Kruh moci, část druhá

„Tohle by mohlo být každý den,“ řekla Aiko, když do sebe nacpala poslední kousek masa. Nevěděla, co je to za maso, ale bylo jí to jedno.
„Musím vzít ještě taky mámě, bude mít radost. Dnešek je vážně skvělý den,“ přitakávala Tori, zatímco hůlkama vysbírávala z misky poslední zrnka rýže.
Obě dvě seděly v Ichiraku. Ramen se zde již moc nevařil, neboť nebyl dostatek ingrediencí, ale tu a tam se poštěstilo. Dnes však byl na jídělníčku plátek masa s rýží. Stál rovný jeden potravinový lístek, za což se dalo jíst klidně i dva dny, když byla nouze, ale děvčata tomu pokušení neodolaly. Svým chováním vzbuzovaly dost pozornosti, rozhodly se to však ignorovat.
Modrovláska pokynula na kuchaře a ten se k ní loudavě vydal.
„Přejete si?“
„Ještě jednou tohle a zabalte mi to prosím.“
Muž na ni chvíli hleděl, jako by nerozumněl, co po něm dívka chce, ale potom se vzpamatoval.
„A zaplatit čím, máš?“
Tori vytáhla další přídělák.
„Raději se nebudu ptát, odkud jste jich tolik vzaly.“
„Bude to tak nejlepší,“ odpověděla mu.
Když jí předal balíček s jídlem, poděkovala mu. Pak se zvedly a vyšly zpět na ulici. Ihned si jídlo schovala do torny na zádech. Nevěřila, že by s ním byla schopna dojít až domů, aniž by se jí ho někdo nepokusil ukrást.
„Co podnikneme teď?“ zeptala se Aiko.
„Měly bychom zjistit, kde se co stalo a podívat se po nějaké práci. Takhle nemůžeme zůstat celý den.“
„Máš pravdu. Ale je to parádní pocit, nemuset nic řešit. Jen tak si zajít do vývařovny a dát si to nejdražší jídlo. Před vypuknutím epidemie to muselo být úžasné.“
„Nevím. Máma o tom se mnou nikdy moc nemluvila. Podle mě se ještě stále nevzpamatovala z toho, co se teď děje.“ odpověděla zasmušile Tori.
„Vždyť je to víc, než dvanáct let.“
„Já vím. Těžko říct. Možná kvůli tátovi, ale o něm se nechce bavit. Sama si ho moc nepamatuju. Domů se vracel vždycky až večer, když jsem už škoro spala. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byly jeho oranžové vlasy a modré oči.“
„No nic. Je třeba se vrátit do reality. Už tak jsme ztratily spoustu času,“ uzavřela hnědovláska. „Pojďme.“

V podvečer se děvčata vracela zpátky na tržiště, odevzdat předměty, které si jeden kupec přál donést ze svého bývalého domu. Měly poměrně dobrou náladu. Úkol probíhal bez větších komplikací a vše bylo tam, jak jim to zadavatel práce popsal. Nedostaly se do žádného zbytečného konfliktu a ke všemu nalezly pár další věcí, které by mohly samy prodat.
Při předávce si vyzvedly svou odměnu. Jeden potravinový lístek a tři krabičky cigaret. Žádná z nich nekouřila, ale mnozí ano a tak se daly dobře vyměnit za jiné zboží.
„Je nejvyšší čas, abychom se pomalu vrátily do zóny,“ řekla Aiko Tori.
„Máš pravdu. Pokud ihned vyrazíme, tak ještě stihneme poslední skupinu, odcházející z trhu. Mělo by to být bez problémů.“
„Přesně tak. Už dlouho jsem nezažila tak pohodový den. Dobré jídlo, lehká práce, slušná odměna, žádný průšvih ...“ větu už nestihla dokončit, protože kolem nich proběhl evidentně rozrušený muž, vykřikující, že zóna jedna, napadla zónu dvě.
„Slyšelas, co křičel?“ vyhrkla vyděšeně Tori. „Naše zóna byla napadena.“
„Jo. No co tak stojíš. Hni sebou.“
„Určitě se musel splést,“ koktala ze sebe vyděšená Tori, zatímco běžely k bráně, kde se měla setkat poslední skupina, jdoucí přes neobsazené území. „To nemůže být pravda, přece by nás jen tak nenapadli. Nemají k tomu žádný důvod.“
„Vždycky je nějaký důvod. A když ne, tak není problém si ho vymyslet. Dělej.“ odpovídala Aiko a dala se do rychlého sprintu.
K jejich hrůze si všimly, že je více takových, jako ony. Více lidí, běžících jako o život k bráně a všichni se tvářili stejně. Vystrašeně. Tori cítila, jak jí zběsile bije srdce. Před očima se jí promítaly všechny možné scénáře a ani jeden z nich nebyl hezký.

Brána byla otevřená a nečekala u ní žádná skupina. Každý z druhé zóny běžel rovnou dál. Nikdo nepřemýšlel nad nebezpečím v otevřených ulicích, když byl v ohrožení jeho domov. Taktéž všichni ignorovali fakt, že se pomalu ale jistě stmívalo a tak velký rozruch často lákal skupiny nakažených. Tori zpomalila. Přece jen si uvědomovala pošetilost a ukvapenost celé situace.
„Proč sakra zpomaluješ?“ křikla po ní Aiko. „Teď není čas čekat na ostatní!“
Měla pravdu. Její máma byla v nebezpečí. Opět přidala a běžela ještě rychleji, než předtím. V ulicích bylo již šero a zbytky slunečního světla vrhaly dlouhé stíny. Polorozpadlé budovy vypadaly děsivěji než předtím. Za vytlučenými okny se nacházely prázdné temné místnosti. Z dálky se ozval výbuch. Pak další a další. Čím více se blížily ke své zóně, tím více přibývalo hluku. Hluku bitvy. Zvuky se odrážely od stěn v hrůzostrašných ozvěnách, ze kterých Tori i Aiko naskakovala husí kůže.
Kus před nimi běžel neznámý muž. Pospíchal stejně jako ony. Z ničeho nic se však chytil za krk, zakopnul a spadnul. Tori neviděla, odkud shuriken přiletěl.
BYAKUGAN
„Kde jsou, Tori! Kde jsou ti parchanti?!“
„Dva na levo na střeše, jeden ve druhém patře v budově naproti.“
„Beru si ty dva vlevo,“ odpověděla Aiko a rychlým přískokem se dostala ke stěně domu, po které ihned vyběhla na střechu. Pak pokračovala dál, připravujíc si kunaie.
Tori nechtěla zpomalit. Vytáhla jeden kunai, na kterém měla připevněný výbušný lístek a okamžitě jej vrhla do rozbitého okna. Exploze se dostavila krátce na to. Kusy zdiva se rozletěly po celé ulici. Neznámý uvnitř byl mrtvý. Ať už to byl kdokoliv. V rychlosti se vyhnula dalšímu letícímu shurikenu. Uslyšela výkřik, jenž se změnil v řev. Pak něco těžkého dopadlo na zem. Ozval se zvuk praskajících kostí, následovaný tichem.
Třetí útočník seskočil ze střechy o kousek dál před ní. Jasně rozpoznala symboly první zóny. Muž začal skládat pečetě. Tu techniku poznávala. Obrovská ohnivá koule. Neměla kam uhnout a proto po něm vrhla kunai, který měla nachystaný v pouzdře na stehně. Nesměl svůj útok dokončit, jinak by to dopadlo špatně. Její nepřítel však pouze uskočil stranou a dodělal poslední pečeť, tygra. Už se nadechoval, když ho zasáhly tři shurikeny, letící zeshora. Zavrávoral a začal padat vzad. K tomu mu ještě pomohla Aiko, která zeskočila ze střechy a ve vzduchu kopem z otočky jej zasáhla tvrdě do hlavy. Zapraskaly další kosti a bezvládné tělo skončilo v prachu.
„Díky,“ hlesla Tori, když pokračovaly opět dál.
„To si schovej na potom. Teď ještě není čas děkovat. Honem, už jsme blízko,“ huhlala zadýchaná Aiko a běžela opět dál.
Zahnuly do další ulice a v dálce spatřily narudlou záři. Výbuchy a třeskot zbraní se ozývaly stále častěji a teď se k nim začal postupně i přidávat křik. Křik raněných, křik umírajících. Tori byla vyděšená čím dál tím víc.

Od jejich zóny je dělilo už jen pár set metrů. Slunce již zapadlo a díky zatažené obloze byla všude tma, narušená pouze zlověstným světlem z jejich oblasti. Opět zabočily do další, větší ulice, která vedla přímo k bráně do jejich domovské části. Pohled, který se jim na otevřenějším prostranství naskytl jim doslova vyrazil dech.
Celá brána chyběla, stejně tak jako kus okolní zdi. Všude se povalovaly mrtvá těla, ale nejděsivější ze všeho, byly obrovské plameny, šlehající skoro z každé druhé budovy. Zápach kouře byl cítit až k nim. Okolo se prohnalo dalších pár lidí, spěchajících bojovat za své domovy. Vyrazily také.
Přeskočily trosky stěny a utíkaly směrem k jádru bitvy, do samotného středu zóny, tam kde měla také svůj domov Tori. Cestu jim opět zatarasili nepřátelé, s nimiž se ovšem dali do boje další shinobi, jenž se k nim před pár okamžiky přidali. Děvčata ani nenapadlo pomoct jim. Hbitě se propletly mezi jednotlivými bojujícími skupinkami a mířily dál.
Tori cítila žár hořících budov a také, jak se jí začínají strachem třást ruce. Tohle ještě v životě nezažila. Ulicí se rozlehl smrtelný výkřik. Odkudsi ze strany pak zazněl srdceryvný pláč. Na zemi ležela další mrtvá těla. Všimla si, že ne všichni jsou shinobi. Mnozí z nich byli obyčejní obyvatelé zóny. Starci, ženy a dokonce i nevinné děti. Chtělo se jí zvracet.
Zápach spáleniny byl mnohem intenzivnější než předtím a na některých místech nebylo skrze hustý kouř skoro ani vidět. Obě děvčata štípaly oči a tu a tam se nemohly ani pořádně nadechnout, ale i přesto se nezastavovaly.
Na jedné křižovatce do Aiko narazila žena přibíhající ze strany. V šoku ji reflexivně bodla kunaiem do břicha, avšak nazpomalila. Jen se letmo ohlédla přes rameno, zdali ji neznámá osoba pronásleduje. Až potom si uvědomila, že to není nepřítel, nýbrž že se jedná o příslušnici její vlastní zóny. Pohled umírající, který zachytila se ji vryl hluboko do paměti. Roztřásla se.
„T-tohle jsem opravdu nechtěla,“ vykoktala ze sebe, zatímco běžela dál. Ale nikdo ji neposlouchal, nikdo si ani nevšimnul.

Společně dorazily až na prostranství v centru. Zuřivé boje zde probíhaly hned na několika místech. Tori však viděla pouze jeden jediný. Pět neznámých shinobi stálo v kruhu kolem její matky. Ta, s podobnou škraboškou, jako měla ona, stála připravená k boji. Nebyla nikterak viditelně zraněná, avšak zhluboka oddechovala. Po zemi se válela spousta mrtvých těl, což nasvědčovalo tomu, že zde již nějaký čas bojovali.
Chtěla se tam co nejrychleji dostat, aby své matce pomohla, ale cestu ji zatarasil další nepřítel.
„Vydrž mami, už běžím!“ zakřičela Tori co nejvíce nahlas.
Žena v tmavě fialové tunice se na krátký okamžik otočila směrem k ní. Téhle chvíle využil jeden z jejich protivníků, jenž po ní vrhnul svůj kunai. Tak tak stačila uskočit, aby ji útok nezasáhl přímo do hlavy, ale i přesto nebyla dostatečně rychlá a čepel jí rozřízla levou tvář a strhla masku z obličeje.
Tori se na krátký okamžik zastavilo srdce. Myslela, že je její matka mrtvá.
Bojiště, jakoby rázem ztichlo. Shinobi, útočící na samostatnou ženu, všichni do jednoho s hrůzou třeštili oči. Jeden z nich koktavě vyslovil nahlas obavy všech ostatních.
„T-to je p-přece..“ na krátkou chvíli se mu hlas zadrhnul v hrdle. „Hyuuga Hinata!“