Hořkosladké přátelství

Ranní ticho Konožských ulic z čista jasna začal rušit podivný šramot ozývajíc se ze všech stran. Byl to šramot vesnického rozhlasu, který se po dlouhé době opět zapnul.
"Shizune! Už ten krám funguje?! Pusť mě k tomu, musíš do toho praštit!"
"Tsunade-sama! Už vysíláme..." Podotkla dotčeně Shizune.
"Ehm ehm... Žádám všechny shinobi, kteří nemají přidělenou misi, aby se dostavili do kanceláře Hokage. Dnešní den je speciální, a tudíž se tak zařídíme. Děkuji za pozornost, konec." Stačila i tato krátká zpráva a všichni ve vesnici věděli, že se něco dělo. Po pár škytnutí rozhlasu opět nastalo ticho.

O pár hodin poté se klidná Konoha proměnila ve vesnici, ve které to žilo. Ulice se proměnily v místa, kde se konaly nejrůznější soutěže a těch se účastnil i malý Kyo Nageru.
"Haha, natřu ti to Kyo, najez se prachu, který za mnou uvidíš." Vytahoval se Kyův největší sok, Takeru. Byl to o něco vyšší klučina, který měl vlivné rodiče, a jelikož mu to v akademii celkem šlo, neustále se vytahoval a ponižoval ostatní.
"Však počkej, uvidíme v se v cíli." Oplatil mu Kyo a stojíc na startovní čáře hypnotizoval cíl.
"Tři, dva, jedna... Start!"
Bujaré veselení a povzbuzování s tímto okamžikem dosáhlo maximální úrovně a řev dětí, rodičů a všeho možného se nesl po celé Konoze. Kya ale zajímalo jediné, vyhrát. Se slovíčkem start se zapřel o svou pravou nohu a spolu s tuctem dalších dětí vyběhl ze startu utíkajíc seč jen mohl.
"Do toho! Utíkejte, vyhraje ten nejlepší!" Povzbuzovalo okolí.
"Nestačíš mi co?!" Rýpnul si do Kya Takeru, který jej zrovna začal předbíhat a nehezky mu vrážet loktem do žeber. Kya to sice bolelo, ale nehodlal se vzdát. Však já ti ukážu, jednou se budu smát já a ty konečně sklapneš. Uvidíme, co budeš říkat, až se naučím super jutsu a vymažu ti ten úsměv jednou provždy. V Kyovi jakoby někdo zapálil pochodeň, která vzplála nadějí, nadějí že porazí svého soka. Začal pomalu zrychlovat, byl jedním ze třech chlapců, kteří se přetahovali o vedení, když však předbíhal Takera, stalo se něco, co opravdu nečekal. Ten parchant mu nenápadně podkopl nohu, jen mu lehce šlápl na patu. Díky tomu se Kyo rozplácl na zem, jak široký tak dlouhý a zbytek dětí ho tak tak stačilo oběhnout. Z vítězství se opět radoval Takeru a poté, co proběhl cílovou pásku se vrátil za ležícím Kyem a poplácal ho po rameni.
"Tak třeba příště, nicko! Hahahaaa, já ti to říkal!" Zlomyslně se radoval.
Kyo jen pozvedl hlavu, z očí mu tekly gigantické slzy, ale ani to neznamenalo nic proti zklamání, které ho trápilo. Navíc si při pádu udělal něco s nohou, která ho šíleně bolela. Pomalu se tedy zvedl, oprášil se a poté, co se prodral davem nadšenců si šel sednout do postranní uličky a trošku se sebrat.

O pár ulic dál postávala Ino, která neustále přešlapovala a vyhlížela svého týmového parťáka.
"Kde zase vězí?! Tsunade-sama nás za tohle zabije..." Bručela a neustále si hrála s vlasy.
Stála tu už dobrých dvacet minut, ale Chouji se ne a ne dostavit.
"Jestli si myslí, že ho za tohle pozvu na oběd, tak to se šeredně plete!"
"Hej, Ino! Už jsem tady." Začal z dáli hulákat Chouji, který se valil ulicí.
"Pako jedno! Kde zas vězíš?! To jsi zase byl na třetí snídani nebo co?!" Prskala jedovatě.
"No no... Snad se tolik nestalo a byla čtvrtá. No co, jíst se musí." Pokrčil rameny Chouji.
"Neřeš to a pojď už! Měli jsme tam být před hodinou!" Drápla Choujiho za rameno a táhla ho za sebou ulicí, oba směřovali k budově Hokage. Ani oni nepřeslechli ranní hlášení, které pravděpodobně fungovalo jako dnešní budíček a museli se dostavit za Hokage.
"Víš vůbec o co se jedná? Shikamaru už tam je?" Ptal se trošku přihloupě Chouji, byl rád, že se vyvalil z postele a stihl se alespoň trochu najíst.
"Šel předem, řekla jsem mu, že dorazím až s tebou. Snad nám získal trochu času." Vysvětlila Ino a pustila Choujiho rameno, nemohla si pomoct, ale zdálo se jí, že něco zaslechla. Znělo to velmi tlumeně.
"Chouji? Slyšíš to taky?" Nakrčila čelo a začala špiclovat uši.
"Hmm... Já nic neslyším... Jestli myslíš moje kručení v žaludku. Tak promiň, říkal jsem, že nestíhám."
Ino mu však přitiskla dlaň na rty, potřebovala ticho. Znělo to jako nějaké kňučení nebo něco podobného. Asi tu byl někde zraněný pes nebo něco podobného.
"Jde to odtud." Ukázala na zapadlou uličku a pomalu s Choujim v patách mířila ke zdroji kvílení.
Chouji už to také uslyšel a zkoumavě začal s Ino pokukovat po uličce, někdo nebo něco tady asi bylo. Když obešli velkou popelnici uviděli na zemi sedět malého blonďatého chlapce schouleného do klubíčka, držíc si svůj pravý kotník.
"Kriste! Je ti něco? Co tady děláš tak sám? A jak se jmenuješ?!" Vyštěkla Ino, byla zděšená z toho, že je tu tak malé dítě samo, mezi popelnicemi a ještě pláče. Odhrnula mu pramínek světlých vlasů z očí a koukala na něj. Chouji jen nevěřícně zíral s otevřenou pusou.
"Já... Jsem Kyo... Nic mi není. Já jen, prohrál jsem závod!" Zaječel Kyo a opět propukl v pláč. Opravdu moc ho to ranilo, navíc měl i bolavou nohu.
"Ale to se snad nic nestalo ne?" Snažil se zlehčit situaci Chouji.
"Stalo... Takeru se na mě zase vytahoval a podváděl! Podkopl mi nohu aby vyhrál a mě teď strašně bolí." Vysvětlil vzlykajíc Kyo a popotáhl nudli, aby nevypadal jako trouba.
Ino se jen lehce nahnula a začala špitat Choujimu do ucha.
"Neměli bychom něco udělat? Tohle by se dít nemělo."
"Co navrhuješ? Vezmeme ho sebou, měl by jít do nemocnice." Vysvětlil ustaraně Chouji.
"Vezmeme ho tam a uvidíme, jak se to vyvine." Chouji na to jen přikýval a uvažoval, co budou dělat.
"Hele chlapáku, když tě bolí noha, já si tě posadím na rameno, ale musíš přestat plakat, jasný?"
Kyo pozvedl hlavu a zmateně koukajíc na Choujiho přikývl.
"Fajn, ale proč se o mě tak staráte? Jste ninjové nebo kdo?" Zeptal se zmateně.
"To si teda piš! Oba jsme ninjové. Tohle je Chouji a já jsem Ino. A ty jsi teda Kyo správně?"
Kyo jen přitakal a pokusil se postavit.
"Wou wou, moc se nepřepínej, pojď já si tě vezmu. Šup nahoru." Chytil Kya a opatrně si ho posadil na rameno, nemohlo mu být víc než osm let, takže to nebyl tak velký problém.
"Pořádně se drž a cestou nám řekni, co se stalo. Vezmeme tě do nemocnice, tam se ti podívají na nohu a uvidíme, co potom uděláme." Vysvětlil Chouji.
"No... To Takeru, on to dělá pořád. Pořád do mě rýpe, bije mě a dobírá si mě. Asi jsem mu něco udělal nebo tak. Má vlivné rodiče, takže všichni jsou na jeho straně a chtějí se stát jeho kamarády." Posmutněle vysvětlil Kyo a otřel si oči. Vypadalo to, že společnost mu přišla vhod.
"A to mu to jako všichni tolerují, nikdo mu nic neřekne?!" Vypískla naštvaně Ino.
"Ne, on je prostě dokonalý a tím to hasne. A já, i když se snažím, tak skončím na zemi nebo někde v křoví."
Choujimu se tenhle typ chování příčil a moc dobře věděl, jaké to je, když jste slabší a nemůžete nic dělat.
"Z toho si ale vůbec nic nedělej, teď máš nové kamarády, nás dva shonobi. Chouji a Ino, tví noví kamarádi." Zajásal povzbudivě Chouji a trošku si Kya nadhodil na rameni. Ino se trošku pousmála a vesele na to přikyvovala.
Po pár minutách došli až k nemocnici, vešli dovnitř, Chouji posadil Kya do křesla a poslali ho na vyšetření.
"Co si o tom všem myslíš, Ino?" Optal se utrápeně Chouji, rád by pro Kya totiž něco udělal.
"No to je snad jasné, ukážeme mu, že spravedlnost ještě nevymřela a pěkně mu dnešek vryjeme do paměti, bude na něj vzpomínat ještě hodně dlouho. Hele rozdělíme si práce. Ty tu zůstaň s Kyem, já skočím domů pro pár věcí a sejdeme se asi za půl hodiny tady, souhlas?" Navrhla nadšeně Ino.
"No když myslíš, že to tak bude dobře, jsem pro! Postarám se o Kya!" Nadšeně pronesl Chouji, plácli si s Ino, poté se rozdělili.

"Není to tak hrozné, je to jen podvrtnutý kotník. Dáme ti na to dlahu a pokud na to dnes nebudeš šlapat a příští týden budeš tuhle nohu šetřit, měl bys být zase jako rybička." Chlácholil medik Kya, který měl ze svého zranění velký strach.
"No dobře, když to říkáte, budu se snažit." Trošku nervózně slíbil Kyo a doslova hypnotizoval svou nohu s dlahou.
"Vrátíme tě tvému kamarádovi a můžeš jít domů." Mrkl na něj doktor a odvezl Kya ve vozíčku na chodbu, kde už čekal netrpělivý Chouji.
"Tak tak?! Co s tím má?!" Vyletělo z Choujiho hned jak viděl Kya s dlahou na noze.
"Jen podvrtnuté, nemám na to dneska šlapat." Uklidnil ho Kyo, i když měl ještě větší strach než Chouji.
"No tak to není problém, pojď zase nahoru, šup!" Opět si Kya hodil na rameno.
"Děkujeme pane doktore, já už se o Kya postarám." Ujistil doktora a pomalu začal odcházet.
"Je pěkné vidět, že se k sobě kamarádi takhle chovají." Pronesl doktor a zavolal si dalšího pacienta.
"Vidíš, i on poznal, že jsme kamarádi." Usmál se Chouji na Kya a začal vyhlížet Ino.
"Jeee, je to super mít kamaráda, který je tak silný a Ino je zase tak pěkná." Začervenal se.
V tom se ale přiřítila Ino s fotoaparátem kolem krku.
"Jsem tady, tak co přežiješ to? Já už vím kam půjdeme, za chvíli je kousek od našeho obchodu s květinami závod v pytlích, půjdeme se tam podívat! To bude paráda!" Zaradovala se Ino a začala nadšeně vřískat.
"Nuže dobrá, vyrážíme na závody v pytlích." Zavelel Chouji a všichni se vydali na cestu ke květinářství.

Závod už byl před samým začátkem, děti výskaly, rodiče vzrušeně tleskali, napětí by se dalo krájet, taková atmosféra byla před každým závodem, ať už se jednalo o jakoukoliv disciplínu. Ino, Chouji i Kyo se tak tak stačili prorvat davem, aby se dostali poblíž závodní dráhy a viděli na soutěžící.
"Jůů, to je vzrůšo. Kdo myslíte, že vyhraje?" Optala se nadšeně Ino.
"Ten černovlasý, vysoký se zeleným tričkem. Je to Takeru, ten vždycky vyhraje." Pronesl posmutněle Kyo a sklopil pohled.
"Cože, tohle je ten Takeru?! Ten co ti udělal ten úraz?!" Zděsil se Chouji a koukl na Ino.
"Jo to je on, to je jedno, pojďme pryč... Určitě se mi zas bude vysmívat." Vypadalo to opravdu špatně, protože Kyo měl z Takera opravdu velké deprese, ale to by nebyla Ino, aby to tak nechala.
"STAR!" Odstartoval komentátor zápas a děti začaly skákat jako o život.
"Chouji, nebude ti vadit, když se o tebe na chvíli opřu?" Ino se jen škodolibě usmála a mrkla na něj.
Chouji jen nechápavě pozvedl obočí, ale naznačil, že mu to vadit nebude.
Ino počkala na správný okamžik. Takeru byl kousek od ní, přibližně v polovině závodu, ale do cíle už se dostat neměl.
"Shintenshin no jutsu!" Špitla Ino tiše a její tělo najednou ochablo, když Chouji zjistil, že začíná padat k zemi, rychle ji chytil kolem pasu a došlo mu, co provedla.
Byla to jen sekunda a Ino se dostala do mysli Takera. Samotný Takeru najednou přestal skákat, jakoby na vteřinu zamrzl, ale pak opět začal skákat jako divý.
"Joo, jeď Takeru! Zvládneš to!" Povzbuzovali ostatní.
Takeru však najednou zakopl a začal se zmítat v pytli jako smyslů zbavený. Ino mu udělala pěknou scénu.
"Podívej Kyo! Ten tvůj Takeru, natáhl se jak dlouhý tak široký! A jak se tam zmítá v tom pytli. To je ale pako! " Chouji se začal smát a kdyby jednou rukou nepřidržoval Kya a druhou Ino, za břicho by se popadal. Kyo se začal dívat na počínání Takera a po pár vteřinách to na jeho tváři vykouzlilo ten největší úsměv, kterého byl schopný. To byla ale sranda. Takeru se do pytle zamotal a vylezl z něj teprve až ten poslední závodník proskákal cílovou pásku.
"Tak co, jak se ti to líbí! Slyšíš?! Všichni se ti smějí ty malý bídáku!" Zuřila Ino uvnitř Takerova vědomí.
"Kdo jste?! Co tu děláte? Proč neovládám svoje tělo?! Vy jste ninja nebo kdo?!" Zmateně se vyptával Takeru, vůbec nevěděl, která bije, jen věděl, že jeho tělo už není jeho.
"Pěkně poslouchej ty malý podrazáku. Dneska jsi vyhrál závod podvodem že?! Podkopl si svého soupeře a ten má teď zraněnou nohu. To se dělá?! Hmmm?!" Zuřila Ino, schválně tomu dávala velkou dávku teatrálnosti.
"Ne nedělá, prosím, už mě pusťte, já chci domů." Zoufale se zmítal ve vlastním vědomí, ale ničeho nedosáhl.
"Pěkně se podívej okolo, jak se ti všichni smějí, chtěl bys, aby se ti tak smáli každý den?!"
"Ne nechtěl, nikdo by to nechtěl. Nemám rád, když se mi lidé smějí..." Odvětil Takeru.
"Tak proč se navážíš do Kya a děláš mu naschvály? Potom je on pro smích a ty jsi velký machr cooo?! Co kdybych tě donutila myslet si, že jsi pes? Do konce života bys očůrával patníky a drbal se za uchem! Jo to ti asi udělám, líbí se mi ten nápad! Hahahaa!" Ďábelsky se smála.
"Ne prosím, ne, udělám co budete chtít, jen mě nechte jít." Prosil urputně Takeru.
"Chci, aby ses zamyslel nad svým chováním a omluvil se Kyovi, protože přesně takhle se cítí on, když si ho dobíráš."
"To jsem ale nevěděl, myslel jsem, že je to legrace... Víte on je takový nemotora." Ospravedlňoval se Takeru.
"Ale on to jako legraci nebere a sám vidíš, jaké to je. Nebo se snad bavíš?" Optala se Ino.
"Ne, ne máte pravdu, je to hrozné, omluvím se mu, jen mě nechte. Prosím!"
"Fajn. Ale pamatuj si, že jestli se ještě něco doslechnu, nadcházející roky svého života strávíš na vodítku! Uvolnit!" Ino uvolnila svou techniku a Takeru byl volný, i ona se přenesla zpět do svého těla.
"Mám takový pocit, že se stane něco neuvěřitelného." Pronesla Ino, když se vrátila do těla a sledovala, co bude dělat Takeru.
Takeru se vymotal z pytle na brambory, vypadal jako šílené morče, rozcuchaný a myslel si, že přežil vlastní smrt. Oprášil se a ihned jakmile spatřil Kya na Choujiho rameni, rozběhl se k němu. To, že viděl Ino vedle něj, mu dodalo odvahu se omluvit, psy moc v lásce neměl.
"Ahoj Kyo. To máš z toho, jak jsi spadl při závodu?! Já jsem nechtěl, moc mě to mrzí. Nevěděl jsem, že to nebereš jako srandu. Já nějak jsem to nebral z tvé strany a jen se ti smál. Už ti to nikdy neudělám, doufám, že mi to odpustíš. Mír?" Horlivě se omlouval a natáhl dlaň na znamení smíru.
Kyo nestačil žasnout, nečekal, že by se mu Takeru v životě za něco omluvil, malá pusinka mu málem spadla až na zem.
"No to je přeci nabídka, která se neodmítá, že Kyo?" Drcl do něj Chouji a spiklenecky koukal na Ino, ta si tenhle okamžik užívala.
"Fajn, mír, ale už mě neštvi." Trošku odvážně si Kyo povyskočil a zmáčkl Takerovi ruku.
"Ne neboj, už nikdy, budeme teď kámoši, chodíme do akademie a tak. A počkej?! Tohle jsou tví kamarádi? Skuteční ninjové?!" Zíral Takeru.
"Jo tohle je Chouji a tohle je Ino, celý den se o mě dneska starají." Užíval si okamžiku Kyo a jeho tvář vypadala tak šťastně.
"Jooo, Kyo tady má opravdové ninje. Pojďte tady všichni!" Zaječel Takeru a kolem Choujiho, Ino a Kya se slétlo snad dvacet prcků, kteří začali skandovat Kya a jeho nové kamarády. Tahle chvíle byla pro Kya snad ta nejdůležitější v životě, jelikož byl tak šťastný a měl spoustu přátel.
"Ale to není všechno! Dortík pro Kya!" Zaječela nadšeně Ino a ukázala na stůl, který připravila vedle jejich květinářství, na stolečku byl velký dort a čekal jen na Kya.
"Takže Kyo má první kousek a zbytek si dáme všichni. Juchůů!" Zajásal Chouji, protože se dostal poblíž jídla. Posadil Kya za stůl, Ino mu ukrojila dort a všichni kolem jásali, protože dort tady byl i pro ně.
"Úsměv Kyo, tohle si zvěčníme." Vysvětlila Ino, chytila do rukou foťák, který si přinesla přímo pro tenhle okamžik a vyfotila ho i s jeho dortem. Spolu s Choujim se mu na fotografii podepsali a pak začali všichni jíst dort, hráli jiné hry a Kyo dokonce vyhrál soutěž v pojídání nudlí jedné za druhou. Byl to den, na který Kyo určitě nikdy nezapomene. Byl naplněn radostí, štěstím, přátelstvím, ale také malou dávkou bolesti. V podvečer vrátili Ino s Choujim Kya rodičům a vydali se domů. Na památku mu zůstanou vzpomínky a fotografie.

Při západu Slunce se Ino s Choujim vraceli domů a byli rádi, co za dnešek vykonali.
"Co jsi tomu klukovi nakukala, že tak najednou otočil? Optal se zvědavě Chouji.
"To nemusíš vědět, hlavní je, že otočil, no ne?" Usmála se Ino.
"Taky pravda... Ale víš co? Přeci jen budeme mít průšvih." Pronesl posmutněle Chouji.
"Co?! A to jako proč?!" Zděsila se Ino, vůbec nevěděla, která bije.
"Nebyli jsme u Tsunade-sama, zapomněli jsme na to hlášení."
"Do pytle! Ta nás zabije, víš jaká umí být, když se naštve... Chouji, já tam nechci..." Zděsila se Ino a zoufale si zakrývala tvář.
"No s tím Vám můžu trochu pomoct." Ozval se známý hlas.
"Shikamaru?" Otočil se Chouji a uviděl posledního člena jejich týmu.
"Ty jsi tam byl, že jo?! Co říkala, je to důležité? Bude nás mučit?!" Zděsila se Ino a vyzvídala.
"Ale houby, byla to jen dobrovolná mise. Že je dneska, jsme se měli předvádět a bavit děti, prostě aby měly zábavu. Já byl s Leem, ta jeho energie je za trest. Prostě otrava." Pronesl znechuceně Shikamaru a začal se koukat po mracích.
"Tak dělat něco pro děti povídáš? Tak to snad nebude tak zlé." Poušklíbla se Ino a spiklenecky mrkla na Choujiho, který ji mrknutí oplatil.
"Jo, asi to nebude tak vážné." Pronesl Chouji pobaveně a těšil se na večeři, která ho čekala doma.
"Hej, Ino? Proč máš na krku foťák?" Zeptal se zmateně Shikamaru.
"Ale, to je jedno, jen jsem potřebovala udělat jeden obrázek. Tady Chouji mi s tím trošku pomohl." Pobaveně se usmála.
"Lidi vy jste dneska ale komunikativní." Zabrblal si Shikamaru a všichni tři zamířili domů.
A jak dopadl malý Kyo? Šel spát s pocitem radosti a štěstí, který snad necítil ještě nikdy a fotografii, kterou mu Ino pořídila si nechal zarámovat.