Jsou zde stále?

Ptal ses mě mnohokrát, co to znamená. Všichni se ptali. Chtěli znát to tajemství, které šeptají hroby padlých.
Mí přátelé jimi byli a jsou, živí i mrtví. Mí žáci jsou hrdinové.
Říkáš, že jeden ne?
Třeba se to změní.
Hrdinové jsou ti, kteří si na cestě zatančí s dívkou, ti, kteří pomůžou staré paní s nákupem. Spisovatelé, vojáci, zemědělci, úředníci… shinobi.
Ptáš se, proč věřím na hrdiny?
Svět je krutý, ale já na ně přesto věřím, protože jsem znal úžasné lidi. Stále je znám.
Každý je hrdina.
Záleží jen na tom, v jaké míře.
To vidím i jen jedním okem.

Někdo říká, že neexistují, že jsou to pohádky pro děti. Něco, co dává falešnou naději.
Děti…
Ty se svými úsměvy a hloupostí dokáží rozzářit den dospělých tak, jako nikdo jiný. Se svým jednoduchým pohledem často vidí více, než dospělí, kteří hledají ty nejsložitější věci.
Děti jsou statečné, i když nevědí, o co jde. Ony totiž vidí svět růžově, a tak překonávají nemožné.
Nerozumí složitostem, jdou vpřed, čehož se dospělí někdy bojí, bojí se dělat snadné věci.
Já to vidím denně. Žáci jsou někdy prevíti, ale věří si. Překonávají se, bojují.
Možná, že největší hrdinové jsou malé děti.
Protože žijí naplno.

Vždycky se směji, když to říkají. Na tom, co dělám není nic hrdinského, není hrdinství něco sepsat. I kdyby kvůli tomu měl člověk procestovat svět.
Ale je to důležité.
Mně to bavilo i rozesmutnilo. Poznal jsem mnohé, ideály ze světa zmizely. Kolotoč života se točí pořád dokola a dokola. Nenávist si na něj objednala vstupenku.
Proto jsem psal. Chtěl jsem jí lístek perem začmárat a říct:
„Dál nesmíš!”
Kolotoče jsou jen pro děti a pro blázny. Měl bych si jít koupit lístek a koupit jej i nějaké ženě. Možná… kdyby jen tolik nepila, bál bych se pak, že by spadla.

Je to mise pro hrdinu, řekli mi. Pro hrdinu? Ne, jen pro věrného shinobiho, protože nikdo jiný by to neudělal.
Je to tak těžké? Samozřejmě, ale já nesmím už nic pocítit. Žádný vztek a smutek. Žádný strach či radost. Nebudu nazýván něčím tak vznešeným, budu vyvrhel a to dobrovolně. Nebo ne? Nenalhávám si to jen?
Ať už to dopadne jakkoliv, nezbývá mi nic jiného, než to dokončit. Viď, můj příteli?
Příliš pozdě… teď se jen mohu ztratit ve tmě, pod křídly černých vran. Vzít si katanu a svůj um.
Žádná slova už nejsou důležitá. Natož pak hrdinství.
Možná někdy příště.

Když trénuji každý den tak dlouho, často o tom přemýšlím. O tom jaké to je. Chtěla bych se tak taky cítit, všichni by mě uznávali, třeba i otec! Musím se při té představě usmát.
Plížím se kolem pokoje, když slyším hlasy.
„Je zbytečná vždyť… taková přece moje dcera být nemůže!”
„Snaží se tak, jak to jen jde. Myslím, že po ní víc chtít nemůžete, Hiashi-sama.”
„Ne… zkusím to s ní. Naposled. Musím jí věřit a ona to tentokrát jistě dokáže.”
Je hrdinství poslouchat za dveřmi?
Je hrdinství vložit naděje do někoho ztraceného?
Tentokrát to třeba dokážu a porazím sama sebe.

V zemi, kterou pohltil oheň, se hrdinové moc nenacházejí. I když ho dávno zdusil déšť. Nezdusil však dětský smích, který ještě slýchávám v myšlenkách. Někdy slyším i psí štěkot.
Chtěla bych letět pryč a podívat se do zemí, kde se lidé smějí. On nám vyprávěl příběhy jako z pohádky. O lidech, bojujících za ideály jako on. O místě, kde žár nepálí. Odtamtud pocházel.
Dnes je tu zase. Co udělám? On si nás vzal pod křídla, dal nám naději, že změníme svět. Kdo je ale nyní hrdinou? My nebo on?
To nezjistím, ale tentokrát si ho pod svá křídla vezmu já.

Už nevěřím, nemůžu. Svět je zlý, i když vám ostatní lžou a zpívají ti jako ptáčkovi v kleci, že je vše nádherné. Já v hrdiny věřím jen tehdy, když dostanu další sedativa a injekce.
Je tu hrozná zima… celé tělo mi tuhne a jednou se stane ledovým jako kostka ledu. Ten den bude tak krásný a já budu šťastný. Pokud hrdinové existují, proč mi nepomůžou? Kde jsou? Byli tu někdy?
Ale ne, je tady. Prosím… ne…
„Jsi vzhůru? Myslím, že už jsem na to přišel, můj malý experimente.”
Už zase to syčení.
„Neboj, nebude to bolet.”
Proč teď slyším zpěv?

Vzpomínky tu jsou stále. Ať zmizí, nechci je tu. Dneska mi nějakej kluk vyprávěl o hrdinech, kteří chrání svět. Taková kravina.
Dřív tu byli, já je znala. A jak dopadli? Hnijí v zemi, červi je okusují. Pak se mě ten prcek zeptal, jací hrdinové se líbí mě.
Já mu řekla, že hrdina je ten, kdo vypije flašku na ex. Snažím se o to dost dlouho, nejde to. Nejde mi hodně věcí.
Vše, co jsem milovala zmizelo nebo se změnilo. Jen ten alkohol zůstal.
Utekl ode mě pryč, jako kdybych byla stará a prašivá.
„Uzavírejte sázky!”
Žijeme jen jednou.
„Vsázím všechno!”

Jako z kamene. Jací jste byli, proč Vás uznávali? Teď jen chladně shlížíte dolů, nic neříkáte. Zdřevěněl Vám jazyk?
Směji se, i když nemám čemu. Vy jste velcí, tak velcí hrdinové. Budu jako Vy! Pak mi lidé konečně řeknou, jak jsem vlastně úžasný! Vím to, budu Hokage! Je mi jedno, co si ostatní myslí, ale nakonec mě uznají! Vykřičím to do celého světa, zařvu, ať si všichni sundají brýle, ať mě vidí, protože já budu zářit jako slunce!
Slyšíte mě, Hokagové?
Dnes si to vychutnám.
Beru si kýble s barvou, ty Vaše kamenné ksichty budou potřebovat vybarvit.
Já jsem hrdina!