Nevyřčená tajemství 02 - Nepřítel

Konečně dorazili na místo. Tyčil se před nimi v plné kráse: chrám vybudovaný mnichy za účelem uctívání Jashina. Vedlo k němu ještě snad tisíc schodů, takže se budova zdála být opravdu monumentální a děsívá zároveň, jak na ně pohlížela z výšky. Slunce zapadlo asi před hodinou, byl ten správný čas se podívat dovnitř a najít tu věc…

„Teď poslouchej, Zaru,“ oslovil Kazaki dívku po své pravici. Doufal jen, že nevyvede žádnou hloupost. Často se při misích jen tak nechávala unést a pak ji to ovládlo. „Uvnitř už nikdo nežije. Nikdo tam ani nechodí. Jsou tam však velmi cenné věci, takže nemůžeme vyloučit ani setkání s bandity, nebo různé pasti a nástrahy.“

Na Zaru bylo naprosto vidět, že se jí do chrámu nechce. Nemohla však zklamat Kazakiho důvěru, navíc on sám říkal, že tam nikoho nejspíš nepotkají. Přikývla tedy a oba začali šplhat do příkrých schodů. Nepronesli při tom jediné slovo. Kazaki se vzrušením chvěl. Už brzo splní první cíl své cesty a pak přijde na řadu lov.

Chrám se z blízka už nezdál tolik hrozivý. Zřejmě ho poničili bandité na cestě za poklady. Snad tam ten svitek zůstal, pomyslel si ninja. Stále měl v živé paměti, jak se nesmírně radoval, když mu o tom matka pověděla. Tehdy mu bylo osm let a ona brzy potom zemřela na těžké misi, kterou jí zadal sám jeho otec. Kazaki i Naruto probrečeli celé noci, však přes den si hráli na silné, aby nezklamali lid z vesnice. A pak před měsícem zemřel i šestý hokage. Možná vesničané něco tušili, možná ne, ale nikomu zatím neprokázali vinu.

„Co myslíš? Kdo se stanem novým hokagem, Zaru?“ zeptal se jí a vstoupil dovnitř jako první. Na stěnách byly zaschlé kapky krve. Kazaki okamžitě ucítil cizí přítomnost. Kromě nich se v blízkosti nacházela další osoba. V duchu děkoval svým senzibilním dovednostem, ačkoliv opravdovým senzibilům se nemohl rovnat. Alespoň ho ten dotyčný nepřekvapí. Své společnici se o možném hrozícím nebezpečí nezmínil, nechtěl ji vyděsit ještě víc.

„Kdyby našli toho, kdo zabil tvého otce, tak možná Uchiha Sasuke. Jenže ho všichni podezřívají. Celá vesnice si myslí, že pravý viník je on. Já si to myslím také. Zabil ho, aby mohl nastoupit na jeho místo,“ odmlčela se a rozhlédla se kolem sebe. Okna zakrývaly těžké tmavé závěsy, takže ani ve dne sem nemohlo prosvítat světlo. Rozbité kusy nábytku i podlahy se válely po celé místnosti a ještě umocňovaly nepřátelský dojem.

„A co teď?“

„Já vím kudy. Cestu jsem si našel. Proto jsem trávil tolik času v knihovně,“ ušklíbl se Kazaki a vzpomínal na otravné hledání v knížkách. Přešel k jedné ze stěn a zaklel. Někdo je předběhl. Snad dotyčný nešel po tom samém.

Jindy určitě dobře maskovaný poklop byl teď otevřený dokořán a přímo návštěvníky vybízel, aby ho prozkoumali. Kazaki mávnutím ruky přivolal Zaru, která si prohlížela staré nástěnné malby zachycující různé náboženské výjevy. Přiložil si ukazováček k ústům, jemně jí tak naznačil, že má mlčet. Shlédl dolů, kam vedl dřevěný žebřík a začal slézat jako první. Příčky vrzali a prohýbali se, ale ani se nenadál a už stál dole na pevné zemi. Hned za ním seskočila jeho společnice.

Ve tmě skoro nic neviděli. Kazaki sebral ze země povalující se louč a nechal Zaru, aby ji zapálila. Byli v celkem dlouhém tunelu, přesně jak starý spis o chrámu popisoval.

„Páchne to tu, jako by tady někdo pošel,“ zašeptala dívka sotva slyšitelně a s obavami tichounce našlapovala za svým týmovým partnerem, neustále se otáčela za sebe. Oproti ní šel Kazaki vyrovnaně a ani si s možným nepřítelem nedělal přílišné starosti. Vždyť on a Zaru patřili k elitě.

Konečně došli na konec tunelu. Po jejich pravici byl do zdi vytesán malý průchod a z místnosti za ním se linulo plápolavé světlo pocházející nejspíš také z louče.

„Doufám, že nerušíme?“ zeptal se drsným hlasem Kazaki, když vstoupil do rozlehlé místnosti a Zaru leknutím nadskočila, div že se nebouchla do hlavy o nízký strop. V každé stěně, kromě té s průchodem, byly obyčejné dřevěné dveře a jedny z nich se otevřely. Ven s klidnou tváří vyšel mladík s ostrými rysy. Zamračil se na nově příchozí, ale pak se prostě protáhl, jakoby byl návštěvou děsně znavený.

„Co tu děláte? Chcete bojovat? Třeba o tohle?“ zeptal se ledabyle a pozvedl paži se svitkem v ruce. Ani se nenamáhal zjistit, kdo jeho protivníci jsou. Přímo čišel sebevědomím.

Bez boje to zřejmě nepůjde, to si Kazaki okamžitě uvědomil. Kolik tu mohlo být různých svitků? Jenže žádný určitě neměl takovou hodnotu jako ten, který hledali.

Kazaki svou louč zasunul do nejbližšího držáku a téměř okamžitě se mu v ruce začala formovat chakrová rotující koule. S úsměvem se rozběhl za nepřítelem. Porazí toho zmetka a vezme si s sebou jeho svitek! Než se však k neznámému ninjovi dostal dostatečně blízko, zarazil se a rasengan se jen tak rozplynul ve vzduchu.

***

V tu dobu se v Konoze rozjelo rozsáhlé pátrání. Nikdo nepochyboval, že smrt jejich milovaného Hokageho, byla zaviněna dlouho plánovanou vraždou. Pitva prokázala otravu, která oběť uvedla do bezvědomí, pak už jen pachateli stačilo nemilosrdně propíchnout jeho hruď katanou a všemi opěvovaný Hokage odešel na věčnost.

V Hokageho kanceláři se mezitím snažil Shikamaru shrnout fakta. Sám se toho případu okamžitě ujal. Nehodlal tuhle vraždu nechat jen tak.

„Mám dva hlavní podezřelé,“ oznámil svým přátelům. Sakura vyčerpaně seděla na stole a mnula si unavené oči zarudlé od neustálého pláče. Kiba se opíral o zeď s Akamarem stočeným u jeho nohou. Tak se tu sešli zástupci tří bývalých týmů, jež spolu vyšly akademii. Hned u dveří stál šedovlasý muž s maskou - Hatake Kakashi.

„Tím prvním je Uchiha Sasuke, nemusím říkat proč,“ oznámil prostě Shikamaru a Sakura po něm vrhla nevrlým pohledem. Pak se nadechnul. „Dalším, i když mně samotnému se tomu nechce moc věřit, je Narutův syn, Kazaki.“