Letní večer 30

Hinata seděla venku a nesoustředěně se dívala před sebe, ale byl to spíš pohled do prázdna.
Proto leknutím téměř nadskočila, když ji Neji oslovil.
„Vyděsil jsi mě.“ špitla dívka zbytečně a podívala se do jeho nečitelné tváře. Neměla ráda, když se takhle tvářil, protože pak měla pocit, jako by byla v nevýhodě.
„Promiň.“ řekl Neji klidně a rukou naznačil jestli se může posadit vedle ní.
Když Hinata přikývla a on tak učinil, zeptal se: „Nad čím jsi vlastně tak hluboce přemýšlela?“
„Ani se neptej.“ odvětila dívka nervózně a trochu křečovitě se na něj usmála. Neviděla nic dobrého na tom, dělit se s ním o svůj pesimistický pohled na to setkání.
„Dobře. Nebudu se ptát.“ ujistil ji mladík a podíval se před sebe.
Mezi oběma na chvíli zavládlo hrobové ticho, ale Hinata věděla, že Neji si nepřisedl jen tak bezdůvodně, proto se zeptala: „Už jsi mluvil s Tenten?“
„Jo...jo, zítra mi dá vědět, chce si to rozmyslet.“ odvětil Neji a tíživé ticho tu bylo znovu.
„My dva přece nemáme komunikační problém ne?“ zeptala se Hinata nervózně.
„Ne to nemáme.“ ujistil ji Neji a dál se díval před sebe.
„Tak to vyklop, o co jde?“ pobídla do Hinata a předklonila se, aby mu viděla do tváře.
Neji se lehce usmál a otočil se na ni s prosbou: „Myslíš, že bys mohla s Tenten promluvit? Není si moc jistá tou večeří a doufala, že bys jí dala pár rad, jak se chovat u stolu.“
„Ty se snad u stolu chovat neumíš?“ vyhrkla zaraženě.
„No je to tvůj otec, znáš ho líp.“ konstatoval Neji s pokrčením ramen.
Dívka vedle něj si povzdychla a tiše řekla: „Můžu jí pomoct, ale jen těžko to bude stačit.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Neji nervózně a sám pro sebe se zamračil.
„To nic.“ vyhrkla Hinata s jaksi křivým úsměvem, ale Nejiho tím moc neuklidnila.
„Ven s tím!“ přikázal jí mladík dobře si vědom faktu, že dívka vedle něj nemusí odpovídat na žádné jeho otázky.
„To jen, že můj otec je dost náročný a nemyslím si, že by ho cokoliv přesvědčilo.“ odpověděla Hinata sklesle a smutně se na něj podívala.
„Osobně taky čekám, že to bude děs, ale musím to aspoň zkusit ne?“
„Jistě a já si ráda s Tenten promluvím.“ ujistila ho Hinata a donutila se k milému úsměvu. Byla by dost nerada, kdyby to ta večeře mezi nimi rozházela, ale bohužel to bylo dost možné. Její otec se jistě bude chovat nemožně a Tenten urazí.
„Díky, Hin, jsi opravdová kamarádka.“ řekl Neji upřímně a s vděčným úsměvem ji nechal o samotě.
„Není zač.“ špitla Hinata o dost zkroušeněji a zvedla se k odchodu. Čím dřív si promluví s Tenten tím líp.

Hinata šla vesnicí dost pomalu, protože se na podobný rozhovor moc netěšila. Jistě Tenten měla ráda, byla to i její kamarádka a o to míň stála o chvíli, kdy ji její otec urazí. Hnědovlasá kunoichi byla jednou z nejpříjemnějších a nejmilejších lidí, které Hinata poznala a byla to skvělá kamarádka, na kterou se mohla vždycky spolehnout, ale Hiashi jí pravděpodobně nedá šanci, aby mu to dokázala. Bude vidět jen dívku ze špatné rodiny a skutečnost, kterou si Hinata uvědomovala jen lehce. Tedy, že už spolu nebudou moct tvořit tým a rozpad skupiny je vždycky negativní pro kariéru jakéhokoliv ninji. Hiashiho samozřejmě nebude zajímat kariéra Tenten ale Nejiho.
Z ponurých myšlenek ji vytrhlo zaštěkání. Nebylo to takové to vysoké štěknutí ratlíka, ale hluboký hlas psa, kterého velmi dobře znala.
„Není ti nic?“ ozval se hlas jeho majitele, když si Hinata uvědomila, kdo stojí před ní.
„Ahoj, Kibo.“ pozdravila svého týmového kolegu a na malou chvíli ji napadlo, co by se stalo, kdyby spolu byli oni dva. Byl by to samozřejmě konec týmu, ale vyměnili by jen ji nebo Kibu, nebo by se rozpadli úplně? Potom ale všechny podobné myšlenky zahnala. Ne jen, že ona milovala Naruta, ale taky chlapec stojící před ní byl jak z divokých vajec, snad ještě víc než Naruto, a po holkách se snad ještě ani nezačal dívat.
Hinata se proto donutila usmát a pohladila Akamara, tak jak to dělala vždycky.
„Vypadáš, jako by tě něco trápilo.“ připomněl jí hnědovlasý mladík svou původní otázku, a po Akamarově štěknutí, dodal: „I Akamaru si to myslí.“
„Jde o tátu a hloupé tradice Hyuuga klanu.“ odvětila trochu neurčitě Hinata a pokusila se odejít.
I když ovšem Kiba občas působil dost natvrdle, snadno poznal, že mu Hinata neříká všechno: „Tak o jaké tradice jde tentokrát, Hin? A žádné vytáčky!“
„To vážně není důležité.“ odvětila Hinata i přes kamarádův příkaz a znovu se pokusila odejít.
„Nějaký souboj, kterého se musíš zúčastnit, nebo tak něco?“ pokusil se Kiba bezúspěšně hádat. Výraz její tváře mu už sám o sobě řekl, že na to jde špatně.
„Jde vůbec o tebe?“ položil v zápětí další otázku a tentokrát věděl, že se na správné cestě. „Takže jde o Nejiho.“
„Jak to víš?“ vyhrkla dívka překvapeně, protože podobnou dedukci by čekala spíš od Shina.
„Když jde o Hyuuga klan a nejde o tebe, vždycky to je Neji.“ konstatoval s jakýmsi uspokojením mladík.
„Dobře, nachytal jsi mě.“ přiznala Hinata a znovu se pokusila odejít.
„Ale pořád nevím o co jde.“ nenechal se odbít. „Pokazila se snad ta jejich poslední mise? Protože já jsem potkal Leeho a zdál se být v pohodě.“
„Nejde o misi.“ zabručela Hinata sklesle a jen pro sebe špitla: „Ale o Tenten.“
To ovšem udělat neměla, protože Kiba neměl jen skvělý čich, ale i celkem slušný sluch. „O Tenten? To spolu chodí nebo co?“
Kiba se zeptal spíš z legrace, ale její výraz ho vyvedl z omylu. „Cože?“ vyhrkl napůl překvapeně a napůl nadšeně. „To jako vážně?“
Hinata byla příliš zaražená, než aby něco řekla, nebo přemýšlela, a tak jen chabě přikývla.
„To je skvělý!“ vykřikl Kiba a v příštím okamžiku už před ní nestál. Hinatě ovšem až příliš dlouho trvalo si uvědomit, že se její kamarád zřejmě rozhodl o tuhle skvělou novinku podělit se zbytkem přátel a ona by ho měla zastavit dřív, než tohle malé tajemství budou vědět všichni.