Nikdy není pozdě
„Je konec,“ slyšel říkat svého „kata“.
Očekával příval bolesti, ale kupodivu nic necítil. Jen tupé tepání v hlavě a podivné šimrání po celém těle. Jako by někdo na něho použil prostorové jutsu spojené s Kuchiyose.
Nevěděl jak dlouho byl mimo sebe nebo co se dělo pak.
Probudil se v jakési temné místnosti obklopené šedivými dveřmi.
Z počátku si nepamatoval na nic, jen na šimrání a pohled červených očí…
Vydal se tedy do prvních dveří, které mu přišly na mysl.
Ani si nečetl nápis na nich, kdyby ano, věděl by kam vstupuje.
Nápis zněl: „Akademie.“
Dveře se zavřely a on náhle pochopil, kde to je. Proč tohle místo? Nenáviděl jsem to tu! Vždycky mě brali jako genia, neviděli ve mně nic jiného. Proto jsem byl nejradši sám. Bez nich, bez těch, kdož nerozumí pravé síle! Honilo se mu hlavou.
„Jsi to ty?“ klid byl narušen někým z jedné třídy.
Byl zaskočený, ne však šokovaný. Mohlo ho napadnout, že tu bude. Vešel tedy do té třídy, kde jako děti čekali na svého senseie. A kde pak v daleké budoucnosti bude jiný tým čekat na jiného senseie…
„Hm, kde ses tu vzal TY?“ zajímal se a o pár míst dál se posadil za lavici. Připomnělo mu to tolik vzpomínek, které už dávno odvály písky času. Na tabuli se skvěl nápis o času setkání a jméně jejich senseie. Jako tenkrát…
„Já už tu čekám drahnou chvíli, až zase budeme spolu. Jako kdysi. Nechybí ti ty časy?“ zajímal se bělovlasý muž, i když nevypadal vůbec staře, tím ho také vyrušil ze vzpomínek.
„Nechybí, Jiraiyo,“ odpověděl černovlasý automaticky.
„Škoda, víš něco o Tsunade? Vyváděla, co?“ v Jiraiyově hlase byl znát smutek.
„Nyní čelí hrozbě jak z Peinovy, tak ze strany Madary. A proč ti musím odpovídat?“ čertil se Orochimaru.
„Protože jsi jeden ze Sanninů. I ty se musíš změnit, abys čelil novým dnům,“ řekl záhadně Jiraiya.
„Nic nemusím. Předpokládám, že jsem mrtev. Škoda, já ten Sharingan tak moc chtěl…“ básnil Orochimaru.
„Ticho!“ okřikl ho znenadání Jiraiya. „Podívej se, venku trénují děti, aby byli dobrými shinobi,“ ukázal tím směrem Jiraiya.
„Cože?“ Orochimaru poprvé poslechl Jiraiyu. Spatřil tři děti a jednoho dospělého, jak spolu trénují!
Dokonce slyšel jejich hlasy, dokonce vnímal poryv větru, co na hřišti vál. Přestože zde nebylo otevřeno jediné okno.
„Ty šmíráku! Už si to udělal zase!“ naštvaně řekla mladá kunoichi, když ukončili trénink a Jiraiya si cosi zapisoval.
„J-já fa-akt nic neuděl-lal!“ bránil se vyděšený Jiraiya. „Sensei, řekněte něco! Já byl s vámi!“ obrátil se na Sarutobiho.
„Tsunade, opravdu byl se mnou.“ Zastal se svého žáka.
„To není fér, vy mu nadržujete!“ rozčilovala se Tsunade.
„Ehm,“ Orochimaru neměl chuť poslouchat stále stejné věci. „Jdu domů, pokud mě omluvíte, nebudu tady ztrácet čas se slabochy.“
„Cos to řekl? Dáme si férový boj a uvidíme, kdo je slaboch!“ bělovlasému chlapci zazářily oči.
„Ne, zase prohraješ,“ nic víc neřekl a byl pryč.
„Baka! Nechal ses vytočit jako vždycky!“ pronesl Sarutobi.
„Také jdu, tatínek mi chtěl cosi povyprávět. Mějte se,“ Tsunade odběhla.
Opět tu zůstali sami dva.
„Jiraiyo, pokud chceš být silnější než Orochimaru, začni se podle toho chovat. Uvidíš, jak ti všechno přijde snadné jako tvoje šmírování. Máš na navíc.“ Usmál se Sarutobi Hiruzen do západu slunce.
„Už chápeš?“ ozvalo se místností, když obraz vzpomínky zmizel a nahradila ho temnota noci, která tu panovala.
„Co mám chápat?“ Orochimaru byl zmatený z další osoby ve třídě.
„To, co před chvíli řekl Jiraiya. Tvůj čas ještě nenastal, ne tak jako pro nás. Změníš se, když to budeš nejméně čekat,“ odpověděl Sarutobi.
„Ber to jako radu do budoucna. Možná na to zapomeneš, ale změny se nezbavíš, příteli,“ mrkl na něj Jiraiya.
V tom Orochimarua zalil divný pocit.
„Vidím, že je čas, abys šel. Budeme tu na tebe čekat, jako na Tsunade. Pak bude zase tým Sarutobi pohromadě,“ vypadalo to, že se Hiruzen s ním loučí.
„Sarutobi-sensei má pravdu, budeme čekat. Až zas budeme spolu. Tentokrát navždy. Můj drahý příteli,“ usmál se na něho Jiraiya, i když bylo jasné, že zadržuje slzy.
Orochimaru zažíval opravdu jedinečný okamžik. Až zde pocítil pravé přátelství, spojující oba dva. Vlastně celý jeho tým. Proto nedokázal zastavit tu jedinou slzu, deroucí se ven. Pár minut vstřebával tento pocit.
„Mám ještě jednu otázku,“ Orochimaru cítil opětovné šimrání.
„Copak?“ pro jistotu už mluvil Sarutobi.
„Jak to poznám?“ Odpověď už neslyšel, dokázal jen odezírat ze rtů. „Poznáš,“ hledaná odpověď. „Počkejte, chci m-,“ další slova zanikla s rostoucím šimráním.
Obraz, těch dvou jak se s úsměvem loučí, zmizel. Nahradil ho jiný. Zažíval pocity deja vu, znovu před ním stál Uchiha Sasuke a čas se změnit…
Nebo nastal čas na další přetvářku?
Takže napsáno na popud událostí posledních mang.
Tohle je můj pohled na Orochimara.
Odkaz na obrázek: http://147.32.8.168/files/images/files_1868
čas se změnit… Nebo nastal čas na další přetvářku?
Toť otázka. Podle mňa Oroksicht bude chvílu hrát toho hodného a pak až nastane správná příležitost udeří. Ale k povídce. Je to příjemné počtení. Nijak nepřekvapý ani neurazí ale to rozhodně není na škodu.
"War. War never changes..."
málem sem se rozbrečela Jiraiya i Sarutobi mi moc chybí je to úžasná povídka
6.9.2016 se narodil můj synoveček je to nejlepší den na světě
Přetvářku, přetvářku, prosím prosím, přetvářku!
Neodolala jsem, abych ti sem nenapsala první věc, co mě napadla
Ale teď vážně. Je to povedená povídka. Líbilo se mi, jak jsi vzpomínkou uvedla Sarutobiho na scénu, bylo to nenásilné a takové snivé, což do tohoto „světa“ patří. A líbil se mi i konec, kde naznačuješ, že změnit se může, ale nemusí ^^ Bez toho by mi to na Orochimara přišlo moc idealistické a sladké, ale takto je to to pravé ořechové
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Kakari: To už je na tobě, co si zvolíš z tvého pohledu na něj.
Z mého pohledu je Orochimaru chladnej a lstivej (bodejť, když je napůl had ), jenže může to vše páchat ze svých důvodu, jako to dělal Itachi, či Nagato. Jen to pobral z té jiné strany.
Martina-hor: Oh, díky. Mě taky, ti dva chybí, ale díky Popiskovým misím je mohu zase vidět. Stejně tak Itachiho, Asumu a
davidjaho: Tuhle povídku jsem se snažila psát v rámci několika mých pohledů na Orochimara, jak to vidím, a konec ať si každý vybere, co by považoval za sobě vlastní.
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.