The Diary of Memories I

Stála jsem v prostorné koupelně. Po mé pravici se nacházel velký sprchový kout a vana, z pravé strany do místnosti pronikalo malými okny světlo. Ve vzduchu se vznášena vůně mátového oleje a vlhkost, které se srážela do malých kapiček na obrovském zrcadlu. A já jsem tiše sledovala tu dívku, která se z něj na mě dívala.
Byla poměrně vysoká a štíhlá. Měla pěkně zaoblenou postavu na těch správných místech a ostře řezané rysy jí dodávaly trochu aristokratský vzhled. Černé vlasy, tmavé tak, že se zdálo, že pohlcují veškeré světlo, jí splývaly v husté záplavě až do půlky zad a několik pramenů jí volně spadalo do očí. Pleť měla bílou jako papír a stejně tak tenkou. Plné rty si přímo říkaly o polibek a její oči měly barvu mátových lístků. Byla dokonale krásná, a přesto z ní šel chlad. Oči s vytrvalou tvrdostí vyzývaly k boji a krásné rysy jejího obličeje byly nepřívětivé, jako ledová pustina na severu země Blesku.
Pozvedla jsem pravou ruku a zlehka se dotkla té studené stěny z broušeného skla. A můj odraz udělal totéž. Pozorovala jsem ho a přemýšlela. Pozorovala jsem plné rty, rudé jako krev a pečlivě řezané rysy, pozorovala jsem svůj odraz. Odraz Minto, dcery Uzumaki Naruta a Hyuuga Hinaty.
Tiše jsem si povzdechla. Proč musí být mu matkou zrovna ona? Proč jsem se musela narodit zrovna jim? Proč, proč, proč!
Ale nemělo smysl nad tím přemýšlet. Rodiče si prostě nevybíráme. Bohužel.
Sebrala jsem ze země svojí gumičku na vlasy a oblékla jsem se do svého oblečení. Měla jsem jít na týmový sraz už před hodinou, ale co se stane, když jednou přijdu pozdě?
Otevřela jsem dveře a sešla do přízemí. Vzduchem voněla čerstvá snídaně a mě se začaly sbíhat sliny. Tiše jsem si za to vynadala.
„Dobré ráno.“ Pozdravila mě s úsměvem moje matka – nepříliš vysoká žena s lehce vlnitými tmavě modrými vlasy, s ofinou a s dvěma malými tenkými copánky, sepnutými na temeni sponou, kterou dostala od táty k poslednímu výročí. V bílé zástěře cosi kuchtila u sporáku a já jsem poznala, že má na sobě svoje oblíbené fialové šaty a černé legíny. „Dáš si snídani?“
„Ne díky, nemám hlad.“ Řekla jsem chladně, ačkoliv to byla lež, v břichu mi kručelo tak, až jsem se bála, že to Hinata uslyší. Ta se otočila od plotny a podívala se na mě svýma levandulovýma očima. Už v tu chvíli jsem věděla, co přijde, a tak jsem dřív, než stačila cokoliv říct, prošla kuchyní ke vchodovým dveřím a vyrazila na cvičiště.
Bylo něco okolo desáté hodiny ráno a z velkých nacucaných mraků pomaličku začínalo poprchávat. Nevadilo mi to. Milovala jsem bouřku, ale déšť taky ušel.
Cvičiště byl velký čtverec louky, obklopené statnými stromy a polorozpadlými kamennými zídkami, poblíž kterých jste občas mohli najít nějakou zatoulanou vzteklou kočku nebo pár starých zrezavělých kunaiů. Kdysi jsem tam chodila s kamarádem, ale ty časy už se nevrátí. Nemůžou se vrátit.
„Kdopak se nám to konečně uráčil přijít?“ Ten posměšný tón bych poznala kdekoliv. Pomalu jsem se otočila a naše pohledy se střetly.
„Ty máš co říkat, Takeshi.“ Oplatila jsem mu klidně a stále ho propalovala pohledem. Takeshi byl můj spolužák z Akademie, ale nikdy jsme si tak úplně nesedli. On byl extrovert, já introvert, on byl zbrklý, já jsem radši vyčkávala, on bojoval s kunai a jehlicemi, já s katanou. On byl země, já jsem byla blesk. Nemohli jsme si k sobě nikdy najít cestu. Tak jaký idiot zase vymyslel, že nás dají do jednoho týmu?!
Že se vlastně ptám… Můj drahý tatínek šestý Hokage se totiž rozhodl pasovat Takeshiho na své mladší hloupé já.
„To víš, že mám, protože já jsem tu byl včas.“ Neuhnul. Dobře, chce si hrát, má to mít.
„Tak to sis nějak jistej. Mám ti připomenout, kdo ti musel na poslední misi zachraňovat tu tvojí p***l?!“ Usmála jsem se a z jeho obličeje se vypařil samolibý úsměv.
„Tos přehnala.“
„Vážně? Nebýt mě, tak už jsi byl mrtvej.“
Jeho pohled ztvrdl. „Fajn, chceš boj, máš ho mít. Vyzívám tě!“ Vytáhl svoje dva dlouhé tenké meče a vyšvihl se do bojového postoje. Zasmála jsem se.
„Pochopila bych, kdybys přiznal, že jsem lepší, ale provokovat, když oba dva víme, že vítěz jsem tu já, je opravdu pod tvou úroveň.“
„Co je pod mou úroveň, nebo není, o to se nestarej!“ zakřičel a z očí mu šlehaly blesky, obrazně řečeno. S úsměvem na tváři jsem vytáhla z pouzdra svojí katanu a taktéž zaujala správný postoj. Byla jsem si jistá, že vyhraju.
„Tak ukaž, na co už nemáš.“ Zašklebila jsem se a očekávala výpad. Nepřekvapil. Téměř okamžitě se na mě rozběhl. V tu chvíli veškerá sranda končila. Mozek se mi přepnul do stavu boje a začínal analyzovat.
Rychlost sedm kilometrů za hodinu, předpokládaná dráha šest metrů. Síla úderu dvě stě Newtonů, slabá místa: záda. Běží nahnutý na pravou stranu, ale hlídá si i levou, pravděpodobně čeká, že se vyhnu a má záložní zbraň. Hromadí čakru do ruky. Připravuje se na chakrový útok. Ideální obrana: vyhnutí a pak útok shora. Paralyzování nepřítele za tři… dva… jedna…
„Kolikrát jsem vám už říkal, že na spolubojovníka se neútočí?“ ozvalo se znuděným mužským hlasem.
Sakra, pomyslela jsem si v duchu a rychle se otočila. Bohužel jsem nestačila uhnout, takže jsem skončila pod velkým malovaným tygrem. Takeshi na tom byl podobně, možná ještě hůř, ale rozhodně jsem ho nelitovala. Dostal, co si zasloužil.
„Vy se snad nikdy nepoučíte.“ Povzdechl si a lehce si pročísl rukou vlasy. Mlčela jsem.
„Tak dobrá, když už se chcete prát, tak alespoň řekněte, co jste udělali špatně.“ Chvíli jsem přemýšlela, ale pak jsem tiše promluvila: „Příliš jsem se soustředila na cíl a ztratila jsem pojem o okolí.“
Mistr pouze přikývl na souhlas. „A co udělal špatně Takeshi?“
„Já? Já nic-“
„Nechal se vyprovokovat k boji a jeho útoky byly předvídatelné.“ Odpověděla jsem téměř až znuděně, když se otázaný nenamáhal zkritizovat sám sebe. Kysela se na mě zašklebil.
„Správně, Minto,“ Sensei hodil pohledem po Takeshim, který pouze uraženě nafoukl tváře a odvrátil se. „A ty se příště víc starej o to, kdo má pravdu. Nebýt mě, Minto by tě jako vždy dostala, ale za tu vaši neposlušnosti bych vás tu měl za trest takhle nechat několik hodin. Máte štěstí, že se mi nechce,“ prohodil a zrušil techniku.
„Ale to stejně není fér!“ Postěžoval si, hned jak stál na vlastních nohách. Odfrkla jsem si, ale nezdálo se mi podstatné mu na to odpovídat, místo toho jsem si oprášila hlínu ze svého oblečení.
„Chceš se snad vrátit zpátky?“ pohrozil Mistr, Takeshi chtěl ještě něco říct, ale radši si to rozmyslel. Chvíli jsme oba mlčeli a následovali našeho senseie. Zastavil se až u nějaké lavičky, kde se rozvalil a oba dva nás zpražil pohledem. „Protože vím, že nemá cenu vám dvěma říkat něco o tom, jak se máte chovat, nebudu tím ztrácet čas.“ Odmlčel se. „Chtěl jsem vám jen oznámit, že se brzy budou konat Chuuninské zkoušky. Oba dva jsem vás tam zapsal, protože si myslím, že na to máte.“ Takeshi se potěšeně začervenal, „Ale, jestli vás ještě jednou uvidím bojovat proti sobě…“ Nebylo ani nutné dokončit větu, abychom pochopili.
„Hai,“ přikývli jsme oba zároveň a vrhli přitom na sebe naštvaný pohled. Sensei si povzdechl a protáhl se. „Tak pro dnešek máte rozchod, a já se půjdu natánout. Čao.“
„Opovaž se mi to zkazit, kostko ledu!“ pohrozil mi Takeshi, sotva sensei zmizel.
„Já? Tobě? Nebuď směšný.“ Mávla jsem nad tím rukou. „Ale jestli to zkazíš ty mě, nedožiješ se dalšího dne, je ti to jasné?“
„Ts,“ sykl „to si ještě povíme.“
„Ano, to povíme.“ Přikývla jsem klidně. Takeshi mě probodl zlým pohledem a já jsem sledovala, jak odchází, ztrácí se v chuchvalcích lidí i ninjů, a na malou chvíli jsem zatoužila po tom, být jako on. Zatoužila jsem po tom, mít takovou rodinu, domov. Pak jsem zavrtěla hlavou a vydala jsem se do lesů trénovat. V chuuninské zkoušce prostě musím uspět, na ničem jiném nezáleží!
Cesta do lesa trvala chvilku. V břiše už mi slušně kručelo, ale nechtělo se mi se vracet k Hinatě, tak jsem si ulovila rybu a opekla si ji. Nechutnala, jak bych si přála, ale alespoň jsem po ní neměla hlad. Říkáte si, proč jsem tam nepřihodila nějaké koření? Mohla jsem tam přihodit nějaké lesní bylinky, ale v tom jsem nikdy nebyla moc dobrá a nechtělo se mi riskovat, že bych se přiotrávila a prošvihla tak čas, který můžu strávit tréninkem.
V lese panovalo šero ale klid. Posadila jsem se na svůj oblíbený strom a sledovala okolí. Jenom tam jsem neměla pocit, že mě všichni sledují.
Nebylo to tak vždy. Pamatuju si i doby, kdy jsem s tátou a Hinatou prováděla hlouposti, často jsme chodili na piknik nebo do divadel na stínohry, ale pak se něco změnilo. Nepamatuji si přesně co, tehdy jsem byla ještě malá, ale otec přestával být tak často doma. Nebylo výjimkou, že někam odešel a vrátil se třeba až za dva dny. Prý někoho hledali, ale jestli jsem zaslechla koho, nevzpomínám si. Od té doby všechno šlo do kytek. Hinata začala zůstávat věčně doma, vařila, starala se o dům, táta byl od rána do večera v práci, a když přišel pozdě večer domů, zamkl se s Hinatou v ložnici a se mnou neprohodil skoro ani slovo, brzo ráno pak zase někam zmizel, jen málo kdy jsme se vůbec zastihli. A tak je to vlastně pořád. A s Hinatou to jde taky z kopce. Myslím, že začíná bláznit, nebo tak něco, protože pořád si něco brouká pro sebe, a když na ni promluvíte, chová se… divně. Tak nějak zakřiknutě, jako by na ni kdykoliv kdokoliv mohl zaútočit.
Já vím, že pokud jste ninja, je obezřetnost namístě, ale co je moc, to je moc. Navíc se mnou pořád zachází jak s malou. A vůbec, všechno mi toleruje. Prostě…
„Ahoj,“ uslyšela jsem za sebou a prudce se otočila, skoro jsem spadla z té větve, jak jsem se vylekala.
„Kdo jsi a co ode mě chceš?“ zeptala jsem se ostře. Nikdy mě moc neužilo na diplomatické jednání. Přede mnou stála tak metr šedesát vysoká holka s velkýma hnědýma očima, dlouhými zelenými kalhoty a bílým tílkem. V ruce držela malé koťátko. Vypadala docela neškodně, ale už jen to, že jsem ji neslyšela přicházet, mě nutilo k obezřetnosti.
„Jsem Aiko, z týmu 8, vzpomínáš si na mě?“ Chvíli jsem váhala. Pravda byla, že její hnědé krátké vlasy mi něco říkaly i ty oči a způsob komunikace.
„Asi jo.“ Sedla jsem si zpět a čekala, co bude dál.
„Ty tu jsi často, viď?“ promluvila ta dívka znovu a přisedla si. Překvapilo mě, jak má studené ruce.
„Jo.“
„Nemáš rodinu?“
Musela jsem polknout tu chuť přikývnout. „Mám, ale u nás doma to není zrovna snové.“
„Aha.“ Aha? Žádné: Jak to? Ale to tak přece nemůže být apod.? Takhle holka mě začíná zajímat.
„A co ty?“
„Nevím,“ odmlčela se, „taková normální rodina. Mamka prodává v obchodě, táta byl ninja, ale umřel během čtvrtý světový války ninjů, no, já jsem se taky stala ninjou, abych mohla mamce trochu pomoct, ale jinak jsme taková normální rodinka.“
„Aha,“ zamumlala jsem. „Máš sourozence?“
„Měla jsem,“ řekla a hlas jí zabarvil smutek, „ale umřeli na Katorskou chřipku.“
„Katorskou chřipku?“ zeptala jsem se „Ta přece řádila jen v zemi blesku…“
Dívka přikývla. „Přestěhovali jsme se zpátky do Konohy, když mi bylo pět. Tři roky po tom, co táta umřel.“
„To muselo být těžké,“ řekla jsem. Ani nevím, kdy naposledy jsem se chovala tak lidsky. Co se mnou tahle holka dělá? Odpovědí mi bylo ticho. Nevěděla jsem tak nějak, co říct, tak jsem radši mlčela.
„Hm, jak se jmenuje ta kočka?“ Z jejího výrazu jsem vyčetla, že překvapením snad ani nemůže promluvit. „Už dlouho jsem tak zajímavou kočku neviděla.“
Její obličej se náhle rozzářil jako sluníčko a mě překvapilo, když jsem si uvědomila, že se taky usmívám. Vážně, tohle už přestávám být já!
„Jmenuje se Ari.“
„Ari? Trochu zvláštní…. Nejaponské jméno, nemyslíš? “
„No, víš,“ trochu se začervenala. „Když jsme bydleli ještě v zemi Blesku, potkali jsme tam jednu holku. Byla z národů daleko na severu a její jméno bylo těžce vyslovitelné, ale líbilo se mi. Tak jsem tohle kotě pojmenovala po ní. Připomíná mi ji, víš?“
„Aha.“ Na chvíli mě napadlo, jestli bych taky byla schopná chovat se tak mile a přitom nevtíravě jako tahle zvláštní holka. „To celkem chápu.“ Tak tohle už je vážně divné. Co je to za divnou emoci, která mi barví hlas? Tohle začíná být podezřelé… Vážně podezřelé. Soucit jsem necítila už alespoň od doby, kdy… Vlastně od doby, kdy mi táta oznámil, že s Takeshim musím být v jednom týmu. Umím se vůbec taky takhle… upřímně usmívat? Tak, aby mi zářily oči stejně jako Aiko, která mě jen tak najednou přepadla v lese, na místě, o kterém neví nikdo…. Počkat. Jak o tom teda věděla ona. Že by mě někdo sledoval? Ale kdo by si dal tu práci, aby mi mohl nastražit takovou past a…
„Takeshi!“ vykřikla jsem a hbitě od ní odskočila. „Přestaň, tohle není vtipný.“ Všimla jsem si, že se mi zase do hlasu vkradla obezřetnost. A chlad. Aiko se přestala červenat a chvilku na mě jen němě zírala. Hraješ to teda fakt dobře, Takeshi. Škoda, že jsem tě odhalila. Zase mínus pro tebe.
„Ty jsi jen iluze, viď? No tak, přestaň, já vím, že jsi to ty Takeshi, tohle není vtipný.“
Ale Aiko pořád jenom zírala a tvářila se tak… zmateně, že jsem skoro uvěřila, že to nehraje. Skoro.
„A teď vážně. Mám tě zase porazit, než se ukážeš? Hele, tohle nemáme zapotřebí, stejně víme, že vyhraju, tak se neztrapňuj, jo?“
Její nebo vlastně jeho výraz mi připomínal zmatenou ovci.
„Tak a dost. Vážně Takeshi, jsi dobrej, jo, máš talent na předstírání a blablabla, to je to, co jsi chtěl slyšet? Tak fajn a teď vylez.“
Ticho. Přede mnou stále seděla ta holka a koukala se na mě velkýma hnědýma očima.
„Takeshi!“ chytla jsem ho za košili a zatřásla jím. „Neštvi mě nebo….“
„Sakra pust mě! Já nejsem žádnej Kateshi, nebo jak se jmenoval!“ Vykřičela ta holka a vytrhla se mi.
„Hah, ty se vážně držíš role, co?“ zasmála jsem se. „Tak jo, řekl sis o to.“ Ostří mojí katany se zalesklo na světle.
„Co – co – co to děláš?“ z jejího hlasu zaznívalo ohromné zděšení a já si uvědomila, že se začínám docela bavit.
„No vážně, Takeshi, jsi fakt dobrej, ale mě už nechytneš.“ V odrazu Aikyniných očí jsem viděla mladou dívku s pološíleným výrazem a napřaženou katanou.
„Tak se ukaž!“ a s tímto výkřikem jsem se rozmáchla, čekajíc, že každou chvíli uhne a začne se smát. Katana byla jen deset centimetrů od jeho krku.
No tak, Takeshi, jak dlouho ještě chceš čekat?
Sedm centimetrů.
Ty si teda věříš.
Pět.
Takeshi?
Čtyři.
Takeshi, ale tohle přestává vážně být vtipný.
Tři.
Teď už nemůžu zpomalit.
Dva.
Prosím, neříkejte mi, že...
Jedna.
„Takeshiiiiiiiiiii!“
Před očima lesklýma slzami se mihla čára a katana se zarazila, ale když jsem se konečně opravdu podívala na to, co se stalo…
„Pane bože,“ kov zacinkala o zem, ale ani jsem si toho nevšimla. „Pane bože, to ne.“ Zavrávorala jsem a hlas se mi třásl. „Prosím, řekni mi, že to není pravda, prosím!“
Ale bylo to tak. Moje katana, ta krásná smrtící katana byla potřísněná krví, a v náručí té nevinné milé dívky leželo mrtvé kotě. Jeho drobná hlavička vláčně a bez pohybu ležela na její ruce, bílá sněhová srst se světle modrými skvrnami se zdála tak nadýchaná a vítr jí pročesával… a do jejího bílého tílka se vsakovala rudá krev se šrámu vedoucího po celé délce jeho hrudi.
„Promiň, Aiko, promiň, já…“
„Jdi ode mě pryč!“ vykřikla. Z očí se jí draly slzy velké jako hrachy. „Běž! Vypadni! A tohle si vezmi sebou!“ Sledovala jsem, jak mi kopla katanu k nohám a přitiskla si to drobné tělíčko na hruď. Zabořila obličej do jeho měkké srsti a plakala. Sebrala jsem si katanu a utíkala, utíkala co nejdál od toho místa, utíkala jsem tak daleko, jak to šlo.
A pak jsem se vyčerpáním zřítila k zemi.

Poznámky: 

Chah, no, tak Vás, vážení čtenáři a pisálci, opět zdravím svým novým výtvorem a nezbývá mi než doufat, že Vás neodradí skutečnost, že se nejedná tak úplně o NaruHina.
Jsou prázdniny, mám spoustu času a pro jednou jsem se rozhodla odhodit lenost a využít ho jinak, než válením se u knížky. No, doufám, že Vás první díl povídky zaujal. Mě osobně moc bavil psát Sice Vás asi (doufám, že asi) zklamu, protože nevím, kdy přesně se odhodlám vydat další díl, ale to Vás snad ani u mě nemusí překvapovat Nicméně za každý komentář a ohlas budu šťastná

Jen tak mimochodem...

Uzumaki Minto je moje vlastní postava na kterou si nárokuji všechna autorská práva! Svět a to ostatní samozřejmě patří Kishimotovi, ale to snad ani nemusím zdůrazňovat Nicméně bránit se nebudu, pokud mi nakreslíte, jak si Minto představujete a pošlete mi to na e-mail Tak šupito, šupito, písejte, komentujte, kritizujte, já se na vás už moc těším
VÍCE O TÉTO POVÍDCE TU: http://my-world-my-life.blog.cz/1207/diary-of-memories

PODĚKOVÁNÍ patří: Všem, kdo mě v psaní podporují a každému, kdo napíše komentář. Ovšem přesto bych chtěla pár lidí vypíchnou. Těmi lidmi jsou: Tashine, Faith, Nildon, Kata-chan (na konoze známá jako Kata-Nakyama), drtikost (za jeho moc pěknou PMku, která mě donutila se vrátit k Cestě za štěstím) a v neposlední řadě i editorům na Konoha.cz Děkuju a za případné překlepy se omlouvám Nikdo není dokonalý xD

P.S.: Páni, už tu straším dva roky a šest týdnů... ten čas ale letí

Zdar a sílu,
Camelia