Vyvoleni

Opatrně se plížila těmi nejtemnějšími stíny výcvikového komplexu. V tuto pozdní hodinu už by tu neměla být živá duše, a přesto slyšela jasně dunivé zvuky kopů a ran. Měla dobře vycvičený sluch a tak dokázala rozpoznat podle síly úderu, jakou částí těla byl proveden. Přepečlivě kladla špičku jedné nohy před druhou a sunula se jako had podél zdi. Musela si dávat moc dobrý pozor na to, jak se pohybuje a s jakou razancí. Koneckonců někdo tu byl a ať se do země propadne, jestli se jí nepodaří zjistit, co je to za osobu. Proboha živého proč někdo vůbec dělá takový kravál v tuto nekřesťanskou hodinu? Nevěřila tomu, že by to byl někdo cizí, protože ten by se do této části komplexu nedostal. Jednalo se totiž o tělocvičny určené pro speciální výcvik. Ty prostory se využívaly buď pro potřeby ROOTu anebo při chuuninských zkouškách. První případ je sekce vedená tím proradným hadem pohybujícím se o holi. Tato organizace si až moc dobře hlídala, kdo má s nimi co do činění. Nebylo proto možné, že by okolí nechala bez dozoru, když by se tu cvičilo. Danzo byl až moc opatrný, aby něco takového připustil. Pokud jde o chuuninské zkoušky, tak ty skončily víc jak před týdnem. Takže padá i tato možnost.

Anko jen věděla, že by tu prostě neměl nikdo být a z toho důvodu ji moc zajímalo, kdože to tu tak řádí. Doplazila se potichoučku, až před tělocvičnu číslo osm odkud se ten kravál šířil do okolí. Měla štěstí, jelikož dveře byly dokořán. S obličejem nalepeným na silné dřevo výplně posuvných dveří opatrně nakoukla dovnitř jednou polovinou obličeje. Nejdřív neviděla nic, protože i uvnitř oproti vší logice panovala tma. Jeden by doopravdy úspěšně pochyboval o tom, že tu někdo je, nebýt těch neskutečně silných ran. Přimhouřila proto oko a pozorněji prověřila prostor. Náhle se před ní tma mírně rozestoupila a ona viděla o něco jasněji postavu pohybující se v zadní části místnosti. Poznala, že se jedná o muže podle toho, jak byl vysoký a robustní. Žádná žena by prostě nemohla mít tyto rozměry, ať by se snažila, jak chtěla. Zaostřila víc, ale prostě nebyla sto identifikovat přímo, o koho jde. Jisté bylo jen to, že pěkně řádil a svůj vztek si pořádně vybíjel na nebohém boxovacím pytli. Mohlo by se zdát, že do něj buší hlava nehlava, ale školený pozorovatel dokázal ve všech pohybech, kopech a ranách rozpoznat styl boje. To ji právě zmátlo ze všeho nejvíc, protože podle toho by si myslela, že je to Maito Gai, ale to prostě poměrově neodpovídalo. Gai měřil sice něco přes 180 centimetrů, ale byl štíhlý se svaly tam, kde být mají. Zato tento chlap byl doslova obr a to po všech stránkách. Slabý záblesk a rychlý pohyb ji vyrušil z rozjímání, takže rychle zaměřila svou pozornost zpět do místnosti. Houpavý pohyb ze strany na stranu a pár poskoků stačilo k tomu, aby pochopila, že je ta osoba od pasu nahoru nahá. Na zádech se mu perlil pot, což Anko nejen moc dobře viděla, ale i cítila. Díky Orochimarově škole měla velmi citlivý nos. Bylo to výhodné při boji, ale i jinak. Tedy aspoň povětšinou to platilo.

Najednou bylo ticho a prostorem se místo ran rozléhal pouze zvuk pohupujícího se boxovacího pytle, vrzající skoby, jež ho držela ve stropu, a zrychlený dech té osoby. Šoupavý zvuk jí napověděl, že si nejspíš rozepnul rukavice. Pak zavrzala podlaha a Anko sledovala, jak se postava pozvolna noří do slabého pruhu měsíčního světla. První krok a viděla černé cvičební tepláky, které využívají hojně vyučující při trénincích se studenty. Další krok jejím očím naservíroval na stříbrném podnose pohled na mohutná záda pokrytá sem tam jizvami. Provazce svalů kryla snědá pokožka a v stříbrné záři paprsků měsíce se jasně leskl pot. Muž se obrátil a obličejem se mírně natočil jejím směrem. Pak sklonil hlavu, aby zuby uvolnil vázání na svém pravém zápěstí. Anko prudce zalapala po dechu, protože konečně se zdrcující jistotou věděla, kdo to je. Prozradila jí to jediná drobnost, která mu trůnila na hlavě. Existovala pouze jediná osoba mužského pohlaví ve vesnici, která takto nosila na hlavě šátek a měla tyto fyzické proporce.

„Ibiki,“ vydechla slabě Anko jeho jméno do tmy a ticha. Svou hloupou chybu si uvědomila v ten samý okamžik, kdy ta slova opustila její rty, a hned se stáhla zpět za dveře. Naneštěstí pro ni to upoutalo i jeho pozornost, byť toho si ona už nemohla všimnout.

Ibiki prudce zvedl hlavu a očima sledoval nekompromisně prostor dveří. Napočítal minimálně do desíti, než si byl jistý, kolik lidí tam je a kde stojí. Mírně svěsil ramena a zavrčel sotva slyšitelně: „Či či či, pojď si hrát.“ Pak se vydal na lov. Ještě předtím zmuchlal v ruce obě dvě kožené bandáže, jež používal místo rukavic, aby mu chránily zápěstí. Napřáhl se a prudce je hodil přímo do výplně dveří. Jakmile zaslechl ostré nadechnutí, přeběhl mu tváří spokojený úsměv. Ten by dozajista překvapil naprosto každého ve vesnici. Měl svou pověst a už se ani nesnažil někomu vysvětlovat, že to je pouze maska, jež ho chrání.

Anko si oddechla, ale vzápětí ji vyděsila rána přímo za jejími zády. Nadskočila úlekem, ale podařilo se jí zůstat dost při smyslech, aby byla zticha. Zavřela oči a snažila se zpomalit dech, ale zarazilo ji přímo naprosté ticho. Žádné zavrzání podlahy. Žádné kroky. Žádný dech, ať už pokojný anebo stále zrychlený po tom usilovném tréninku. Prostě nic. Bylo doslova a do písmene hrobové ticho. To se jí nelíbilo. „Že by odešel jinudy?“ rozumovala si potichoučku. Vyčkávala. Natahovala ucho, jak jen mohla, ale prostě nic neslyšela. Nakonec se rozhodla, že se tam prostě podívá. Sunula tvář po výplni dveří a zastavila se, jakmile její levé oko vidělo dovnitř. Byla tak napjatá, že dokonce zapomněla na okamžik dýchat. Jen pouze díky tomu měla možnost zaznamenat ten slaboučký záblesk stínu, který se odrazil od něčeho, co bylo za dveřmi.

Ibiki stál na místě, jakoby tam hodlal zapustit kořeny. Vyčkával, dokud se osoba na druhé straně dveří nerozhoupe k nějaké akci. Věděl už, kdo je to, takže si mohl dovolit ten luxus nebýt tak ostražitý jako obvykle. Byť byla Anko Mitarashi bývalou studentkou legendárního Sannina, jemu strach nenaháněla. Kdo z nich měl navrch po fyzické stránce, bylo evidentní. Ibiki navíc Anko převyšoval také, co do počtu negativních zkušeností a prožitků. Oficiálně se vědělo jen to, že prošel v minulosti mučením, jež ho poznamenalo na těle i na duchu. To první dokázal akceptovat a přenést se přes to. To druhé bylo mnohem horší. Díky tomu totiž mýval dny, jako byl ten dnešní. V takové dny nemohl spát, protože ho pronásledovali démoni minulosti, kteří mu nedopřáli oddechu. Časem se naučil překonávat i tyto dny. Musel pouze unavit své tělo takovým způsobem, aby prostě poslechlo bez ohledu na to, co mu velí mozek. Pomáhalo to sice jenom z části, ale jak říkal kdysi Třetí Hokage, nic není stoprocentní. Spokojil se i s tím málem, kterého dosáhl a byl za něj vděčný. Oči mu zabloudily k mezeře mezi dveřmi, protože zaznamenal slaboulinký závan typicky ženské vůně. Bylo to zvláštní, ale už dříve při své práci si všiml toho, že ženské tělo uvolňuje prazvláštní směsici vůní a každá z nich je něčím charakteristická. Pokožka rukou voněla svým osobitým způsobem, stejně jako vlasy. Obé záleželo na tom, jaký šampón nebo krém dotyčná právě používá. Rty měli také svoji typickou vůni a podle Ibikiho se jednalo o velmi hutnou a těžkou esenci. Samostatnou kapitolou byl samozřejmě pot. Co ho ale překvapilo ze všeho nejvíc, byla skutečnost, že také jednotlivé emoce mají svůj samostatný parfém. Strach, zlost, láska, oddanost, touha to vše mělo stopy vlastního pachu, byť základní podstatou byla pokaždé typická složka dotyčné ženy. Už dávno se naučil s tímto pracovat a mnohdy toho dokonce při své práci zneužíval. Když se ve dveřích objevil minimalistický kousíček špičky nosu, Ibiki věděl, že se dočkal. Beze spěchu zvedl pravou ruku a opřel se rozevřenou dlaní o dřevěnou výplň. Přenesl váhu svého tělo a posunul se o půlkrok. Následovalo prudké a rychlé vymrštění levé ruky, kterou sáhl za dveře. Jakmile nahmatal oblečení, sevřel ruku v pěst. Zatlačil pravou dlaní a prudce škubl levou. Nebohá Anko vzápětí vletěla do místnosti, jako by prakticky nic nevážila. Fyzikální zákony prostě platí a platit budou a s tím nikdo z nás nic nenadělá.

Anko nestačila ani vyjeknout, když se doslova odnikud zjevila rozevřená dlaň a sevřela v prstech přední díl jejího trika i s částí pláště. Poté člověk na druhé straně zapáčil a vtáhl ji dovnitř. Vlastně tam doslova vletěla jako namydlený blesk a po kratičkém vzdušném přeletu přistála tvrdě na p***li. Z posledních sil se jí podařilo ochránit si hlavu před nárazem, ale zato si vyrazila dech. Prudce otevřela pusu a doširoka vyvalila oči. Ibiki se nad ni naklonil a znovu po ní sáhl. Pomohl jí posadit se. Levou dlaní jí opakovaně stlačoval nadbřišek, zatímco pravou jí malíkovou stranou párkrát slaběji uhodil mezi lopatky. Díky tomu Anko jakoby hned naskočila zpět a prudce se párkrát nadechla. Trvalo jí přibližně dalších pět úderů srdce, než se vrátila zpátky do normálu. Opřela se o dlaně a odsunula se trochu do strany. Pak zvedla hlavu a střelila po něm pohledem.

„Zbláznil ses?“ vyhrkla prudčeji, než měla v úmyslu. „Nemusíš mě hned přizabít, cvoku.“
„Kdybys trochu dupala anebo si aspoň hvízdala,“ plísnil ji pro změnu Ibiki. „Nemuselo se to stát.“
„To bych byla ale mizerný ninja, kdybych na sebe takto upozornila.“
„Mizerný, ale zato bez modřin a vyraženého dechu.“
„Jak sem mohla vědět, že jsi tady?“ otázala se ho nabručeně.
„Jak se mohl vědět, že jsi to ty a ne nějaký špeh?“ odpověděl jí klidně nazpět.
„Stejně si nemusel reagovat tak přehnaně,“ pokračovala s dětskou umanutostí Anko.
„Neměla ses krást jako zloděj,“ nedal se ani tentokrát Ibiki.

Anko ho sledovala zpod přivřených víček a dumala nad tím, proč se tu vlastně proboha dohadují jako dvě rozdováděné děti. Najednou jí to připadlo nesmírně zábavné a tak se rozesmála na celé kolo. Ibiki jen tázavě pozvedl obočí, ale vysvětlení toho nenadálého výbuchu veselí se mu nedostalo. Nechápavě zakroutil hlavou a obešel ji, aby si podal bandáže, jež tam předtím dopadli. Zatímco ona řvala smíchy tak, že se jí v očích dokonce objevily slzy, sehnul se a chtěl si ze země podat chrániče. Právě se chtěl znovu narovnat do své plné výšky, když kousek před sebou zaznamenal, jak něco proráží vzduch. Uhnul z toho směru na poslední chvíli, ale stačil si všimnout, že se jednalo o šíp. Ibiki padl k zemi jako podťatý. Jak se tak jeho tělo poroučelo dolů, stihl ještě prudce skrčit levou nohu v koleni a následně ji vymrštit zpátky za sebe. Díky tomu odstrčil Anko z cesty dalšímu nebezpečí. Vlastně do ní strčil tak prudce, že odjela po zadku zpět za dveře, jako kdyby byla podlaha namydlená. Ibiki se prudce přimáčkl k zemi a zavolal jejím směrem. „Schovej se někam, protože tohle ještě není konec.“

Měl pravdu, protože Anko zaznamenala vzápětí dalších pět šípů, jež se zakously do dveří jen kousek od jejích nohou. Okamžitě se posunula víc do tmy chodby a padla obličejem k zemi. Přešel ji také veškerý humor. Ze svého provizorního úkrytu viděla, jak Ibiki obratně vyhýbá každé střele převalováním se ze strany na stranu. PRÁSK! Poslední rána. Poslední střela projela vzduchem a zakousla se vedle těch předchozích. Pak už se všude rozhostilo ticho a klid, jaké tu panovalo předtím než s ní Ibiki vymetl zdejší podlahu. Vykoukla zpoza dveří a prohlížela si škody, ale její zrak uvízl na posledním šípu. Byl o něco větší než ty ostatní. Trochu víc zaostřila a uvědomila si, že je kolem něj ovinutý papírek převázaný několikrát dokola koženým páskem.

„Hej, Ibiki, zdá se, že tu máš zprávu,“ vyhrkla a už už se po lístku natahovala. Na poslední chvíli si to rozmyslela, sevřela prsty a stáhla ruku zpět. Instinkt jí napověděl, že obsah není rozhodně určen pro její oči.
Ibiki se došoural až k ní a chvíli pozoroval tu zkázu. „Ať po mě nikdo nechce, abych to tu uklízel,“ zabručel, zatímco vytrhnul poslední šíp a sundal z něj zprávu. Kožený pásek se ani nenamáhal rozvázat a jednoduše ho rovnou rozerval. Rozvinul zprávu a začetl se do následujících řádků.

Anko sledovala, jak mi oči s buldočí vytrvalostí neustále tancují po těch řádcích pořád a pořád dokola. Musel to celé přečíst už nejméně desetkrát dokola. Znervózňovalo ji to a dráždilo. Její ženská stránka se svou přirozenou zvědavostí dostoupila vrcholu a jí povolily nervy. „Tak řekneš mi sakra, co tam je?“ vyjela na něj neurvale.
Ibiki po ní střelil rychlým pohledem, ale pak znovu sklopil oči k textu na svitku. Naposledy si jej přečetl, než ho zmuchlal a strčil do kapsy tepláků. Poté se na ní opět podíval a konečně jí odpověděl jediným všeříkajícím slovem. „Ne.“

Anko otevřela překvapeně pusu dokořán a vyvalila znovu oči údivem. Chtěla něco říct, ale prostě nebyla schopná slova. Párkrát prudce zamrkala, aby se vzpamatovala z toho posledního šoku, ale nějak to nepomáhalo, protože na něj dál civěla s otevřenou pusou. Naproti tomu se on naklonil, aby jí palcem a ukazovákem stiskl bradu, zatlačil a donutil jí zavřít ústa.

„Musím jít neprodleně za Pátou,“ řekl jí, „a ty půjdeš se mnou. Tam bude ukojena tvoje zvědavost a dozvíš se, oč jde.“ Natáhl k ní ruku, a když mu podala tu svou, pomohl jí vstát. „Jen si nejsem jistý, že se ti to bude líbit,“ dodal ještě.

Snažila se obrátit k němu čelem a vysvětlit mu, že je Pátá Hokage nejspíš zabije, pokud ji vyruší v tuto nekřesťanskou hodinu. Nevěnoval jejímu úsilí sebemenší pozornost a místo toho jí před sebou vytrvale postrkoval ven s až pozoruhodnou neústupností.