Bludný kruh 02

Díky hustému dešti jsem toho moc neviděla, i když bych na to měla být dávno zvyklá. Ale kdo by si byl schopný zvyknout? Štve mě to. Prostě jen nedokážu uvěřit tomu, že se to nikdy nezastaví. Že tady prostě bude pršet pořád. Je to jako iluze, které nikdy nebude konec. Zdejší lidé ten déšť už dlouho nevnímají. Co já vím, možná jim připadá i příjemný. Díky mým jedinečným očím mám možnost vidět téměř všechno. Je jen pár věcí, které jsem nikdy neviděla nebo které mé oči jednoduše vidět nemohou. Nevidím do lidí, nedokážu odhadnout to, co cítí. Nerozumím jejich výrazům. A nedokážu úplně prohlédnout tenhle neprostupný déšť…
Zase jsem se hluboce zamyslela. Pořád jen přemýšlím. Někdy mi připadá, že neumím nic jiného. Potom se ale objeví někdo, proti komu mám bojovat a vzpomenu si na mé schopnosti. A díky těm si vzpomenu na otce a matku, díky kterým tohle všechno umím.
Řekla jsem Nami ať změní směr. Na nějaký čaj se můžu vykašlat. Půjdu domů, aspoň se dozvím podrobnosti k té misi. A budu ji moct co nejdříve splnit.
„Nami?“ promluvila jsem po dlouhé chvíli přemýšlení. Vlčice na mě upřela své zářivé oči.
„Co myslíš, že to bude za misi?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď. Z výrazu mé kamarádky jsem vyčetla, že to bude nudné. Jak jinak. Nejtěžší mise, které dostávám, jsou třídy A. To by se někdo zbláznil, kdybych dostala misi těžší?
„Hmm… to máš asi pravdu,“ posmutněla jsem a znovu se ponořila do myšlenek. Nami zakňučela. Podívala jsem se na ní s úsměvem.
„Neboj, já nejsem smutná. Nakonec můžu být ráda, že mám vůbec nějaké mise, že?“ mrkla jsem na ni. Za chvilku už Nami zastavovala před nejvyšší věží ve Skryté Deštné vesnici. Tiše jsem vešla dovnitř. U dveří jsem ze sebe shodila dvoubarevný plášť a pokračovala jsem dál do našeho sídla, jestli se tomu tak dá říkat. No spíše do naší základny. Rukou jsem si prohrábla vlasy, pohladila Nami po hlavě a namířila jsem si to do mého pokoje. Otevřela jsem dveře a zamračeně pohlédla na mou postel.
„Kisame?“ zabodla jsem pohled do jednoho z členů Akatsuki, do Itachiho partnera.
„Nechceš jít trénovat?“ zazubil se na mě, čímž si ode mě vysloužil znechucený pohled.
„To teď opravdu ne. Mám jít na nějakou misi, takže si jdu zjistit podrobnosti,“ vysvětlila jsem krátce a iluzí jsem zakryla své Doujutsu. Mám to tak radši, když se mi někdo podívá do očí, neuvidí Rinnegan. "Aspoň s tím neděsím lidi," pomyslela jsem si s úšklebkem. Teď mé oči byly světle fialové s lehkým nádechem do oranžova na krajích duhovky.
„Škoda. No nic, tak zatím...“ zvedl se a bez dalšího slova odešel.
„A mimochodem, nevíš, kde je Itachi?“ otevřela jsem skříň a vytáhla z ní čistý suchý plášť, tentokrát jen čistě černý.
„Ne,“ ušklíbl se a zmizel.
„A to se mi někdo diví, že si povídám sama ze sebou, copak to s těmihle… společníky jde jinak?“ zamumlala jsem si pro sebe. Přehodila jsem přes sebe plášť. Bouchla jsem dveřmi a šla si konečně promluvit s matkou. Za rohem jsem se zastavila. Ustoupila jsem pár metrů dozadu a dívala se, kdo tam všechno je. Kupodivu tam stál Itachi a o něčem se dohadoval s Konan. Kývla jsem na Nami, ať je úplně zticha, a dala jsem se do odposlouchávání a pozorování. Neměli by si mě všimnout.
„Dobře, jak chceš, ale doprovodíš ji ty. Co nejdál to půjde. Jestli se jí něco stane, zabiju tě!“ Kladla Konan důraz na každé slovo, i když šeptala.
„Jistě,“ přikývl Itachi s jeho obvyklým výrazem ve tváři. Po minutě mi bylo jasné, že už se nic dalšího dít nebude, tak jsem se objevila u nich s Nami v patách.
„Ahoj mami, Itachi…“ vzhlédla jsme k nim.
„Ahoj Mio, jsi tady pro podrobnosti k té misi?“ usmála se na mě máma. Itachi jen kývl na pozdrav.
„Jasně!“ usmála jsem se a přistoupila jsem o krok blíž.
„Neříká se mi to lehce, ale budeš mít… dlouhodobou misi mimo vesnici,“ vysoukala ze sebe s vražedným výrazem ve tváři.
„Vážně?“ znejistěla jsem.
„Ano,“ vložil se do toho Itachi. „Super!“ zaječela jsem a objala nejdřív Nami, potom Konan a nakonec Itachiho. Ten se tvářil otráveně a naštvaně, jestli se to u něho dá vůbec poznat, ale zůstal bez hnutí, dokud jsem se nerozhodla, že ho pustím.
„Jsem ráda, že máš radost,“ poznamenala. „Takže, půjdeš do Konohy, Hokage tě už očekává. Začneš tam… normální život. Najdeš si přátele, budeš v nějakém týmu chuuninů. Vím, je to pro tebe trapná hodnost, ale nesmíš prostě ukázat nikdy všechnu svou sílu. Snaž se moc nepoužívat Rinnegan, i bez něho jsi dost silná,“ pokračovala a čekala, až to zpracuju. Já nebyla schopná něco říct. Můj výraz mluvil ale za všechno. „Není to ani tak mise, jako spíš velká změna nebo tvůj nový začátek. Budeš mít za úkol hlídat a občasně sledovat Kyuubiho. Prostě ať se ten kluk snaží nezabít do té doby, než ho budeme potřebovat. Rozumíš?“ zakončila. Já jsem si to ještě jednou všechno zopakovala a přikývla jsem.
„Dobře, sbal si věci. Bydlení, peníze a všechno důležité máš domluvené a zařízené. Vyrazit můžeš, až se ti bude chtít. Zakončení mise je tedy neznámé,“ ukončila to všechno poněkud formálně máma a objala mě. „Itachi tě aspoň půl cesty doprovodí. Potom už bude všechno na tobě,“ pousmála se a odešla.
„Jistě, rozumím. Pokusím se tu misi splnit co nejlépe,“ zasmála jsem se a na zem ukáply mé slzy. Poprvé to ale byly slzy štěstí. Itachi se pro jistotu taky vypařil a Nami si šla sehnat něco k jídlu. Já jsem zmizela v mém pokoji a zírala jsem z okna na déšť. Mám do zítřka o čem přemýšlet.