Ano Ko no Inochi - kap. 06: Sourozenec

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi
Sai

Další den se Sasuke ještě převracel v pohodlné posteli, i když už byl téměř čas oběda. V tuto chvíli většinou býval doma sám jen s matkou, ale ta byla vždy několikrát do týdne pryč a dnešek nebyl výjimkou, tudíž si mohl vyspávat do kdy jen chtěl.
Avšak, když si v klídečku a pohodlíčku užíval zaslouženého spánku, vyrušil jej chrastot nádobí.
„Áh! Copak není dneska máma na babský jízdě?!“ stěžoval si a přikryl si obličej polštářem.
„Ale počkat,“ vypadlo z něj poté, jakmile si tvář odkryl.
Máma tu určitě není… A kde je vlastně Yū? Copak jsem mohl ztratit ducha? Přenesl se do mysli, když v tu chvíli se ozval další rachot.
„A co je kruci tohle?!“ vykřikl, načež se konečně zvedl z postele a zamířil ze svého pokoje pryč aneb po schodech dolů do obýváku a pak ještě doprava, kde se nacházela kuchyně.

„Panebože… Co to vyvádíš?“ vyhrkl, když se mu naskytl pohled na zvláštně vypadající Yū.
„Seš celá mokrá,“ konstatoval, „A to na hlavě je udon? Bože, o co se to tu pokoušíš? Uvařit se?“ rýpl si a dívka mu věnovala nabubřelý výraz.
„Ne!“ odfrkla, „Jen jsi tak dlouho spal a už byl čas na jídlo, tak jsem si řekla, že ti něco uvařím. Ale jak se zdá, tak jsem na to levá,“ zazoufala.
„No né asi. Naposled, když si žila, ti bylo deset a to jsi dokázala vařit leda tak z písku,“ opáčil Sasuke posměvačně.
„Tak ale teď jsem jak sedmnáctiletá, no ne? Tak jsem to zkoušela! Když jsem vyrostla fyzicky, tak proč ne i ve zkušenostech?“
„Nebyla jsi tu, aby ses to naučila… a já nevím, proč vypadáš jako teenager, když jsi tehdy byla dítě.“
Proč to pořád říkám? Je to jako bych ji neustále chtěl připomínat, že zemřela… To, že to doteď brala tak s klidem a úsměvem, ještě neznamená, že to můžu říkat tak v pohodě, ne? Co když to jen hraje, abych se s její smrtí vypořádal snáz, k čemuž asi potřebuje, aby s tím byla smířená i ona, ale ve skutečnosti ji to furt trápí? No, prostě odteď si budu opravdu muset dávat pozor na jazyk.
„No jo, no! Ale tak se to chci naučit aspoň teď! A je jedno, jestli jsem sedmnáctiletá nebo desetiletá verze!“ nedala se dívka a otočila se zpět k plotně, aby ve svém jídelním experimentu pokračovala.
Verze?
Ovšem po chvíli z hrnce vylétla další snůška nudlí a přistála ji opět přímo na hlavě. V tom okamžiku se Sasuke hlasitě rozesmál a dívka, stojící zády k němu, nahodila opět nabubřelý výraz s nafouklými tvářemi. Její vážnost ještě doplnilo několik nudlí, když jí z vlasů sjely k zemi.
Sasuke v tu chvíli začal spíše prskat o sto šest, jak se snažil svůj neústupný smích potlačit… i když zatím neúspěšně.
Tuto poklidnou a smějící se atmosféru však narušilo odhrnutí vstupních dveří, což konečně způsobilo, že se Sasuke uklidnil a zpozorněl. Yū také nechala svůj nabručený výraz zmizet a otočila se směrem ke vchodu do kuchyně. Oba chvíli napjatě a tiše vyčkávali, co bude dál.
„Sasuke?“ hlesl čísi hlas.
Itachi? Co ten tu dělá?
Mladý Uchiha se poté otočil na drobnou dívku, aby zjistil, že je stejně mimo jako on sám.
Kruci! Teď mě tak napadlo, že jestli mě nenajde, tak to tu bude prohledávat a pak půjde i sem… a co teprve ten binec?
„Co je?“ vrátil mu raději nazpět a rychle se vydal pryč z kuchyně do obýváku.
„Á, tady jsi,“ pronesl Itachi, když spatřil svého bratra a vydal se naproti němu. Avšak hned na to zbystřil a v chůzi se zastavil.
Matte yo!* Proč byl v kuchyni? Obvykle tam ani nepáchne, radši si jídlo nechává donést přímo do pokoje.
„Ehm… Cos tam dělal?“ tázal se poté, když mu došlo, kde jeho mladší bráška byl.
„Nic… to tam mám snad zákaz?“
„Ne. Jistě, že ne… Jen je to zvláštní,“ hlesl nevěřícně starší z bratrů, načež se zvědavě dal opět do kroku.
„Kam jdeš?“ tázal se Sasuke, když jej Itachi míjel. Odpovědi se však nedočkal.
Ježiš… to jde do kuchyně? Bože! A co ten binec? Ten mě pěkně seřve…

„No, téda. Sasuke!“ zaslechl z kuchyně bratrův hlas.
A jéje. Sasu se tedy nervózně rozeběhl zase nazpátek do místnosti, kde teď vládla jídelní pohroma, že bylo divu, že něco nepopsatelného nevisí i ze stropu, aby si vyslechl snad káraní.
„Myslel jsem, že umíš vařit,“ opáčil Itachi, když Sasuke sotva stanul na prahu místnosti.
Co teď? Co mám říct? Musím to hodit na sebe, to je jasný, ale jak? Ví, že jsem nikdy nic nezkazil, když sem vařil, takže? Co třeba, že jsem dal vařit udon, ale byl jsem příliš dlouho pryč, že to začalo bublat a vylítávat z hrnce ven? Ne, to není ono… Chce to něco uvěřitelnějšího.
„Um, no… já,“ snažil se něco říct, zatímco mu v mozečku šrotovalo několik právě vymyšlených výmluv.
„Anebo to má na svědomí snad ta Yū?“ tázal se přemýšlivě starší Uchiha a mladšímu se zatajil dech.
„Nic neříkáš,“ pronesl po chvíli, „Takže jo?“
„Přestaň mi laskavě už číst myšlenky! Ale jo, i když si teď asi myslíš, že jsem cvok, tak jsem to vážně neudělal!“ pěnil Sasuke.
„Já ti do hlavy přece nelezu. A nikdy jsem tě nepovažoval za blázna. Dokážeme pouhým dechem vyvolat oheň, proč bychom nemohli vidět i duchy?“ říkal klidně a vyrovnaně, což mělo za následek, že na něj teď Sasuke koukal s otevřenými ústy dokořán.
„Takže… je teď tady?“ tázal se poté ještě Itachi a Sasuke sjel pohledem na drobnou dívku se světlýma očima, která stála kousek za jeho bratrem.
Náhle se však začal dusit smíchy, jak se zničehonic začal zase smát a zároveň to chtěl zadržet. Itachi mu věnoval nechápavý výraz.
Tak tohle jsem vážně nečekal. Měla takovýho času, ale nechala si ty nudle na hlavě. A co teprve ten její výraz.
Brácha na mě teď čumí jako na idiota, ale asi mu už musí dojít, že tu vážně je… anebo to snad teď bere tak, že ho tahám za nos a je to jen vtip? No.. na druhou stranu by to bylo i fajn, ale… Vždycky jsem mu chtěl svěřit tajemství a hlavně, aby ve mně věřil… Musím se přestat smát, nebo o jeho důvěru přijdu.
„Co se děje?“ tázal se zmateně Itachi a otočil se ke kuchyňské lince, na kterou jeho bráška tak pobaveně koukal.
„Jo… je tu,“ dodal Sasuke na vysvětlenou, když konečně zdolal ten nespoutaný smích.
„Kde?“
„Za tebou,“ Itachi se tedy okamžitě otočil, ale kromě bublající směsice čehosi, co nevypadalo zrovna lákavě a k jídlu, nic dalšího nevykoukal.
„Vážně není vidět. Když ale udělala tohle, znamená to, že se věcí dotkne a neprojde skrz ně, ne?“
„Jo. Dokonce i já se jí můžu dotknout. Je jako živá, že mám pocit, že vážně existuje… ale spíš jen v mojí hlavě,“ opáčil Sasuke a Itachi se zamýšlivě zamračil.
„Tak ať něco zvedne, shodí nebo tak něco,“ navrhl poté.
To by vyřešilo můj problém. Ukázalo by to, jestli ji vidím jen ve své hlavě anebo tu skutečně je. Jenže, co když nechce, aby o ní někdo věděl? Vůbec se nezajímám o to, co chce ona.
Podíval se na ní a v tu chvíli mu věnovala milý úsměv. Poté se k němu ještě rozešla.
„Co to je?“ tázal se s vykuleným výrazem Itachi, když tak zíral do prázdna.
„Co? Vidíš ji?“
„Ne.. ale vidím vznášející se udon,“ dodal a Sasuke se na dívku zadíval, „No, má to na hlavě, no…“ při vysvětlování se musel opět trochu pousmát. Tentokrát Itachi na to jen souhlasně pokýval hlavou.
„Tak… mám pro tebe dobrou zprávu. Opravdu nejsi cvok,“ konstatoval poté.
„No, to je fajn, ale stejně to nikomu neříkej,“ požadoval Sasuke.
„Neboj,“ souhlasil jeho bratr, „Hele… a kam vůbec jde?“ dodal poté zmateně, když tak sjel pohledem ke dveřím.
„Cože?“ nechápal Sasu a Itachi pouze prstem ukázal, jak ony nudle ve vzduchu kamsi odlétají.
„To by mě taky zajímalo,“ špitl zmateně Sasuke, když se otočil směrem, kam druhý Uchiha ukazoval, „Yū!“
Hned poté se oba za ní vydali, aby zjistili, že se v obýváku vyskytuje nezvaný návštěvník. Sasuke se při zjištění, kdo jím je, zarazil.
A dopr... Jestli slyšel náš rozhovor, tak jsme v háji. Proč tu kruci je?
„Ty… Ty vidíš mojí sestru?“ ukázal černovlasý mladík na Sasukeho, jež provinile sklopil hlavu k zemi.
„Přeci jen je to Ai-tan,“ vyhrkla Yū zasněně, když stála v otevřených dveří do kuchyně a jeho hlášku na Sasukeho adresu úspěšně ignorovala, „Promiň! Nechtěla jsem tě opustit,“ vzlykla na to, načež se k němu rozeběhla.
„Proč ty? Proč né já?“ vyjekl.
„Saii, uklidni se,“ snažil se Itachi.
„Já nevím. Taky to nechápu,“ opáčil Sasu provinile.
„Chci jí taky vidět! Není to fér… měla se objevit mě. Proč se neobjevila? Proč zrovna ty?! Byli jste jen kamarádi, zatímco já jsem její rodina!“
„Včera… jak jsi mě viděl ve vesnici, tak to jsem chtěl jít zrovna za tebou. Doufal jsem, že ji taky uvidíš, ale ukázalo se, že ne. Celou dobu na tebe myslela a vím, že ty na ni taky. Nechtěl jsem ti ji vzít, opravdu,“ obhajoval se Uchiha.
Co ten provinilej ksicht?! Ať řekneš cokoliv, nic to nenapraví. Stejně ji budeš vidět ty a né já. Řeči mi jsou k ničemu!
…Vím, že za to nejspíš nemůžeš. Doufám. Ale štve mě to, že se prostě nedokážu uklidnit! Smutek z její ztráty mě ovládal celou tu dobu. A teď, když jsem zjistil, že tu je její duše, všechno to prostě vyplouvá napovrch. Tak moc mi chybí, že jsem se uzavřel do sebe, ale žil jsem tak nějak dál, protože jsem si myslel, že by mi to jinak neodpustila.
To, že někoho, na kom mi záleží víc než na sobě, ztratím… Znovu jsem to utrpení prostě nechtěl zažít, že jsem svoje city vypnul. Ale teď? Ta, kterou jsem ztratil, se vrátila… ale ne ke mně a to bolí. Už nevím, jak se mám cítit a co mám dělat.
Chci jí vidět, obejmout jí…
Je pěkně dlouho ticho. Nejspíš o tom přemýšlí a uspořádává si to.
„Kde je teď?“ tázal se po chvíli ticha Sai. Sasuke na něj celou dobu koukal rentgenovým pohledem a vyčkával, co z něj nakonec vypadne.
„U tebe… Je ráda, že tě vidí,“ tlumočil Sasu a Sai očima hledal, kde by mohla být.
„Chce vědět, jestli tě smí obejmout,“ optal se ještě Uchiha po chvíli, když se k němu Yū otočila.
Sai jen vykuleně kývl a dívka tak učinila.
Cítím to… Opravdu mám teď nějak těžší krk i ramena. Jakoby tam někdo visel. Když teď zvednu ruce, ucítím ji? Nebo ne?
„Už?“ zeptal se pro jistotu, aby si ten tlak jen nenalhával.
„Jo,“ přitakal Sasu, načež přišel blíž ke svému starému příteli, „Když dáš takhle ruce, budeš jí to oplácet,“ opáčil a nastavil mu ruce kolem dívčina pasu.
„Cítíš ji?“ tázal se poté.
„Mám ten dojem, že ano… Je to jako takovej pocit, že sahám na vážně hustou mlhu nebo tak něco. Není to přímo, že cítím jí, ale spíš její duši.“
Poté se jen na Saiově tváři začal pomalu rýsovat spokojený usměv, což způsobilo, že i oba Uchihovic bráškové se nad tímto opětovným shledáním začali sladce usmívat.

„Opravdu tu je, že jo? Yū se tu zjevila. Nikdy bych ničemu takovými nevěřil… Ale teď… Je to jako… jako by prohnala ruku… mým nitrem…“
Náhle Saiovi z úst stekl po bradě pramínek karmínové krve. Oba bratři vykulili v tu chvíli oči a otevřeli ústa dokořán hrozivým překvapením.
„C-Co to je? Yū! Co to kruci děláš?!“ zděšený výkřik se nesl po celém Uchihovském sídle.

___________________
* Počkat!