Zničené sny - Díl 5.

Díl 5. - Strach

I když vyrazila trojice z Kirigakure velmi brzo ráno, i tak brzy padla tma a byli nuceni se pro jistotu utábořit, hlavně kvůli dožadování se nejstaršího člena týmu.
Seděli okolo ohně a zírali do něj, naprosto mlčky. Akorát Taku vydával zvuky při hledání ve svém batohu.
Po chvilce se přiblížil více k ohni. Na pravé ruce měl zvláštní rukavici. V ruce držel lžičku a na ní měl jakýsi prášek, který chvilku po zahřátí zkapalněl. Jakmile byl v tekuté formě, Taku se oddálil od ohně a nabral kapalinu do injekce, kterou si posléze vpíchnul ještě dřív, než by dostal opětovný třas do končetin.
„Jak dlouho bereš drogy?“ Optala se nezaujatě a nepřítomně Anna s velmi vážným pohledem upřeným na Taka.
„Nejsou to drogy...i když mi to pomáhá a může to tak vypadat... Jsou to léky...“ Odvětil rozhořčeně a uklidil zase svou výbavu, až na injekci, kterou hodil do plamenů ohniště.
„Dobře... Tak jak dlouho bereš ty svoje léky.“ Zeptala se znovu, i když tentokrát ne tak přísně, ale spíše pohrdavě, jakoby nevěřila jeho slovům ohledně toho, zda to jsou drogy, či ne.
„Neměla by ses plést do věcí, do kterých ti nic není a nemůže jim rozumět. Musí to brát, kvůli ne zcela vydařenému pokusu. A laskavě ho nech být, jinak ho donutím ti předvést, co se stane, když si nevezme svoje léky. A věř mi, že to zažít nechceš.“ Štekl na dívku nejmladší ze skupiny, který pak odešel dál a ustlal si na zemi, čímž konverzace skončila.
Anna byla docela překvapena tím, jak Zaito vyjel, ale nehodlala to řešit. Stejnak měla v plánu je dusit celou tu dobu brzkým vstáváním a pozdním uleháním k spánku.
Obdobně to šlo dalších několik dní, snad dva týdny, či podobně dlouho. V týmu to vřelo, kluci nevycházeli s růžovovláskou a dle toho to i vypadalo.
Díky tomu se jim i dny slévaly v jeden celek a tak Zaito i s Annou již přestávali mít ponětí, jak dlouho jsou na cestě. Jediný Taku měl o tom přehled, díky pravidelnému braní léků.
Během jednoho z těchto všedně probíhajících dní, měl nejmladší člen týmu už toho dost a tak se zastavil a založil ruce na hrudi.
„Pospícháme, jak hovada... Kumo nám neuteče, není to jako s Konohou...“ Podotkl a následně si sedl, jakoby chtěl meditovat.
„Když půjdeme stále stejnou rychlostí, budeme tam dřív. Přestávky nemají smysl. Neměl bys snad mít motivaci, že uzavřeš mír, co nejdříve?...“ Pronesla dívka a otočila se na sabotéra.
„Áh, zřejmě máš dokonalý přehled, jak dlouho se plahočíme a za jak dlouho tam budem. Tak, pověz nám vůdkyně, kdy tam kruci budem?!“ Vyjel na ni ke konci a sledoval ji zlostnýma očima.
Anna očividně neměla odpověď a tak ji začala hledat kdesi na nebi, v korunách uschlých stromů a nakonec na zemi. Posléze drapla poblíž stojícího Taka, postavila ho před sebe a zmáčkla mu ramena, aby to ze sebe vysypal.
„Áu... Dnes bychom tam měli být...“ Zaskučel nejstarší člen skupiny a podíval se na křečovitě sevřené ruce dívky. Netušil, že je až tak silná v pažích.
Zaito je však přestal vnímat a soustředil se na okolí. Někoho slyšel a tak zvedl zatnutou pěs na znamení, aby byli ti dva zticha a snažili se soustředit.
„Netušil jsem, že cesta do Kumo se tak zatraceně protáhne.“ Ozval se pro ně neznámý hlas, avšak to byl onen vysoký černovlas z trojčlenné skupiny ve stejném plášti, co ostatní dva členové skupiny, s Měsícem v úplňku na zádech.
„Kdybys neměl tendenci zabít všechny civilisty, co potkáme, byli bychom tu o tak týden dříve. Ale ne, pán si musí dávat pauzy, pětiminutovky na pořádné pokouření a pak několik hodin pobíjení náhodně nalezené vesničky o dvou domech, při čemž je ještě musí mučit a pitvat zaživa... To se pak cesta holt protáhne.“ Odsekl přísně nejstarší a hnědovlasý muž, při čemž černovlas paradoval pohyby úst jeho řeč.
„Máme společnost...“ Řekl šeptem bělovlasý klučina, při čemž upozornil na tým z Mlžné, který stál, jak opařený před nimi.
Jejich cesty se protly, i když ne zcela náhodou.
„Přesně dle plánu. Informace byly očividně správné, tříčlenný tým. Dívka a dva kluci, na cestě za mírem. Takže je sejmeme...“ Podotkl hnědovlasý muž a ten nejvyšší ze skupiny se jen usmál.
„Dobrá, ale chci toho prcka, vypadá docela zajímavě.“ Poznamenal nejvyšší z té skupiny.
Následně velice rychle vyrazil, takže i cigareta mu vypadla z úst, ale skoro zůstala viset ve vzduchu, alespoň z pohledu jejího vlastníka. Ten mezitím otevřenou dlaní chytnul Zaito za hlavu a společně s ním zmizel mezi stromy.
„Dobrá, ty půjdeš proti té dívce a já proti tomu poslednímu.“ Řekl nejstarší a začal se vzdalovat do strany, stejnak jako se začal oddalovat Taku, který poznal, že nemá na výběr. Avšak batoh nechal na původním místě.
„To snad ne... Proč já dostanu na starost to mrně?...“ Povzdychla si Anna a následně lehce zamávala na bělovlasého klučinu, aby zjistila, zda vůbec stojí o boj.
Hoch jí opětoval pohled a náhle se po šatech a těle dívky objevily rány, jakoby proti ní byla vrhnuta řada kunaiů a shurikenů. Celé její tělo začalo krvácet z ohromného množství ran a Anna jen v šoku padla do kolen. Bylo to tak náhlé, že nesvedla nic, ani její mysl si to neuvědomovala.
„Možná nejsem nejstarší, ale moje iluze jsou smrtící...“ Pošeptal si, částečně pro sebe, ten kluk a pomalými kroky se vydal blíže k dívce.
Během toho již vysoký černovlas zastavil a odhodil od sebe Zaita, který pomalu netušil, co se stalo. Ten muž byl hrozně rychlý.
„Jmenuji se Kai a jsem tvůj popravčí.“ Představil se muž, zatímco Zaito vstal a otřepal si prach z kalhot.
„Hodně sebevědomé prohlášení...“ Sykl mladík a čekal, co se bude dít.
Přitom se Taku a hnědovlas konečně zastavili, dál od ostatních a měřili svoje síly pohledem.
„Budeš obětován mému pánu, Jashinovi. Měl bys být potěšen. Je to čest být pro něj obětován.“ Řekl muž a vytasil takovou tyčku, kterou škubnutím roztáhnul na bodec.
„Jashinista... O vás jsem slyšel a vím vše o vašich dovednostech. Narazil jsi na špatného protivníka, nenechám se tak snadno trefit a obětovat...“ Odvětil Taku a vytáhnul z kapsičky u vesty pilulku, kterou si dal do úst a rozkousl ji.
„Řeknu ti, za poslední dobu jsem pořádně nasr**ej a když jsem nasr**ej, končívá to špatně...“ Dodal ještě a začala z něj sálat naprosto rudá čakra, která rvala lehce zem.
Poté vystřelil jako šíp přímo na toho muže a vrazil mu obrovskou ránu pěstí do tváře, čímž ho odhodil několik metrů a poslal do prachu, špíny a rozdrolených kusů země z toho, jak muž těžce dopadl.
Zahřmění úderu a tříštění půdy bylo slyšet do celého okolí, takže i Zaito o tom věděl a kousnul se do rtu.
Toho však využil jeho tmavovlasý protivník a vystartoval po něm a tasil pořádně široký meč zespod kabátu.
Mladík stačil odskočit dozadu před prvním seknutím, avšak i po čas toho se mu podařilo provést jeden tah. Na čepel zbraně umístil výbušný lístek, který složením pečeti odpálil a tím vyvedl protivníka z míry.
Ze zvednutého prachu od protivníka Taka, se začalo ozývat kašlání a muž pomalu vylezl z toho oblaku. Promnul si krk a docela překvapeně se podíval na soupeře.
„Tohle jsem nečekal... Ale naneštěstí pro tebe, nejsem zas tak běžný Jashinista. Spojil jsem učení Jashina a mého klanu, proto si nyní v pasti.“ Objasnil muž, protože v momentě, kdy si promnul krk, tak to samé udělal i Taku, aniž by chtěl.
Taku záhy zjistil, že se nedokáže hýbat a tak očima hledal důvod. Na zemi viděl svůj stín protažený a spojený se stínem toho muže. Takovy oči se zděšením roztáhly.
„Klan Narai, kdysi Nara... Znám pro techniky se stíny a manipulaci s protivníkem... Myslel jsem, že celý klan byl pobit při posledním útoku našich jednotek na Konohu...“ Zašeptal mladík a jeho protivník se jen pousmál.
„V té době jsem byl již dávno pryč. A nyní, uděláš mi radost, když zemřeš... Z tohohle se nedostaneš ani pomocí své současné síly.“ Odpověděl muž a připravil se na bodnutí do srdce, ale náhle si všiml, že ruka jeho soupeře se cuká, ale nehýbe.
Taku se začal třást a vrstva čakry ho obalující začala měnit prudce barvu až do sytě žluté. Hlínu to trhalo na cucky, ta masa čakry. Taku se poté rozpřáhl rukama až vyslal ze sebe vlnu čakry, která rozervala nejbližší stromy.
„Moje čakra díky experimentům reaguje na mé emoce...předtím jsem byl naštvaný a to je jedna z nejsilnějších emocí a i hodně podporuje čakru u mě... Jenže nyní, nyní se bojím...a strach...strach je hnací silou života...strach ze smrti...porážky...neúspěchu... Všechny tyhle strachy jsem v sobě dlouho dusil, ale nyní nemusím...protože strach mě posiluje nejvíce, bojím se zemřít...“ Objasnil roztřeseným hlasem mladík a poté probleskl k muži a kopem z otočky ho poslal na vzdušný prolet mezi stromy.
Muž se zastavil o hodně dál, poblíž svého mladšího kolegy a i blízko dítěte.
„Stahujem se...zatím...“ Řekl přísně hnědovlas a Kai i kluk přestali v činnosti, načež složili pečetě a zmizeli v takových jakýchsi plamenech, nebo alespoň to tak vypadalo.
Zem se mezitím otřásala od náporu čakry, který vyvíjel Taku.