zaplniť. Ale môže byť nový priateľ. Tiež si v mojom srdci získa svoje miesto.
,,Ja sa cítim výborne. Myslím, že by sme sa mohli dať do práce." Nagato tento raz prehovoril odhodlaným hlasom, čo ma potešilo.
,,Výborne." Yahiko sa obrátil a otvoril dvere, aby sme mohli vyjsť do mrholenia, ktoré nás okamžite zmáčalo do nitky.

Běželi jsme v tichu, obklopeni tichým bubnováním dešťových kapek do listoví. V některých chvílích jsem si takové okamžiky i užívala, ale jak čas letí a vše se opakuje, i taková drobnost snadno omrzí. Nagato a Yahiko běželi v čele skupinky a já je uzavírala zezadu. Pozorování jejich totožných kroků, jak se oba odrážejí v tu samou chvíli a ano, dokonce se i ve stejnou chvíli ohlédli, aby mě zkontrolovali... vypadá to jako sen. Minori může konečně odpočívat, ale Nagato je jako on. Pasuje k nám, až je to zhola nemožné. Možná bych přece jenom měla ubrat na uvolněnosti situace, sny se neplní, a i když se tohle podobá klidnému snu, tak Minoriho smrt by ji obklopovat neměla.
"Zpomalíme," rozkázal Yahiko a všichni jsme v tu samou chvíli sestoupili k zemi. Před námi se nacházela malá víska, útulná, ale tichá. Otočil se na mě a mírným kývnutím hlavy mi zdělil své pokyny. Vyšel do středu vesnice a já promluvila na Nagata: "Běž zkontrolovat východní oblast, já jdu na západ. Buď tichý, neútoč a pokud se někdo objeví, počkej, až k tobě dojdeme."
Bez zaváhání přikývl a přešel o několik desítek metrů doleva. Mé kroky mě vedly po pravé straně, mezi jednotvárnými obytnými domky, ze kterých se občasně kouřilo. Tiché pozorování mi nahánělo husí kůži a oči mi těkaly ze strany na stranu.
Náhle se za mnou ozvalo hlasité třísknutí a já se s leknutím otočila daným směrem. Kunai jsem svírala za zády. Můj pohled zavadil o mladého klučinu, který stál před dveřmi jednoho z domků a probodával mě nevěřícným, ale bojovným pohledem. Nenechala jsem se vyvést z klidového stavu a oslovila jsem jej: "Chlapče, co se tady stalo? Kde jsou všichni?"
"Maminka... tatínek," zašeptal a rty se mu po vyslovení těchto slov nebezpečně rozklepaly. Z očí se mu vydralo několik slz, které okamžitě smyly kapky deště. Přešla jsem blíž k němu, abych jej uklidnila. Co se tu ksakru děje? Z uvažování mě v mžiku vytrhl známý zvuk, když kov naráží o kov. Spatřila jsem před sebou zabodlý kunai a chlapce s šíleným výrazem ve tváři. Po mé pravici se ozvalo čvachtání až se vedle mě objevil Yahiko, následovaný Nagatem.
Klučina se vztyčil na nohách a celá tahle šaráda skončila. Přeměnil se do své podoby ninji z Deštné a k němu se připojili další. Ve všech stran nás obestoupili a mě se v hlavě rojilo několik scénářů, co se zde mohlo stát. Vyvraždění občanů pro naše polapení. Tihle ninjové mohou i vesnici chránit, ale napadl je již někdo před námi. Teď si to chtějí vybít na nás.
"Nejsme nepřátelé. Přišli jsme sem pomoct. Co se zde stalo?" promluvil Yahiko pevným a silným hlasem, když jsme byli všichni tři již natisklí zády k sobě.