Blázinec v Konoze IV.: Latexové monstrum

Zdravím, mí věrní, přeji vám krásný nový rok!
Když už máme všichni tolik toho volna, rozhodla jsem se publikovat další díl Blázince v Konoze.
Není to tak dávno, co se ke mě dostaly zvěsti o zeleném monstru, které se plíží setmělou Konohou a děsí zdejší dámy. Popis setkání byl vždy stejný - dáma jde sama vesnicí, když tu se ze tmy ozvou cizí kroky. V rychlém sletu se zjeví zelená, úděsný smrad a oslnění dotyčné bleskem. Následkem šoku dáma povětšinou omdlévá, či na několik dní upadá do kómatu.
Nevěnovala jsem zprávám pozornost, dokud se nerozneslo, že ona monstra se množí geometrickou řadou! V té době mne také Hokage požádala, zda-li by jsem se na monstrum, kterému tisk přezdívá Jožin z latexových batožin, nemohla podívat na zoubek. Inu, vydala jsem se na místo posledního přepadení. Překvapivě se nic zvláštního nestalo. Kdykoli jsem si vzpomněla, prošla jsem se ulicemi vesnice a hledala. Po čase jsem i na to hledání rezignovala.
Monstrum překvapivě dorazilo do mé ordinace samo. Zrovna jsem vyleštila nový stůl, zašila Li Pem rozdrásané kanape a chystala se do oblíbené, ehm, restaurace. Jelikož jsem větrala pokoj, nevábně zavánějící technickým lihem, cítila jsem to, ještě než to zaklepalo. Odporný smrad se linul otevřeným oknem plíživým, přesto smrtícím tempem. Zaklepání mne probralo z mrákot.
Dala jsem si rukáv před nos a se slzícíma očima otevřela dveře. Když se řekne, že vám puch "vyliskal", mne zmlátil do bezvědomí, nechal projít drtičkou a vypálil mi oči. Rychle jsem sebrala Li Pem nabízenou plynovou masku a vyzvala monstrum, aby se posadilo. Hned vzápětí jsem byla oslepena bleskem! A hned druhým.
"Jsem Maito Gai, drahá slečno. Ach, snad vás neoslepil můj dokonalý úsměv? Či snad má naondulovaná kštice? Viděla jste někdy muže, tak plného síly? Tak mladého se skvostným tělem?" řvalo mi to do obličeje a já teprve popadla dech. Na sítnici oka se mi usadil bílý flek, přes který jsme chvíli neviděla. Když jsem se konečně zmohla na prosté pozdravení, začal se smát. Evidentně jej dostala má "kladná" reakce na jeho zjev.
"Bez těch brýlí by jste možná mohla stát po mém boku, ale rozumějte, playboy, jakým jsme se v posledních letech stal, se nemůže hnát do každého vztahu. Vím," dramaticky si povzdechl, "vím, jak těžké je odolat vůni muže! Mé přírodní pižmo vždy dostalo ženy do kolen! Nyní k věci, jdu za vámi, aby jste mi poradila, jak najít tu pravou. Ano, dokonce i já by jsem se rád usadil."
Okey. Nádech, výdech.
"Gai, můžeme si tykat. Obávám se, že pro sehnání té pravé děláte až příliš mnoho v některých ohledech, v ohledech druhých až příliš málo. Například vaše zuby, lesknou se tak, že člověk nic nevidí! Vaše příšerně mastná hlava ženy také nepotěší. Kdyby chtěly muže s takovými odlesky hlavy, nalijí svým partnerům na vlasy celý obsah fritézy. To vaše, ehm, pižmo, vypaluje čichové buňky a nutí oči slzet!"
"Má milá, myslím, že nerozumíte ženám ve vašem věku, jste možná poněkud, stará."
"Stará!? Tak poslouchej, jsem minimálně o půl století mladší než ty! Další katastrofou je tvůj latexový hadřík."
"No tak, podporuje vůni muže. Obepíná mé tělo ve všech důležitých partiích..."
"Mlč! Dál už ani slovo! Vypadá to otřesně a zase mne to vrací k tomu smradu."
"Dobrá, ale co řekneš na tohle?" sehnul se a udělal 5 kliků. Příšerně mu vrzaly klouby, horší bylo jeho počítání.
"Jedna, dvacet pět, sto, dvě stě a pět set!" zařval a vítězoslavně se na mne podíval.
"Gai, dodělal jsi někdy akademii?"
"Ovšemže, s vyznamenáním. Jsem plný síly mládí a mé taijutsu je v zemi proslulé! Mám železné klouby, paměť slona a krásu divokého medvěda!"
"Víš, tvé železné klouby poněkud klátí artritida, paměť slona jsi nejspíš ztratil již na akademii a po medvědovi máš leda tak obočí. Nezlob se, ale v mé ordinaci nemáš co dělat. Pomůže ti tvůj praktický lékař," zdálo se, že má diagnóza jej naprosto položila. Doslova. Práskl s sebou o zem a nejevil známky vědomí. Přesně jako jeho oběti.
Z rohu místnosti se ozvalo charakteristické puf a zmatené cupitání ptačích nožiček.
"Drahý Bože, konečně to nebohé stvoření zemřelo? Ne! Neříkej, že to již mrtvé bylo? Ach ano, ten puch-"
"Li Po, zmlkni! Tenhle tvor mrtvý není, musíme jej probrat! Potřebuji zjistit, co je pravdy na tom, že se množí."
Puf a drahý summon zmizel. Nedivila jsem se mu, také bych nejraději zmizela. Naklonila jsem se nad ninju a propleskla jej. Neměla jsem to dělat, opravdu ne. V momentě byl na nohách, vrazil mi otcovskou pusu a čekal na další. Na chvíli jsem své vědomí poslala na okružní let kolem Hawaie a rychle se zeptala na jeho příbuzné v zeleném latexu.
"Příbuzní? Ne, učím Leeho. Je to velmi milý a snaživý chlapec. Jeho síla mládí je úžasná, velmi. Mám na něj dobrý vliv a vše děláme spolu. Například nedávno jsme se nechávali fotit. Z každého snímku energie přímo sálala! Proč se na mě tak šklebíš?"
"Slyšela jsem o tom focení, nic takového by jsem si v ložnici rozhodně nevystavila."
"Tak ty. Proč se zase tak šklebíš?!"
"Gai, nemáš doufám žádné podivné pocity, díváš-li se na Leeho, že ne?"
"Ano, mám. Je jako můj syn." Když se říká, že vám spadl kámen ze srdce, ze mě spadlo pohoří. Lee má hold jen divný vzor. Možná tomu klukovi pomůžu!
"Aha, takže syn. Takže když půjdeš do ninja důchodu, vezmeš si jej k sobě?"
Přátelé, ani nevím, jak vám popsat jeho výraz. Začal neskutečně vřeštět, zuřivě třásl hlavou ze strany na stranu a oči se mu střídavě ztrácely někde v hlavě, střídavě z nich metaly prapodivné blesky. Díky povadající kůži se třas hlavy změnil v neskutečné divadlo. Troufám si říci, že i Picassa by z Gaiova vzezření klepla pepka. Nejhorší byly ty jeho nosní dírky. Z ničeho nic přestal řvát, lépe řečeno jsem se místo řevu dočkala souvislých vět.
"Jaký důchod? Nic takového pro mě není! Neexistuje! Nezemřu jako plesnivý děda na verandě, obklopený želvími summony. Nebudu luštit křížovky! Ani sudoku! Ha! Nesnáším sudoku!" v tu chvíli se, dá-li se to tak nazvat, uklidnil. Zazpíval mi Forever Young a utekl do noci. Já si prolila hrdlo technickým lihem, hned vzápětí tím restauračním.