Minatův příběh lásky - Kap. 7 (2. část)

Minato svůj příděl zbraní proti němu vržených odrazil. Cítil se poctěn, když jich na něj zaútočilo šest. Ví, kdo je tu nejvíc nebezpečný. Tak se ho snaží zbavit. Přesto by byl raději, kdyby jich na něj útočilo méně.

Rty měl pevně sevřené a tvář staženou soustředěním. Smysly a reflexy vybroušené k naprosté dokonalosti stály na jeho straně. Pohyboval se jako vítr, rychlý a neuchopitelný. Jeho vytrénované, mrštné tělo poslouchalo jako dokonalý stroj. Rozdával rány na všechny strany, útokům uhýbal nebo je lehce sváděl stranou, místo tvrdých bloků.

Tasil kunaie, když spatřil záblesk oceli mezi protivníky. Skrčil se před vodorovným seknutím vedeným na krk, přiskočil a bodl. Probodl útočníkovi plíci, otočil se, dostal se mu do zad a bodl. Do ledvin. S bublavým chroptěním se smrtelně zraněný sesul k zemi. Minato uhnul kopu, který mu mířil na hlavu, odrazil se, provedl přemet dozadu a přeskočil vržený shuriken. Dopadl měkce jako kočka, udělal kotoul, a když jej setrvačnost zvedala ze země, vrhnul své kunaie. Další nepřítel klesl k zemi.

Minato se zvedl, srazil stranou úder pěstí a sám udeřil. Cítil, jak se mu pod rukou zlomil protivníkův nos. Útočili na něj ze všech stran a podle toho bojoval. Jednu chvíli byl na nohou a vzápětí stál na rukou a jeho nohy připomínaly větrný mlýn, aby vzápětí opět stál na nohou a snažil se o kritický úder rukou.

Skrčil se před vysokým kopem, protočil se a podsekl nohu svému soku. Vyskočil a do hrudi nakopl jiného. Uhnul vrženému kunaii, udělal přemet, zachytil úder posledního a vrazil mu nůž do hrdla. Horká krev mu skropila obličej. Jeho protivníci trochu couvli. Nečekali, že tři z nich vyřídí tak rychle.

„Raijingu Sandaa!“ vyštěkl jeden z nich.

Minato uskočil z dosahu. Zkoušíte to z dálky? Fajn, tuhle hru umím hrát taky. Složil pečeť a vykřikl: „Fuuton: Kaze no Yaiba!“ Prsty několikrát sekl do vzduchu jako mečem.

Vytvořená větrná ostří se rozlétla na zbývající trojici. Cestou však ještě zlikvidovala onu bleskovou techniku. Kameňáci se rozprchli jako hejno vrabců, aby se vyhnuli vražedné technice.

Zaslechl srdceryvný nářek smrtelně raněného. Leknutí jím projelo jako ostrý nůž. Rychle šlehl pohledem po svých společnících a to co spatřil, jej uspokojilo. Dobře, Kushino. Spokojeně přikývl a obrátil svoji pozornost zpět ke svým protivníkům. Ti sebou polekaně škubli. Tvářili se nejistě. Tenhle blonďák s nimi vymetl zem.

Znenadání okolím otřásl výbuch. Něco mu prolétlo okolo hlavy s hlasitým zasvištěním. Ohlédl se a spatřil Takashiho, jak se kryje kamenným štítem před silným ohnivým jutsu. Co však bylo horší, z jeho slepého úhlu na něj útočil shinobi vyzbrojený katanou.

Využil značky Hiraishinu na čelence svého přítele a skočil. Sotva se zhmotnil, vytvořil rasengan a překvapeného šermíře zasáhl. S uspokojením uslyšel praskot zlomené páteře. Další dole!

Bojiště pročíslo ostré zaječení plné hrůzy. Přelétl okolí pohledem a zatrnulo v něm. Spatřil klečící Kushinu a jen pár metrů od ní široce rozevřenou dračí hlavu z hlíny a kamene. Štěstí, že jsem z ní značku ještě neodstranil.

Přenesl se pomocí Hiraishinu před ní. Složil pečetě a před sebou držel v široce rozevřených dlaních svůj speciální kunai. To už dračí hlava vychrlila žhavé bláto. Těsně před tím, než jej jutsu zasáhlo, se před kunaiem objevil terč z černých řetězů tvořených znaky. Z něj vyjely další čtyři řetězy, tvořící jakýsi trychtýř. Bahnitá střela narazila do terče časoprostorové techniky, ve kterém se objevila trhlina v předivu reality a zmizela uvnitř. Kam s tím?

Pak mu padl pohled na uživatele techniky a tvář mu zkřivil zlomyslný úšklebek. Za nic netušícím shinobim se objevila trhlina ve vzduchu a do zad jej zasáhlo žhavé bahno. Propálilo se zbrojí a seškvařilo kůži a svaly až na kost. Vzduchem zasmrdělo spálené maso. Sežehnutý ninja zemřel ve stoje a mlčky. Jaká ironie. Být zabit vlastní technikou.

Nic se nedělo. Smrtící úder stále nepřicházel. Že by minul? Ale to je nemožné! Spustila ruce, otevřela oči a vzhlédla. V tu chvíli překvapením skoro přestala dýchat. Spatřila před sebou ztepilou postavu se širokými rameny, celou v modrém.

„Minato? Ty? Proč?“ Proč mě zachránil? Chovala jsem se k němu tak hnusně.

Viděla, jak útok určený jí, zasáhl jeho sesilatele. Ucítila pach spáleného masa a žaludek se jí převrátil. Křečovitě zvracela a hořká pachuť žaludečních šťáv ji nutila do dalšího dávení.

„V pořádku, Kushino?“

Byl to Minato, kdo se ptal. Zvedla hlavu, rukou si otřela ústa a přikývla. Musí na mě být strašný pohled.

„Proč jsi mě zachránil?“ zeptala se chvějícím se hlasem.
„Jsme přeci tým. A ten drží pohromadě,“ pronesl a obdařil ji jedním ze svých úsměvů. Oslnivý úsměv v obličeji zacákaném krví vypadal zvláštně. Nepatřičně. Pak ale mladík zvážněl a obrátil svou pozornost zpět k bojišti.

Otočil se od rusovlásky a zachmuřil se.

„Ještě jich dost zbývá. Musím použít tamto,“ zašeptal sám pro sebe.

Zavřel oči a začal skládat pečetě. Okolo něj se začal sbírat vítr. Ovíjel mu nohy, stoupal stále výš, až se obtočil kolem trupu. Nakonec byl Minato úplně pohlcen hučícím vírem, jenž jej vynesl několik metrů nad zem.

„Fuuton: Kansetsu Fuuryuu!“ zašeptal.

Z Minatova větrného pláště, jenž ho obklopoval, vystřelilo devět malých vírů v podobě štíhlých větrných draků. Úžasem zkamenělí shinobi neměli šanci. Větrná technika je našla, ať stáli kdekoliv. Jeden z nich se přesto pokusil uniknout, ale tomuhle se utéci nedalo. Větrné dračí hlavy se jim zakously do hrudí a našly si cestu ven. Pak, nasyceny krví, zmizely. Zasažení shinobi klesli k zemi s dírami, jimiž by prolezla menší kočka, v hrudníku.

Sotva poslední z nich klesl k zemi, větrný plášť se začal rozpadat. Snažil se jej udržet co nejdéle, zatímco pomalu klesal k zemi. Necelé dva metry nad zemí se vír rozpadl definitivně a Minato ztěžka dopadl na zem.

Cítil se naprosto vyčerpaný. Po ztrhaném obličeji mu tekly proudy potu, přerývavě dýchal a před očima se mu tmělo. Pokoušely se o něj mdloby, ale veškerou silou své vůle jim odolával. Srdce mu splašeně bušilo jako o závod.

„Hej, Minato! Seš v pořádku, kámo?“ křičel starostlivě Takashi tonoucí v obavách o svého přítele.
„Jo,“ hekl oslovený a ztěžka se posadil. „Nic mi není. Jen jsem úplně na dně. Nevymáčknu ani kapku chakry.“
„Mi řekni, co tohle bylo za techniku,“ zajímal se jeho přítel.
„Dej mi chvilku, než se trochu seberu,“ vyrážel ze sebe Minato namáhavě. „Raději mrkni na Kushinu. Je zraněná. A co nepřátelé?“
„Ti jsou všichni v pánu. Ta technika je složila všechny,“ zvolal nadšeně Takashi. „To bylo fakt drsný!“
„Ty z toho máš radost,“ kysele zavrčel Minato. „Já teda vůbec. Dalších devět mrtvých, jejichž krev je na mých rukách.“

S těmi slovy se zaklonil a pohlédl na blankytně modrou oblohu, kde se proháněly bílé, nadýchané mraky. Ten pohled mu skýtal klid. Nechal vítr, ať mu ovívá zpocenou tvář. Bylo víc než příjemné cítit ho ve tváři.

„Přežili jsme a to mi stačí,“ odvětil zaraženě Takashi.
„To, co tě trápí, Minato, vyplývá z toho, že nezabíjíš pro potěšení. My jsme s nimi bojovat nechtěli. Tohle si vybrali oni. Ty jsi jen použil svých schopností, abys nás zachránil,“ pronesl klidně Jiraiya, zatímco ošetřoval Kushině nohu. „Zabíjíme v sebeobraně nebo v rámci mise, ale nikdy pro osobní potěšení. Tím jutsu jsi nás ušetřil dalšího boje a případných zranění, které by znemožnily pokračování mise. Být tebou, tak se tím netrápím.“
„Vám se to řekne, senseii, ale vy jste nejspíš nikdy nezabil tolik lidí najednou, jedním tahem. Já ano a to mě děsí. Stane se ze mě zrůda, která má tu moc, vymazat tolik lidí ze světa jediným úderem?“
„Určitě ne, pokud zůstaneš takový, jaký jsi. A už bys ji neměl používat,“ pronesl Jiraiya vážně.
„Nebylo zbytí. Musel jsem,“ namítl mladík, hledíc do nebe.
„Hernajs, řekne mi někdo, co to bylo,“ rozčílil se Takashi.
„Tajná technika mého klanu,“ suše řekl Minato. „Naučil jsem se ji ze starého svitku, který jsem našel doma.“

Narovnal se, polkl pilulku na doplnění chakry a otřásl se odporem.

„Fuj. Aspoň, kdyby líp chutnaly. Tohle je fakt hnus,“ zavrčel znechuceně.

Chvíli zůstal sedět a vyčkával, dokud pilulka nezačne účinkovat. Což se stalo takřka vzápětí. Cítil, jak jeho chakra narůstá. Důkladně se napil a s povzdechem se zvedl na nohy. Pomalým krokem vyrazil k řece, kde si opláchl obličej od krve. Pak se vrátil na bojiště, kde začal prohledávat mrtvé.

„Hej, Minato! Co to děláš?“ zavolal na něj jeho přítel. Vzápětí sykl bolestí, když mu Jiraiya přitáhl steh na rameni. Ukázalo se totiž, že jeho zranění vyžaduje šití.
„Něco hledám. Pořád mi přijde, že nás čekali,“ odpověděl Minato.
„Podle čeho soudíš,“ ozval se jeho sensei.
„Jak ten jeden vykřikl: ,Šéfe, to jsou oni!‘ Odkud to věděli? Jak to vůbec mohli vědět?! Tahle mise je tajná,“ znepokojeně odvětil Minato a převrátil mrtvolu muže, kterého vyřídil jeho vlastní technikou. Chvíli mu prohledával kapsy, až se mu po chvíli na rtech objevil vítězný úsměv.
„Ale podívejme. Tohle je zajímavé,“ pronesl.
„Cos našel,“ zajímal se Jiraiya.
„Bingo knihu.“

Chvíli v ní listoval a pak překvapením hvízdl. Vzápětí začal klít, až se hory zelenaly. Záhy mu však došel dech a zmlkl. Jeho obličej nabyl vážného výrazu a Minato se zamyslel.

„Co je? Cos našel?“ zeptal se Jiraiya.

Minato mu hodil nalezenou knihu. Bělovlasý shinobi ji v rychlosti prolistoval a na konci našel jejich věrné portréty. Se jmény a hodnostmi. Pohled, který vrhl na svého blonďatého studenta, mluvil za vše.