Ztracená v samotě - 1. Akademie a pravoočkovy hřbitovní otázky

„Ách, konečně zpátky. Jako první si zajdu do lázní. Po tý misi jsem zase celá rozmlácená. Gaara to zase zbytečně hrotil a já to zbytečně přehnala. Á, vy jste už tady? To jsem nečekala. No, koneckonců, vy vlastně můžete jít taky. A jó, já zapomněla - vy kluci jste tu vlastně taky. Ach jo, no, tak to ty lázně budou muset asi počkat, že? No, já bych šla do Ichiraku, ale tam se asi nevejdem takže vás vezmu na louku.“

„Ták, a jsme tady. Prosím, nad tím jak je tady krásně se můžete rozplývat pak, teď si sedněte a poslouchejte, páč to nebudu říkat dvakrát. Někteří si můžou podle předchozí fotky myslet, že já a Naruto jsme příbuzní. Ne, ne, ne, ne, ne. To ani náhodou. Je to jen on, a jeho slušnější sexy jutsu. Já vím, asi se ptáte, jak tahle fotka vznikla. Jednou jsme měli s Narutem takový vážný rozhovor o rodině. Možná, že když si počkáte, tak se později dozvíte celý příběh téhle fotky. No a teď, no teď se dozvíte jak začal ten můj. Jakože ten můj příběh aby bylo jasno.“

Kdesi v Konoze

„Narutooo! Jen počkej až tě dostanem!“
„Jo! Tohle už jsi vážně přehnal!“ Tohle a ještě další nadávky pořvávají chunninové na střechách a ženou se za blonďákem s brýlemi a v oranžové kombinéze.
„Ha, stejně mě nechytíte.“ Zakřičí Naruto a ještě s kyblíkem a štětcem od barvy v ruce peláší pryč.

Mezitím v akademii

„Áhh, to je taková otrava.“
„Shikamaru, buď rád, že se nemusíme učit.“
„Ticho Ino! Nebo to zakřikneš! Co jsem říkal.“
„Prásk!“ Dveře se rozletí a do nich zuřivě táhne sensei Iruka svázaného Naruta a pořádně při tom nadává: „Sakra Naruto ty pako, přestaň sebou házet! Stejně mi už neutečeš!“ Já na to všechno koukám ze zadní lavice. Jako vždy si mě nikdo nevšímá. Stejně jako včera, předevčírem nebo celý minulý rok. Mezitím co takhle přemýšlím, skončí mistr Iruka svou přednášku pro Naruta a všichni musí na zkoušení z přeměny. Upřímně, ty mi v životě nešly. Jsem v tom naprostý dřevo, snad až na svý sexy jutsu. Loudám se pomalu k ostatním, no ti mě stejně nevidí. Nebo spíš nechtějí vidět. Když jde na řadu Sasuke, všechny holky začínaj šílet. Teda všechny ne, já a Hinata jsme tak nějak bez zájmu. No a po něm jde Naruto. Hinatě naskočí místo očí zamilovaný srdíčka a potichu cosi brumlá o štěstí a já se dívám na něj. Ne že bych do něj byla zabouchlá jako ona, ale moc dobře vím, že já a on jsme nejhorší v ročníku. No, ne že by mě nějak zkoušeli, ale nějak mi to prostě nejde, no a u Naruta - je to ztracenej případ. Když se na něj tak koukám, přemění se, a mistr Iruka není jediný, kdo má bradu dole a málem ho trefí šlak. Myslela jsem, že sexy technika je jen můj originál a pak se tady dívám na sexy Naruta v holčičí podobě. No a potom to zase přijde, jako vždy.
„Narutooo!“ Mistr Iruka začne zase řvát po Narutovi a to řvaní si vyžáda tak 10 - 15 minut. Štěstí, že začíná zvonit. Rychle nám v letu oznamuje, že zítra budou zkoušky a blíže se dozvíme později. Potom on a Naruto někam zmizí, ostatní jdou domů a já jako vždy stejně nemám kam jít, tak jdu k řece. Tam se rozvalím do měkké trávy, koukám na mraky a přemýšlím. Samozřejmě jako vždycky usínám a vzbudím se až ráno po noci plný nočních můr.

Druhý den ráno, hřbitov,

Samozřejmě, že zase vstávám pozdě. Nevadí, stejně si toho nikdo nevšimne. Jdu, nebo přesněji řečeno spíš se ještě celá dolámaná vleču na hřbitov, na své zatím nejoblíbenější místo. Zamířím jsem přímo k hrobu Bílého Tesáka. Miluju knihy o historii a o lidech v naší vesnici a Tesák je jeden z mých hrdinů z těhle knih. Přicházím k němu a začínám si s ním povídat.
„Ahoj Tesáku. Jak se máš? Já jako vždycky. Všichni mě ignorujou, nebo mají “ty oči“. Víš co je dneska za den? Jasně, jsou zkoušky...“
„Co tady děláš?“ Vyděsím se. Za mnou stojí nějaký ninja a kouká na mě. Vysoký, stříbrné vlasy sčesané na levou stranu do elegantního hára typu - takhle jsem se vzbudil a nebyl čas to pořádně učesat, ale vypadá to skvěle ne?- s čelenkou přes levé oko a maskou přes obličej. No a pak samozřejmě standartní oblečení. Začmuchám nenápadně jeho směrem. Hezky voní.
„Jsem tady za přítelem.“ Odpovídám a kouknu na něj.
„Tys ho znala?“ Kývne směrem k náhrobku a tázavě se na mě podívá.
„Ne.“
„Tak jak můžeš říct, že je to tvůj přítel?“ Nechápavě se na mě dívá a začíná se mračit. Otáčím se směrem k Tesákovi.
„Jako všichni tady, je jediný kdo mě poslouchá.“
„Co tím myslíš? Co na to říkají tví ostatní kamarádi?“
„No stejně jako on mě jenom poslouchají...“ Stále se na něj nedívám.
„To nechápu.“ Zamračil se.
„No, není to těžké pochopit.“ Zadívám se intenzivněji na náhrobek. „Mrtví jsou jediní, kdo mě poslouchají když potřebuju s někým mluvit. Když mám noční můry, jsem smutná, nebo se nudím. Jsou tady a můžu jim říct cokoliv. Živí se se mnou nebaví. Buď dělají že neexistuju, nebo mají ty oči. Oči které mě nenávidí. Jakoby jim vadilo že dýcháme stejný vzduch, jakoby byli raději kdybych neexistovala. Jakoby nechtěli uznat že existuji.“ Potřásám hlavou abych zahnala špatné myšlenky a pořád se dívám na náhrobek, ale stejně jako předtím cítím, že se mračí. Taky se zamračím.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Přemýšlím, nikdy v životě jsem s nikým nemluvila tak dlouho. Začíná mi to připadat otravný. A pak taky, jak se vlastně jmenuju? Tápu v paměti, vím že mě párkrát oslovil stařík s kloboukem na hlavě. Jak bylo to jméno? Hora a jak dál? Cítím, že se na mě dívá, a konečně si vzpomenu.
„Yamako.“ Skoro až zašeptám své jméno.
„A dál?“
„Co dál?“
„Jak se dál jmenuješ?“
„Jen Yamako, o dalších jménech nevím, nebo si nevzpomínám.“
„Slyšel jsem že máš dneska zkoušky. Proč nejsi v akademii?“
„Je jedno kdy přijdu, nevšimnou si mě a beztak na mě zapomenou jako loni, ale letos se přihlásím. Zatím ale nemá cenu tam chodit tak brzo. Jsem poslední v seznamu.“ Ticho. Odešel snad? Zase čmuchám. Je tady.
„Co pro tebe vlastně znamená?“ Vypálí otázku kterou vážně nečekám. Tenhle týpek je vážně zvědavý. A přiznejme i trochu otravný.
„Kdo?“ Konečně se na něj kouknu. Zkoumavě si mě prohlíží.
„On.“ Ukáže na hrob a kývne hlavou.
„Je to můj hrdina. Až budu ninjou, budu jako on.“
„Hrdina? Vždyť neposlechl své rozkazy a koukni jak skončil.“ Fajn, tohle si pravoočko podělal. Asi mu namlátím. Snažím se zachovat klid a raději se otočím zpět k náhrobku, protože jinak mu to oko co na mě tak drze čumí vypíchnu.
„Jak se jmenujete?“ Můj hlas je naprosto bez emocí, ale uvnitř prskám jak prskavka na vánočním stromku.
„Kakashi, Hatake Kakashi.“
„Vy starší byste se měli naučit jednu věc. Je důležitá a proto vás ji naučím sama milý Hatake Kakashi.“ Jeho plná pozornost se okamžitě přesouvá na mě.
„Ano a jakou?“ Podívám se na něj a nahazuju něco jako ocelový pohled, pak jsem se otáčím zpět a koukám do dálky.
„Žijeme ve světě, kde je ninja co neposlouchá rozkazy odpad. Ale ten co nepomáhá a nechrání své přátele je horší než odpad.“ Hněvivě se na něj dívám a kdyby můj pohled mohl fackovat, je tenhle panák v bezvědomí. „To proto chci být jako on. Neposlechl proto aby pomohl svým přátelům, i když ti se k němu otočili zády. A ano, to že umřel není zrovna úplně nejlepší, ale udělal to pro ně. Proto až jednou budu mít kamarády, budu jako on. Budu je bránit za jakoukoliv cenu. Za cenu své vlastní cti i za to, že by mě pak měli nenávidět. Budu je bránit za cenu svýho života, protože tohle je důležitější, než nějaký pitomý rozkazy, a až se jednou stanu hokage, zněním celý tenhle hloupý pohled na to kdo je správný! A že se stanu hokage, tomu teda věřte!“ Chci mu toho říct ještě víc a za čelenku by si to asi nedal, ale kouknu se na něj a on je bledej jak stěna, teda ten kousek, co z něho jde vidět - no, stěna oproti němu je černá jak boty. Fajn, možná jsem na něj asi neměla řvát. Ale co ho tak vyděsilo? Tss, chlapy jsou dneska takoví srabíci. Raději už nic neříkám a odcházím na zkoušky.

Kakashiho pohled

Další nudný den. Stejný stereotyp. Po dnešku dostanu další tým který neuspěje. No, tak se aspoň kouknu za tátou. Cože? Kdo je to u jeho hrobu? Co to říká?
„...je za den? Jasně, jsou zkoušky...“
„Co tady děláš?“ Nebýt malého cuknutí malíčku, myslel bych si, že celou dobu ví o mé přítomnosti. Uh. To je “Ona“. Co tady tahle dělá? Pořád si mě prohlíží.
„Jsem tady za přítelem.“ Odpovídá mi. Kupodivu má příjemný hlas. Určitě musí skvěle zpívat.
„Tys ho znala?“ Kývnu na náhrobek a kouknu se na ni.
„Ne.“
„Tak jak můžeš říct, že je to tvůj přítel?“ Zatraceně, jak to sakra myslí?
„Jako všichni tady je jediný kdo mě poslouchá.“
„Co tím myslíš? Co na to říkají tví ostatní kamarádi?“
„No stejně jako on mě jenom poslouchají...“ Možná jsem idiot, ale tohle mi prostě nedává smysl. Pořád se na mě nedívá.
„To nechápu.“ Zamračím se na ni.
„No, není to těžké pochopit,“ vpíjí se pohledem do náhrobku „mrtví jsou jediní, kdo mě poslouchají když potřebuju s někým mluvit. Když mám noční můry, jsem smutná, nebo se nudím, jsou tady a můžu jim říct cokoliv. Živí se se mnou nebaví. Buď dělají že neexistuju, nebo mají ty oči. Oči které mě nenávidí. Jakoby jim vadilo že dýcháme stejný vzduch, jakoby byli raději kdybych neexistovala. Jakoby nechtěli uznat že existuji.“ Pořád se dívá na náhrobek, ale tentokrát má v očích jakousi hořkost a smutek. Je mi jí až líto. Jako by to vycítila, její pohled se změní, potřásá hlavou jako by chtěla odehnat nějakou mouchu.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ Mlčí. Vypadá to, že nad něčím usilovně přemýšlí.
„Yamako.“ Šeptá své jméno tak nejistě, jakoby ho slyšela jen párkrát v životě.
„A dál?“
„Co dál?“
„Jak se dál jmenuješ?“ Nechápavě na ni koukám. Ona se koukne stranou.
„Jen Yamako, o dalších jménech nevím, nebo si nevzpomínám.“
„Slyšel jsem že máš dneska zkoušky. Proč nejsi v akademii?“
„Je jedno kdy přijdu, nevšimnou si mě a beztak na mě zapomenou jako loni, ale letos se přihlásím. Zatím ale nemá cenu tam chodit tak brzo. Jsem poslední na seznamu.“ Ticho. Přemýšlím. Mám nápad.
„Co pro tebe vlastně znamená?“ Vypálím bez rozmýšlení otázku.
„Kdo?“ Konečně se na mě koukne. Prohlížím si ji.
„On.“ Ukážu na hrob a kývnu hlavou.
„Je to můj hrdina. Až budu ninjou, budu jako on.“
„Hrdina? Vždyť neposlechl své rozkazy a koukni jak skončil.“ Naoko bez zájmu si ji prohlížím. Jak na to bude reagovat?
„Jak se jmenujete?“ Přiznávám, toto mě zaskočí.
„Kakashi, Hatake Kakashi.“
„Vy starší byste se měli naučit jednu věc. Je důležitá a proto vás ji naučím sama milý Hatake Kakashi.“ Koukám se na ni. Ano, tímhle si získala moji plnou pozornost.
„Ano a jakou?“ Podívá se na mě. Její pohled je tvrdý a dívat se na mě chvilku dýl, dostanu se do rozpaků. Pak se zas otočí a najednou vypadá o moc starší. Jakoby si prošla něčím, co ji zasáhlo víc než cokoliv, kohokoli koho znám.
„Žijeme ve světě, kde je ninja, co neposlouchá rozkazy odpad. Ale ten co nepomáhá a nechrání své přátele je horší než odpad.“ Cože to řekla? Vytřeštil jsem oko a určitě zbledl. Obito. Znal jsi ji? Ne, nemožné, tak jak to ví? Odkud zná tvoji zásadu?
„To proto chci být jako on. Neposlechl proto aby pomohl svým přátelům, i když ti se k němu otočili zády. A ano, to že umřel není zrovna úplně nejlepší, ale udělal to pro ně. Proto až jednou budu mít kamarády, budu jako on. Budu je bránit za jakoukoliv cenu. Za cenu své vlastní cti i za to, že by mě pak měli nenávidět. Budu je bránit za cenu svýho života, protože tohle je důležitější, než nějaký pitomý rozkazy, a až se jednou stanu hokage, změním celý tenhle hloupý pohled na to kdo je správný! A že se stanu hokage, tomu teda věřte!“ Koukal jsem na ni, neschopen slova. Bylo to, jako bych viděl Obita. Chvíli to vypadalo že chce něco říct, ale chvilku přemýšlela a pak někam odběhla. Zůstávám tu stát neschopen udělat cokoliv smysluplného. No, pokud ji dostanu do týmu, bude to víceméně zajímavé.

„Ahoj Yamako.“
„Ahoj Ino. Lidi, Ino asi znáte, ne?“
„Ahoj všichni.“
„Co potřebuješ?“ *Nakloní se ke mně a šeptá, já začínám nebezpečně rudnout*
„Co že udělal?!“ *polekané poskočení ostatních*
„No … *šepty šepty*
„Já ho zabiju! Jaké jsou škody?“ *šepty šept, vaše zkoumavé pohledy*
„NARUTOOO!“ *můj řev slyší i Tsunade ve svý kanceláři a leknutím vylije svý saké na papíry a rozhodně mě slyší i Naruto, který vyvolal Gamabuntu v našem bytě*
Je mi líto lidi, ale musím jít zabít jednoho blonďatýho pitomce a jednu přerostlou žabí potvoru – žabí šéf nebo ne! Ti idioti nám zdemolovali byt! Bude trvat nejmíň týden než to dáme zpátky do pořádku! Až toho blbce chytím do ruky bude ta zatracená liška venku a Naruto uvnitř! A z tý žabí potvory nadělám slanečky!“ *zatím co se rozčiluju mají už všichni dvoumetrový odstup od mé maličkosti *
„Uvidíme se příští týden, ok?“ *nečekám na odpověď a běžím za tím pakem*