Dítě moudrosti 001 Mise typu S

„Chikako!“ Někdo mě volá.
„Dělej, vstávej! Máš misi!“ Vtrhne do mého pokoje zástupce, Tsuchikageho-sama. Rozespale se posadím na posteli.
„Jakou zase?“ Řeknu mrzutě.
„Je to velmi důležité, mise typu S.“ Říká vážně.
„Co? Proč já?“ Vyprsknu na něj.
„Spoléháme na tebe. Jsi jedna z našich nejlepších kunoichi a shinobi.“
„No tak fajn. Nech mě, alespoň převlíknout se.“ Odsekla jsem.

Po chvilce se vyhrabu z postele a jdu do koupelny. Cestou si češu svoje černé, do půlky zad dlouhé kudrny. Potom jdu k šatníku, tam si vezmu to, co obvykle. Průhledné síťované triko, na to černé tílko, které je krátké po půlku břicha. Černé mini kraťasy a černou mini sukni. Jsem to ale modelka! Pomyslím si a ušklíbnu se. Jsem vysoká, tak akorát na to, že je mi šestnáct. Jdu do botníku pro své vysoké boty. Ohlédnu se do bytu, jestli jsem tu něco nenechala. Asi můžu jít.

Před kanceláří se zastavím. Opravdu chci tu misi? Mám zaklepat a otevřít, jako vždycky? Na to, už není čas. Můžu jít jen kupředu. Zaťukám.
„Dále!“ Ozve se z kanceláře.
„Dobrý den, Tsuchikege-sama.“ Slušně pozdravím.
„Ah, Chikako. Očekával jsem tě. Určitě už víš, o té tajné misi.“ Říká Tsuchikage.
„Ano, pane.“
„Tak jde o to, abys doručila mírovou smlouvu do Vesnice skryté v listí.“
„Myslíte Konohu?“
„Ano, ale budeš muset jít sama. Momentálně nemáme k dispozici tolik shinobi, aby tě mohli doprovázet. Ale ty to určitě zvládneš.“
„Ano, pane. Bude to hračka. Spolehněte se.“
„Dobře, ale buď velmi opatrná. Kdybys to nedoručila, tak by nás čekala válka. Možná. Jestli si to pochopila, můžeš jít a hodně štěstí.“ Podává mi svitek.
Pokývnu hlavou a odcházím. Musím to zvládnout. Závisí na tom osud mé vesnice.

Když zavřu dveře, zase na mě někdo křikne.
„Chikako!“
„Co zas?“ Otočím se na zástupce.
„Jen…buď opatrná. Určitě po tobě půjdou. Opravdu se měj na pozoru.“
„Jak jsem řekla. Bude to hračka.“ S těmito slovy ho nechávám za sebou a běžím k hlavní bráně.

U brány se zastavím a ohlédnu se. V této vesnici jsem vyrůstala. Rodiče by byli pyšní. Oba zemřeli při misi. Od té doby, jsem tvrdě trénovala. Chtěla jsem být silnější a lepší. Dítě moudrosti. To znamená mé jméno. Dala mi ho matka. Jsem na něj hrdá. Asi proto jsem přijala tu misi. Chci, aby na mě byli pyšní. A navíc zbožňuju nebezpečí. Nakonec se otočím a rozběhnu se do hor.

Běžím už půl dne a konečně narazím na les. Ty stíny jsou příjemné. Dýchám krásný, čerstvý vzduch. Cítím se plná energie. Mohla bych běžet tím lesem klidně pořád a nikdy bych nebyla unavená. Koukám na cestu a stromy. Vypadají plný života. Nechce se mi ten les nikdy opustit.

Večer si najdu obrovský kořen stromu, pod který se schoulím a usnu. Jelikož není zima, nemusím se ničím přikrejvat. V noci se mi zdá sen.

Běžím po lesní cestě a po mě se natahují ruce. Chtějí mě zardousit a stáhnout do pekla. Snažím se jim utéct, ale oni jsou čím dál rychlejší. Najednou zahlédnu světlo. Jasnou zář. Moji rodiče. Chci na ně zavolat, ale nemůžu mluvit. A oni jdou dál. Po své cestě. Za ruku se vedou s malou holčičkou. To jsem já! Smějí se na ní a já si najednou připadám osamělejší, než kdy jindy. Začnu z plna hrdla křičet. Tentokrát, se ozývá můj hlas. Hlasy se mi začnu smát a chňapnou mě za ruku. Cítím z nich temnotu a peklo.

Probudím se celá zpocená. Klid! Uklidňuju se. Byl to jen sen, noční můra. Ohlédnu se kolem. Nikde nic. Začíná svítat. Už bych měla vyrazit. Říkám si.

Třetí den narazím na čistou řeku. Sednu si k ní a začnu si máčet nohy. Je tu tak příjemně, když najednou zaslechnu hlasy.
„Hej! Támhle je řeka. Pojďme tam! Prosím!“ Řve klučičí hlas.
„Ne! Spěcháme!“ Ozvívá se mužský hlas.
„Ale, sensei! Prosím. My tu umíráme tím vedrem!“ Přesvědčuje ženský hlas.
V mžiku jsem schovaná za stromem, čekajíc na to, co se bude dít. Přichází čtyři postavy. Jeden blond, druhej černovlasej, třetí šedivej s maskou, asi jejich sensei, a čtvrtá růžovovlasá.
Ti tři si sundají čelenky a jdou si smáčet zpocené vlasy. Jejich mistr se běží porozhlédnout po okolí.
Co tu ksakru chtějí?
„Hej, Sasuke!“ Zase řve blonďák a cáká na černovlasého kluka vodu.
„Nech toho, Naruto!“ Oplácí mu dvojnásobnou dávkou, ten druhý.
„Chjo. Ti kluci.“ Říká si zamyšleně růžovovlasá holka.
Najednou začne vát vítr a strom, za kterým se schovávám, je jen kousek od řeky, tím pádem na mě dostříkne celkem hodně vody. Já zakleju, sice potichu, ale uskočím. Bohužel dopadnu na suchou větev.
„Pst!“ Křikne na ty dva Sasuke.
„Kdo je tam?!“ Ptá se hlasitěji.
Sakra teď mě najdou! Musím bojovat, jinak bude moje mise v ohrožení, protože jinak by mě začali pronásledovat. Všimnu si položených zbraní, které tam nechali. Hned se mi začala zamlouvat černá katana. Rychlostí blesku pro ni běžím a popadnu ji. Naštěstí jsou tak překvapený, že nestíhají nic dělat.
„K-kdo si?“ Ptá se mě, Naruto.
Nesmím jim říct své jméno. Nevím odkud jsou. Mlčím.
„Hej, si hluchá?“ Ptá se mě holka.
„Ne,“ odseknu tak silně, že to s ní trhne.
„Tak odkud si?“ Ptá se znovu, Naruto. Naštěstí jsem si čelenku schovala, když jsem stála za stromem.
„To tě nemusí zajímat.“ Odseknu, už trochu mírněji.
„Co chceš? Boj?“ Ptá se mě Sasuke.
Pokrčím rameny. Co teď udělám? Měla bych vzít rukojmí. Nechci bojovat, když jsou tři. Ale kterého z nich? Vybírám si tu holku. Za chvilku jsem u ní. Držím ji katanu u krku tak, aby se nemohla hnout.
Asi proto nerada pracuju v týmu.
„Nikdo se ani nehne, nebo ji zabiju!“