Orochimarova neuvěřitelná základna - I. Odkaz

Přepychové sídlo Uchihů bylo v šedivém dopoledním světle chladné a tiché, jen staré pendlovky tikaly ve stále stejném rytmu. Sasuke seděl doma na gauči a nic nedělal. Taky by měl být z domu - jít na dopolední lekci ninjutsu a pak ke Kakashimu trénovat chidori. Jenže v životě každého mladého muže jednou nastane okamžik, kdy začne pochybovat o správném výběru budoucího povolání.
K pochybnostem měl Sasuke dobré předpoklady. Když se minulý čtvrtek účastnil psychologického semináře (usazen v poslední řadě a připraven usnout) dověděl se šokující věc: podle statistik ve většině rodin s více dětmi funguje praxe protěžování nejmladšího potomka. A co víc - přednášející ani nikdo ze znuděných studentů se tomu nedivil! To, co jim připadalo tak běžné a normální, nemohl Sasuke nikdy zažít. V klanu Uchiha panovala přísná věková hierarchie. Chodil jako poslední do sprchy, při jídle k němu jako k poslednímu doputovala mísa se salátem a nade vším pak stál otec, ohánějící se Sasukeho žákovskou, vysvědčením, indexem či jiným dokumentem, a křičící: „Tvůj bratr to přece zvládá! Proč nemůžeš být jako Itachi!?"
Výsledkem tohoto psychického drillu nebyla pouze tréma před rodiči a noční můry o dalším neúspěchu. Sasuke si včera udělal osobnostní test (k dispozici online na stránkách terapeutické poradny pro Konožské válečné veterány), kde zjistil, že je apatický flegmatik se sklony k narcismu a jestli se bude dále vyhýbat domácím konfliktům, hrozí mu upadnutí do letargie. Tento výsledek si vzal Sasuke k srdci a strávil následující noc hádkou s otcem, která sice nikam nevedla, ale alespoň byl teď mnohem rozhodnější než předtím. Jak tak seděl ve ztichlém domě na gauči, snažil se vymyslet jakékoliv východisko ze své šílené domácí situace. Nemusel bádat dlouho. Řešení jeho problému právě zazvonilo na zvonek u hlavních dveří.
Sasuke otevřel a chvíli setrval v němém úžasu. Před ním stál vysoký jashinista s ublízlými šedými vlasy a maskováním alá kostlivec. V pravé ruce svíral trojbřitou kosu, v levé nesl nějaké papíry.
„Sasuke Uchiha?" zeptal se chladně.
Sasuke nejistě přikývl. „Ano?"
Návštěvník pohodil kosou: „Upřímnou soustrast."
Sasuke se zmohl na pisklavé: „Cože?" - v očekávání brzké smrti.
Naštěstí jej jashinista obdařil profesionálním úsměvem a spustil: „Dobré ráno! Jmenuji se Hidan a přicházím jménem pohřebního ústavu JASHIN.a.s, Konožské pobočky Poslední nostalgie."
Sasuke zaraženě převzal hromadu vizitek a letáků s nabídkou vyřezávaných rakví.
„Nabízíme kvalitu za nejnižší ceny! Diskrétní zacházení! Široký sortiment služeb pro vaše drahé zesnulé! Na našich hřbitovech je vždy krásné místo k poslednímu spočinutí! Navíc, jestliže se registrujete jako člen JashinClubu, máte každý rok právo na kremaci zcela zdarma! Kvalita, diskrétnost, pochopení - to je JASHIN.a.s! Zahrnujeme vše od rakve po smuteční hostiny! Nejlepší restaurace, široký výběr hudby, slevy..." V této části se Hidan zarazil a zahloubán do jednoho ze svých prospektů se pokusil navázat: „Služby za nejnižší ceny, slevy... slevy na míru! Eh... dopávky. Doptávky? Doptávky květin? -rva, kdo to vytiskl tak malý!?"
Sasuke neodpověděl. Již hodnou chvíli za něj mluvilo jeho obočí, zkroucené do nezvyklých úhlů. Rozhlédl se po okolních vilách a měl dojem, že celou scénu sleduje dostatečný počet sousedů. „Nechceš jít dál?"
Hidan mu věnoval zaskočený pohled: „Dál? Eh... co?"
„Dál. Dovnitř. Zvu tě na pivo," odhesloval Sasuke a ustoupil.
„Hele, nečeká tam nějaká zpitá rodiná párty, že ne?" otázal se jashinista, zatímco kráčeli skrz přijímací halu do kuchyně.
„Ne," odtušil Sasuke a vydal se k lednici.
„Jednou mě taky pustili dál a pak na mě hora šílených bábrlí požadovala striptýz..." Hidan nejistě přešlápl. „Sorry, ale tohle je -aně divný! Většinou nás dovnitř nikdo nezve!"
„Taky jsem váhal," odvětil Sasuke a položil na stůl dvě plechovky Kusagakurského ležáku. „Nevypadáš moc důvěryhodně."
Teprve teď Hidan opřel kosu o stěnu a usedl. „Dík. Tohle je jen bodypainting! Můj -rvenej šéf si myslí, že nám to přiláká klientelu! Leda -ovno!"
Přiťukli si a upili.
„Hmm... Takže, kdo že to umřel?"
Hidan si odkašlal a s obřadní grácií předal Sasukemu parte. Ozdobným kytičkovým písmem tu bylo uvedeno: Orochimaru.
„Orochimaru? Orochimaru..." Sasuke to jméno zamyšleně převalil na jazyku.
„Co je? Neznáš ho?"
„Ne. Jen už je to dávno. Byl to můj učitel fyziky ještě na akademii... Co se mu stalo?"
„To nikdo neví. Prej zmizel. Chvilku ho hledali, ale Zvučňáci se s ničím nepáraj dlouho, takže je teď oficiálně zasnulej," odpověděl Hidan a zmačkal prázdnou plechovku rukou. „Potkal jsem ho jednou ve Zvučný, když jsme tam zakládali pobočku a agitovali jsme ten jeho divnej domek na kopci. Jednou mi přibouchne dveře před nosem a rok na to z nás udělá vykonavatele poslední vůle... Což mi připomíná - tadyhle mi to podepiš."
Sasuke podškrábl několik papírů. „Co to je?"
„Doklad o převzetí dědictví."
„A co jsem vůbec zdědil?"
„Orochimarovu základnu."

Dědictví vypadalo nakonec trochu jinak, než si jej Sasuke představoval. Když jej rychlík z Konohy vysadil na předměstí Skryté Zvučné, překvapily jej hned dvě věci: déšť a Orochimarova základna. Po dlouhém bloudění nepříliš vstřícnou vesnicí a po zdolání nejstrmějšího a nejzabahněnějšího kopce na světě, zjistil, že na jeho vrcholu je pouze malý cihlový domeček, jenž by nezasvěcený turista považoval za vodojem. Jenomže bronzová tabulka na dveřích to hlásila jasně: Orochimaru. Jméno, které už svým samotným vyzněním dávalo na srozumněnou, že existuje jediný konkrétní a nezastinitelný Orochimaru a nikoho jiného tu ani hledat nemůžete. Zahleděl se vedle dveří na řadu neoznačených zvonků a několik zkusil. Asi čtvrt hodiny se nic nedělo, jenomže Sasuke nehodlal stát na dešti věčnost a byl ve své činnosti vytrvalý.
Nakonec se tedy otevřely dveře a vykoukl Zvučňácký ninja s bílými vlasy a kulatými brýlemi. Z jeho drobné, zamračené tváře se dalo vyčíst jen to, že několik dní nespal a rád by to už konečně udělal. Ke zhodnocení situace mu stačilo pět vteřin: „Nic nekupujeme a v Jashina věříme!"
Sasuke nechápavě zamrkal a když mu zapadly dveře před nosem, stiskl zvonky ještě jednou.
„Vyjádřil jsem se jasně!" zaúpěl brejlatý ninja plačtivě. Bylo slyšet, jak si unaveně sedá a opírá se zády o dveře.
„Ale já nic neprodávám," obhájil se Sasuke.
„Tak šíříte..."
„Nešířím."
„Fakt...? A-a co teda chcete?" Brejlounův hlas začal přidávat na zmatenosti.
„Jsem Sasuke Uchiha," odpověděl Sasuke v domnění, že tím bude celá záhada konečně osvětlena.
„Kdo?"
„Sasuke Uchiha!" Zvýšil hlas. „Přišel jsem převzít to dědictví!"
„Jaký dědictví, u všech kage!?"
„Dědictví od Orochimara! Mám tu ten papír..."
Bylo slyšet, jak brejloun pomalu vstává a odemyká dveře. Vzápětí se na Sasukeho upřely dva odlesky kulatých skel. „Papír?"
Sasuke před sebe natáhl ruku s dokladem o převzetí, jako by šlo o povolení ke vstupu. To mu bylo vzápětí uděleno. Zatímco brejloun studoval dokument, Sasuke se rozhlédl kolem. K jeho překvapení to bylo opravdu tak - byli ve vodojemu. Jenom tenhle měl kromě typické armatury taky nákladní výtah s okrasnou mříží.
„Cože!? Celá základna!?" vykřikl ninja a jeho hlas se v prostoru teatrálně rozhledl. Obrátil se na Sasukeho a s tváří zoufale-bojovnou. „To není pravda!"
„Je to úředně potvrzeno," odvětil Sasuke unaveně.
„Mistr Orochimaru se musel zbláznit!"
„Tak o tom nevím."
„Přece by nedal celou základnu jen tak někomu jako... jako... kdo vůbec jsi!?"
Sasuke se zamračil. „Odkdy si tykáme?"
„Netykáme si!"
„Tykáme si!"
Dvojice se k sobě začala povážlivě přibližovat.
„Netykáme!"
„Tykáme!"
„Ne!"
„Ano!"
„Ne!"
„Sasuke Uchiha!"
„Kabuto Yakushi!"
„Takže si tykáme," usmál se Sasuke.
„Ááá!" Kabuto se chytil za hlavu a začal bezradně pobíhat kolem. Když ho to dostatečně uklidnilo, obrátil se zpátky k návštěvě. „Tohle není fér!"
Sasuke si povzdechl a vykroutil dešťovku z kabátu. „Sice jsem Orochimara dlouho neviděl, ale nikdy to neměl v hlavě úplně v pořádku, takže..."
„Počkej! Vy-vy jste se znali?" zarazil jej Kabuto.
„Jo. Byl to můj učitel fyziky..." odpověděl Sasuke a pokračoval v odvodňování vlasů.
„V Konoze na akademii?"
„Jo."
„Ale odtud jsme přece odešli společně! Je to šest let!"
„Asi si vzpoměl na moje písemky," odtušil Sasuke s kyselým výrazem a v mysli zatoužil po svařáku.
„Proč by Orochimaru-sama odkazoval své životní dílo zrovna tobě?" nechápal Kabuto.
Sasuke unaveně zívl. „Nevím... Hele, nemůžeme jít někam jinam? Pokud teda není základna jenom tenhle vodojem..."
Kabuto se zamyšleně vydal k výtahu, ale v půli cesty se zastavil: „Tak jo... A nebo ne! Já vlastně vůbec nemám důvod ti něco ukazovat, dokud nezjistím hlavní příčiny mistrova poblouznění!"
„Hmm," odvětil Sasuke nezúčastněně.
Oba mladí muži chvíli setrvali na svých pozicích v naprostém tichu. Pak to Kabuto naštěstí nevydržel a rezignovaně přistoupil k výtahové mříži. „Fajn, pojď se mnou."

Mínus první patro byla dlouhá tmavá chodba plná pavučin, lemovaná z obou stran řadou dveří. Kabuto zavřel mříž a podlezl pavučinový závoj před ní. „Omlouvám se, ale co je mistr pryč, došlo tu k jistým personálním změnám. Teď tu uklízí jen paní Koniczková a ta není zrovna nejrychlejší."
Sasuke se zadíval na úhlednou stopu v prachu na podlaze. „To nic."
Kabuto odemkl jedny dveře a vstoupil do čistšího, leč mnohem chaotičtějšího prostoru. Byly tu čtyři velké kartotéky, všechny otevřené dokořán. Jejich obsah se válel buď na malém psacím stole, otáčecí židli a nebo na zemi. Zde bylo malé volné místo s lampičkou, kam usedl Kabuto a začal se probíral lejstry. „Někde to tu přece musí..."
Sasuke nervózně přešlápl. Několik papírů se mu dostalo pod boty a udělal blátivý otisk na mapě světa, přeškrtané nějakými přímkami.
„Ha!" řekl Kabuto, smetl papíry za stolu a položil na něj žlutou složku s nápisem Sasuke Uchiha.
„Vy si na mě vedete složku?" otázal se Sasuke rozhořčeně.
„Mistr Orochimaru si je vedl na všechno," odvětil Kabuto povýšeným tónem. „A jestli tě skutečně stanovil svým dědicem, musí tu být alespoň nějaká zmínka - ..."
To už Sasuke složku vzal a otevřel ji. Jako první byl okopírovaný papír ze školní administrativy, k němuž byl přišpendlen zažloutlý poznámkový papír, s nápisem: Přezkoušet z gravitace! Následovaly asi tři vysvědčení s podtrženou známkou z fyziky (mimochodem: tři, dva, tři), školní fotka a po nich jakýsi formulář. Kromě typických údajů jako jméno, datum narození, bydliště a popis tu byla kolonka s názvem Poznámky. Zde Orochimaru nakreslil škodolibě se tlemícího smajla.
Sasuke předal papír Kabutovi. „Je to jasný. Prostě si z nás udělal p***l..."
„Cože!?" Kabuto všechno prolistoval ještě jednou. „Tak to teda ne! Orochimaru-sama nikdy nedělal věci jen tak! Jestli ti skutečně svěřil základnu, musel k tomu mít pořádný důvod a já ho najdu!!"
„Ehm?" ozval se Sasuke.
„Co je!?"
„Kde je tady pokoj?"
„Jaký pokoj?"
„Jakýkoliv. S koupelnou a postelí."
Kabuto se zatvářil jako génius ve světě ignorantů, přesto sbalil složku a rezignovaně mu ukázal záda. „V mínus trojce. Většina je prázdných, vem si, kterej chceš."
„Dík," přikývl Sasuke a vydal se zpět k výtahu.

Narozdíl od mínus jedničky, mínus třetí patro bylo několik na sebe navazujících chodeb, lemovaných řadou dveří. Některá měla čísla, ale očividně naprosto bez logiky. Jak si Sasuke záhy všiml, jen málo co tu bylo stejné. Jedny dveře byly dřevěné, další kovové, zdobené nebo hladné, s klikou nebo dveřní koulí a někdy i bez ničeho. Většina však měla klíč v zámku a Sasuke mohl prozkoumat interiér. Nebylo to ale tak snadné, jak se zdálo. Pokoje se jednak lišily velikostí, počtem postelí a počtem koupelen, a jednak záhy zjistil, že se ve většině z nich už dlouho neuklízelo. Navíc se nechtěl moc vzdalovat od výtahu, jelikož byly chodby čím dál spletitější a nebyl si jistý, jestli trefí zpátky.
Z mezery pod jedněmi z nich se valila pára a byl slyšet zvuk vody a hlubokého broukání. Když je Sasuke míjel, náhle se zpěv najednou proměnil v bolestný výkřik. Zvuk vody ustal a ozvalo se: „Do-eleSuigetsujátězabiju!!"
Uchiha junior na okamžik zastavil, ale jelikož to nebyla jeho věc a byl už pořádně unavený, ihned pokračoval v cestě. Vysvobození přišlo v téže chodbě. U pěti pokojů tu chyběly klíče, dva z nich byly zamčené a jeden, který Sasuke zkusmo otevřel, se zdál být obydlený přinejmenším dvěma lidmi (což bylo trochu divné, protože tu byla jen jedna postel). Právě vedle nich našel pokoj, který očividně nikomu nepatřil a přitom splňoval Sasukeho náročné požadavky.
Tak hodil kufr do skříně, sebe pod sprchu a nakonec do velké postele naproti dveřím.
Usnul okamžitě a zdálo se mu, že je bedlivě sledován černou siluetou, která vykukuje pootevřenými dveřmy koupelny.