Ztracená v samotě 2. Nepodařené zkoušky a druhá šance na obzoru?

„Nebyla ta holka v minulém životě otrokář?“
„Ticho, nebo to bude horší!“
„Neulejvejte se vy dva! Kdybyste nebyli pitomci, tak je náš byt v pořádku!“
„Ale Yamako! Nemůžu za to, že mě tenhle pitomec zavolal zrovna sem!“
„Ale ano, můžeš! Normálně bys poslal Gamakichiho a jeho bráchu! Takže nebrblej a drž ten trám pořádně!“
„Hele šéfíku, radši ji poslechni, protože jinak od ní nebudu mít pokoj.“
„Máš nějaký problém Naruto?“
„Nééé, já jen říkám šéfíkovi, že by to měl líp držet....“
„Prásk“
„ Uáá! Sakra šéfe, to mě chceš zabít nebo co?!“
„Hahah, promiň Naruto, zřejmě jsem ho špatně držel a ten trám mi nějak vyklouznul...“
„A hele, ahojte lidi.“
„Hele, jakmile se s nima zapovídá, zajdeme si na rámen, co říkáš?“
Tiše se vynořím za Narutovými zády + nahodím zlověstný výraz.
„Tak ty bys chtěl zdrhnout od práce jo?! Kage bunshin no jutsu! Krásná jako vždy.“
„Taky tě rády vidíme. Co budem dělat?“
„Tak to je přece jasný, pohlídáte tyhle dva aby nezdrhli a dodělali tu střechu, já mám něco na práci tady.“ Kývnu směrem k vám.
„No jasně, my jim vlastně vyprávíme, že?“
„No jo, kdyby byly problémy, víte co máte dělat, že? A prosím vás, až toho pitomce chytíte, pokud nebude ta střecha hotová až se vrátím, vysvětlete mu po lopatě co mu udělám jo?“
„No jasně“
„Puff“ Naruto zmizí.
„Jak vidíte, ti lenoši se snaží vyvlíct z práce, no já vám slíbila že vám řeknu další kousek mý dojemný historie, že? Tak pojďme, ale dneska jen kousek, protože máme ještě spoustu práce jak vidíte.“

Akademie

Kupodivu přicházím včas. No jasně, Naruto zas dostává kázání, proto jsem nepřišla pozdě. Sensei Iruka už dořval, a začíná vysvětlovat, co se bude dít.
„Tak fajn. Zkoušení bude z klonů. Zavoláme vaše jméno a vy přijdete do místnosti a předvedete svůj klon. Pokud uspějete, stanete se genniny. Hodně štěstí.“ Zatraceně. Klony? Proč nemohlo být něco jiného? Ty jediný mi vážně nejdou. Jsem v nich horší než v přeměnách. Doufám, že to zvládnu. Dumám, dumám a najednou...
„Uzumaki Naruto!“ A sakra! On je poslední. Je tam nějak dlouho.
„Vrz.“ Má čelenku? Ne. On to nezvládl? Tak to jsem v pytli.
„Tak, to bylo všechno.“
„Jo, myslím, že teď si zajdu někam na jídlo nebo tak něco, co ty?“
„Ehm?“
„Co tady děláš?“
„No, jdu na přezkoušení, loni jste na mě zapomněli a já.. totiž letos jsem doufala, že jste nezapomněli, ale asi ano....“ Nevraživě na mě čumí.
„Kdo jsi?“ Tahle otázka mě raní, i když si to nechci přiznat.
„Yamako, sedím úplně vzadu u okna.“
„Ah ano, už si vzpomínám. No tak se předveď, víš co máš dělat.“
Fajn. Soustřeď se. Nahromaď chakru a...
„Íght!“ Co to sakra je?!!! Vedle mě na zemi, ležím já, ale vypadám, jako bych to už měla dávno za sebou.
„No, je mi líto, ale neuspěla jsi.“
„Ale Iruko, vždyť klon vytvořila.“
„Ano, ale to samé jsme už řešili i u Naruta. Tenhle klon není použitelný. Je mi líto.“
Sklesle se dávám na odchod. Doufala jsem, že to letos vyjde. Vycházím z akademie a koukám na všechny jak jsou šťastní a jak se baví s rodiči. Moment, někdo přece jen ne. Naruto sedí na houpačce a smutně kouká na ostatní. Chci jít za ním, ale jde tam mistr Mizuki
Rozhodnu se, že je budu sledovat. Chvíli se jen tak procházejí, a pak si sedají na nějakou terasu. Zpoza střechy se snažím zjistit o čem se baví.
„...Možnost....projít....stát...ninjou....svitek...“
„...Jo...díky...“ Vzápětí Naruto běží někam pryč. Půjdu za ním. Když jsme kousek od místa kde se bavili, rozhodnu se, že na něj zavolám.
„Hééj! Počkééj!!!“
„Huh?“
„Prásk.“ Vráží do stromu.
„Jsi v pořádku?“
„Zatraceně, kdo jsi?! Jau!“ Mne si bolavé čelo.
„Jsem Yamako. Chodila jsem s tebou dva roky do třídy. Ty jseš Naruto, že? Ten co neudělal zkoušky...“
„Jo jsem Naruto, ale jestli se mi chceš posmívat tak běž do háje!“
„Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Já jen. Taky jsem neprošla, ale slyšela jsem jak...“
„Ty jsi taky neudělala zkoušky?“ Kouká na mě, jak kdyby mi narostl ocas.
„Jo. Klony mi moc nejdou.“ Ušklíbnu se, a pomáhám mu vstát.
„Znám ten pocit.“ Zašklebí se.
„Počkej, dva roky? Tys je neudělala dvakrát?“ Koukám se stranou.
„Ne, loni na mě zapomněli...“
„Aha. A proč jsi na mě volala?“ Aj, začínám se trochu ošívat.
„No, já, nejdřív jsem se s tebou chtěla bavit už na houpačce, ale tam přišel mistr Mizuki a já vás pak slyšela jak se bavíte. Neslyšela jsem vše, jenom pár slov, ale s toho co jsem rozuměla jsem si odvodila, že je nějaká možnost projít i když neuděláš zkoušky.“ Ani se nepozastavil nad tím, že jsem je sledovala.
„Jo je. Musíme se ale naučit tajnou techniku ze svitku.“ On řekl musíme? Myslel tím i mě?
„To myslíš i mě?“
„Ne, tady ten strom.“ Usmál se. „Tak jdeme nebo co?“ Křičí na mě přes rameno.
„Jo, už běžím.“

O něco později na mýtině v lese

„Ták, kouknem se co tady máme.“ Rozkládáme svitek na zem a koukáme do něj.
„Hmm, stínové klony. Nejdou mi ani ty normální, natož tady tohle.“
„Hele, snad neprohraješ s holkou.“ Rýpnu si. Koukne se na mě.
„Na to zapomeň. Hele víš co? Předveď mi tvýho klona!“
„Ne, ty první!“
„Fajn, tak oba na tři.“
„Raz, dva, tři!“
„Puff.“
„Ujhh.“ Vedle nás ležely dvě mrtvoly.
„Tak se mi zdá, že jsme na tom stejně.“
„Jo to jsme.“ Koukáme na sebe a šklebíme se.
„Bude to makačka. Fajn, alespoň se nějak zabavíme. Tohle dokážu. Musím. Musím se stát ninjou, a pak hokage.
„Fajn, tady jsou pečetě.“

Pohled Naruta

„Myslíš že to je sranda nebo co?! Koukej se sebrat, dneska jsou zkoušky. Chceš je snad po druhý podělat?!!“ Mistr Iruka si zase vyřve hlasivky. Bóže, myslí si snad, že to nevím?! Aha už dořval.
„Tak fajn. Zkoušet se bude z klonů. Zavoláme vaše jméno a vy přijdete do místnosti a předvedete svůj klon. Pokud uspějete, stanete se genniny. Hodně štěstí.“ Zatraceně. Klony? Proč nemohlo být něco jiného? Ty mi vůbec nejdou!
„Ct uárght!“ Co teď, co teď?!
„Uzumaki Naruto!“ Zatraceně!
„Ahoj Naruto. Víš co máš dělat, nebo ne?“
„No jasně.“ Zvednu palec. Úsměv Naruto! Klid.
„Puff“
„Áhght!“ Kruci, kruci, kruci!
„Je mi líto, ale Uzumaki Naruto, neuspěl.“
„Ale no tak Iruko. Vždyť klon udělal a úkolem bylo vytvořit klon, nebo ne?“ Svitla mi naděje. Prosíííííím.
„To ano, ale ten jeho nebyl použitelný, tudíž v boji by mu moc nepomohl. Je mi líto.“
Tak, to by bylo. Další rok na akademii. Smutně si sedám na houpačku a koukám na ostatní. Někdo mi klepe na rameno. Mistr Mizuki. Jdeme se projít. Chvíli se jen tak procházíme, ale pak si sedáme na nějakou terasu.
„Víš, Iruka to s tebou nemyslí zle, jen chce, aby z tebe byl dobrý ninja.“
„Jo, a proto mě nechce nechat projít.“ Zamračím se.
„Takhle to není, on se jen bojí, že nejsi připravený.“
„Ale já jsem!“ Sakra, jasně že jsem. Udělal bych cokoliv abych mohl být ninjou.
„Hmm. Vážně si to myslíš?“ Dělá si srandu?
„Jasně že ano! Tak připravený, jako nikdo na světě!.“
„No, možná, že by tu byla možnost jak projít, a stát se ninjou, ale je těžká.“
„Vážně, a proč mi o ní Mistr Iruka neřekl?“
„Je strašně těžká, a asi se bál, že bys byl zklamaný kdybys neuspěl.“
„Co mám udělat?“ Hahahah, prej neuspěl. Ještě dnes ze mě bude ninja! Sensei bude koukat.
„Musíš se naučit tajné techniky z tajných svitků, ale k tomu aby ti ho vydali, musíš mít povolení hlavního zkoušejícího, mistra Iruky.“
„Ten mi ho ale nikdy nedá.“ Tak a je to v pytli.
„No, já vím kde ten svitek je, ale musíš slíbit, že o tom nikomu neřekneš a půjdeš přesně na místo kam ti řeknu, nikdo tě tam nenajde a ani jeden z nás pak nebude mít problém, jasný?!“
„Jo, jasný, heheheh, díky sensei!“ Jsem kousek od místa, kde jsme se s mistrem bavili a někdo na mě volá.
„Hééj! Počkééj!!!“
„Huh?“
„Prásk.“ Zatraceně jau! Kterej idiot tu strčil strom?!
„Jsi v pořádku?“ Zaznělo mi nad hlavou. Kdo to je?
„Zatraceně, kdo jsi?! Jau!“
„Jsem Yamako. Chodila jsem s tebou dva roky do třídy. Ty jseš Naruto, že? Ten co neudělal zkoušky...“ A to jsem si myslel, že s ní bude řeč, a ona se chce jen pošklebovat.
„Jo jsem Naruto, ale jestli se mi chceš posmívat tak běž do háje!“
„Promiň, nechtěla jsem tě urazit. Já jen. Taky jsem neprošla, ale slyšela jsem jak...“
„Ty jsi taky neudělala zkoušky?“ No do háje. To je skvělý! Nejsem jedinej!
„Jo. Klony mi moc nejdou.“ Ušklíbla se, a pomáhá mi na nohy.
„Znám ten pocit.“ Šklebím se na ni. Pak mi něco došlo.
„Počkej, dva roky? Tys je neudělala dvakrát?“ Koukla se stranou.
„Ne, loni na mě zapomněli...“ Jak na ni mohli zapomenout? I když, já do teď nevěděl, že tam vůbec chodila, takže....
„Aha. A proč jsi na mě volala?“ Trochu zčervená.
„No, já, nejdřív jsem se s tebou chtěla bavit už na houpačce, ale tam přišel mistr Mizuki a já vás pak slyšela jak se bavíte. Neslyšela jsem vše, jenom pár slov, ale s toho co jsem rozuměla jsem si odvodila, že je nějaká možnost projít i když neuděláš zkoušky.“ Aha, tak o tohle jde.
„Jo je. Musíme se ale naučit tajnou techniku ze svitku.“ Nevěřícně se na mě dívá.
„To myslíš i mě?“
„Ne, tady ten strom.“ Usmívám se na ni. „Tak jdeme nebo co?“
„Jo, už běžím.“ A šli jsme.

Mýtina v lese, o něco později

„Ták, kouknem se co tady máme.“ Rozkládáme svitek.
„Hmm, stínové klony. Nejdou mi ani ty normální, natož tady tohle.“
„Hele, snad neprohraješ s holkou.“ Koukám se na ni a nasadím výraz tvrdý jako kámen.
„Na to zapomeň. Hele víš co? Předveď mi tvýho klona!“ Cha, to jsem zvědavý. I když, co když je lepší než já? Co pak?
„Ne, ty první!“ No nazdar.
„Fajn, tak oba na tři.“
„Raz, dva, tři!“
„Puff.“
„Ujhh.“ Jak se zdá, jsme na tom stejně.
„Tak se mi zdá, že jsme na tom stejně.“
„Jo to jsme.“ Koukla se na mě a já na ni.
„Bude to makačka.“ Tohle dokážu. Musím. Musím se stát ninjou, a pak hokage. Je to můj sen, a tohle mi nebude stát v cestě za ním.
„Fajn, tady jsou pečetě.“

"No, a takhle to bylo, teď musím jít zkontrolovat ty dva. Zbytek vám zase řeknu jindy, přece jen, musím ještě zařídit byt." Usmívám se a odcházím.