Přízrak je Stín? Baerama burora – díl 29.

„Já ji přetrhnu! Ještě mi píše, že je u kamarádky a učí se!“ zuřil Kabuto, když mu Maxim vylíčil přijetí Mio do Shiovi skvadry.
„Zdá se, že Mio je spokojená. Dokonce se stala vrchní šéfkou elektronické sekce. Navíc vymyslela bludiště, kde málem Naru…“ pozdě se Maxim praštil přes pusu.
„Cože?“ tohle všem došlo.
„Proto Přízrak tak rychle zmizel. Chtěl jít po teplé stopě. Jenže kde je teď?“

„Nějaký čas budu mimo dosah. Mám zrovna cosi důležitého k vyjednávání.“ Dodal Naruto, když se s Nejim od hlav přesunuli sem.
„Dobře, stejně si vždycky děláš věci po svém. Mě do toho netahej!“ bránil se Neji.
„Souhlasím. Jen nech Hanabi, chvíli bude naštvaná. Pak jí to dojde.“ Odhadoval Naruto.
„To vím i bez tebe. Zadám ji nějakou lehčí misi. Pokud je to vše, cos mi chtěl…“ tím Neji naznačoval ukončení téhle šarády na zlého Naruta.
„Nemám nic dalšího.“

Hanabi se stále třásla po celém těle. Zalezla do svého pokoje. Jako už tolikrát předtím. Jak kdysi záviděla Hinatě Naruta. Sama Hanabi nechápala z jakého důvodu se jí líbil právě on.
Nikdy neviděla Hinatu se jakkoli mračit, nebo nedej bože třást.
Tak jak to mohla vydržet? Ptáš se? Jednoduše. Nebyla děcko. Postavila se tomu čelem, stačí jen, aby se ti líbání a vzájemné dotyky zamlouvaly. Ostatní jde samo!
„Nech toho!“ okřikla své vnitřní já.
Nenechám, ty víš, že mám pravdu. Ty se netřeseš strachy, to touha a chtíč tebou lomcují. Jen si to přiznej! Chceš Naruta do postele!
„Nechci a nikdy nebudu!“ Hanabi věděla o své chabé výmluvě. Sama si brzy přijde pro další polibek. To na sobě nenáviděla nejvíc. Neutuchající lásku k Narutovi. Tolik let potlačovanou. Nyní živou a o to více spalující.
Přijde den, kdy požádáš Naruta o něco víc. Pak okusíš pravou podstatu lásky.
„Nikdy!“ Rozplakala se nad svojí bezmocí tohle ovládnout.

Mio se vrátila brzy do práce. Neviděla důvod odkládat něco, co ani odklad nepotřebovalo.
„Jsme rádi, že jste zpátky,“ přivítali ji v novém dni, dalo se těžko hodnotit, kvůli umělému osvětlení v základně.
„Já také. Dáme se do práce. Co po nás chtějí dalšího?“
„Tady máte seznam.“ Podal jí ho.
„Žádné překvapení. Nějaké novinky?“
„Ano, jeden z našich lidí se ukázal jako zrádce.“ Řekl věcně Kazuya, její zástupce.
„Který?“ zeptala se Mio, aniž by vzhlédla od papírů.
„Říkal si Sango, což Shi-sama vždycky považoval za podezřelé. Několik lidí ho na to upozornilo. Nedbal a tady to má,“ poslední slova se opovážil zašeptat.
„Neznám,“ to částečně lhala. Znala ho od brášky. Několikrát ho spatřila u nich doma. Jak se na něčem domlouvají. O to větší šok zažila, když ho poznala.
Byla dost rozumná, aby mlčela. Od brášky se jednou dozvěděla o smrti jeho kolegy kvůli zfalšované informaci.
„Nedivím se. Přece jen si tu nová.“

Nagato v duchu běsnil. Nezuřil jen na sebe, ale největší vztek směřoval k Narutovi. Vysmíval se mu za zády tím jeho slavným špehem!
Tohle nemohl vystát! Musel se nějak vybít. K tomu sloužil „sklep“. Sklepy se vyznačují chladem a něčím, co chcete uchovat. Zde to tak docela neplatilo. Tomuto „sklepu“ se říkalo „Krvavý“, na tomto místě si mohl Shi zabíjet podle libosti.
Jako dnes. Naštěstí díky jeho lidem, se zde pokaždé někdo našel.
Nechte člověka týden na temném a chladném místě a uvidíte, jak se pak vrhne na jakéhokoliv člověka z čiré chuti po jídle. I po syrovém…
„Tak jen pojďte živé trosky!“
„Sklep“ byl dokonale uzavřen. Nikdo na základně neslyšel řev umírajících. Mlaskavé zvuky, jak Nagato zabíjel. A už vůbec ne to, jak se zbytek přeživších snaží ukořistit kusy masa, co ještě před chvílí tvořilo člověka.
Absolutní obraz kanibalství. Stvořený jen proto, aby se Nagato mohl vybít z hněvu.
„Nažerte se moje malé krysy.“

„.. to je pro naše semináře vše. Všem bych chtěla poděkovat za tak hojnou účast. Jen je mi líto, že končíme. Pokud byste měli zájem, můžete si u svého stálého učitele vyzvednout vaše práce. Budete je jistě potřebovat. Děkuji a snad v budoucnu se uvidíme. Ne jako student/učitel, ale jako kolegové. Jménem Sanada a mě, Haruno Sakury tímto prohlašuji vaše studium za ukončené. Máte právo se stát hrdými mediky v ANBU. To je opravdu vše. Můžete jít.“ Rozloučila se s nimi Sakura.
Poslední zde zůstal Soijiro.
„Máš ještě nějaký dotaz?“
„Ano, proč jste se mě neptala na Kuroie-san?“ oplatil Soijiro otázku otázkou.
„Není potřeba to rozvádět. Vím, kdo to je. Pokud bude chtít navázat kontakt, ráda ho uvidím. I jeho synovec,“ Sakura se otočila k odchodu. Na chvíli se zarazila. Obrátila se a padla tolik očekávána otázka: „Neviděl si v blízkosti Itachiho nějakého blonďáka?“
Soijiro znejistěl, nechtěl lhát. „Ne, neviděl. Jeho blízký přítel má vlasy hnědé.“ Viděl, jak Sakura posmutněla. „Je mi líto.“
„V pořádku, stejně si myslím, že Naruto žije.“ Opravdu poslední slova.

„Itachi, neměl by ses jít rozloučit se Sakurou?“ nadhodil téma Sanado.
„Ani ne. Stále nenastal správný čas.“ Tipl si Itachi.
„Jak dlouho tu ještě budeš sedět? Vždyť ona je matkou syna tvého bratra! Proboha je to tvoje švagrová!“
„Právě proto! Nebudu se v téhle věci nikomu zodpovídat!“
„Co je tu tolik řevu po ránu?“ vykoukl ze svého pokoje Naruto. Samozřejmě se nesvěřil s tím svitkem, bludištěm a Hanabi.
„To nic, jen je tady Pan Uchiha pěkně tvrdohlavý.“
„Žádná novinka, pro příště se běžte vyhádat ven, ano? Tady jsou i lidi, co chtějí spát,“ přidal se Maxim.
„No jo,“ odsekl Itachi.
„Beru na vědomí. Co se Sakury týče, řeknu ti ještě jednu věc. Jen jsem chtěl, aby se mezi vámi ledy prolomily. Nenáviď mě, jestli chceš. Už pro tebe nehnu prstem!“ tichý leč hrozivý hlas.
„Neprosil jsem se o to. Svůj život si zařídím s dovolením sám!“ hlučně práskl dveřmi. Potřeboval na vzduch. Ať chtěl nebo ne. Sanado měl pravdu.

Opět přišel pozdě. Sakura i se Shisuiem odešla zpátky do Konohy. Chtěl ji říct tolik věcí. Možná nejhlavnější, zdali by mohl vídat svého synovce.
Vydal se tedy po „stopě“. Cestu do Konohy znal nazpaměť. Nečinilo mu jít rychleji než mohla Sakura s malým dítětem.
Dohnal je po skoro hodině.
„Sakuro!“ volal už z dálky. „Sakuro!“
„Copak?“
„Chci ti něco říct,“ najednou nevěděl jak dál.
„Jen do toho.“ Povzbuzovala ho Sakura.
„Jestli bych mohl vídat Shisuie.“
„Pokud šlo o tohle. Myslím, že je to jasné. Můžeš. I když pro něj si jen strýček, co zmizel.“ Sakura se mírně pousmála. „Vidím ti to na očích. Co dalšího máš srdci,“ dodala.
„Nevím, jak jen to formulovat. Slova na to nestačí.“
„Tak mi to ukaž,“ měla už nejistou představu, co by to mohlo být.
„Slib mi, že mi pak jednu nevražíš.“
„Podle toho, co to bude. Slibuji.“
„Děkuji,“ rychle se nadechl a políbil Sakuru. Nebránila se, jen vyčkávala. Pak to přišlo! Začala reagovat na jeho prohlubující se polibky. Ruce vískaly jeho vlasy. Byla ztracená, takovou vášeň nezažila už hodně dlouho. Vlastně, co Sasuke…
Tehdy Itachi vycítil její změnu. Odtáhl se. „Promiň, vím, udělal jsem to moc brzy. Nemohl jsem si pomoci.“ Otočil se k ní zády.
„Než odejdeš, máme vinu na tom oba. Dopřejeme si nějaký čas. Při návštěvách si můžeme promluvit, bereš?“
„Možná, bude to trvat, mám teď opravdu těžkou misi, až po ní se můžu konečně zajímat o mého synovce a o tebe,“ polibek na čelo a v tu ránu byl pryč.
„Mami, kdo to byl?“
„Tvůj opravdový strýček. Bratr tvého otce,“ vysvětlila Sakura.
„Chtěl bych poznat oba,“ řekl Shisui. Tím ho Sakura pevně objala. Neplakala, jen se zamýšlela nad Itachiho chováním… vlastně i nad svým.

„Svolal jsem vás, protože je načase tohle celé ukončit. Kdo jde se mnou?“ hřímal Shi.
Celý dav skandoval: „Všichni!“
„Jak jsem rozkázal, svolejte všechny své kumpány. Kumpány těch kumpánů. Musí nás být, co nejvíc! Chci zničit Konohu a Sunu, jednou provždy! Ať bratříček vidí! Kdo jde se mnou?“
Dav se vyburcoval k obrovskému řevu: „Všichni!“
Mio se vedle Shia necítila vůbec dobře. Její šance ho změnit klesala každou další hodinou, každým uplynulým dnem.
Ale jak změníte stvůru? Jde to vůbec? Přemítala.
„Čas změnit dějiny nastal! Kdo se chce připojit?“
Davem se vznesl doslova psychopatický řev. Co bylo na této scenerii děsivější bylo hromadné řinčení kovu o kov.
Poslední střet byl tady. Rozhodne prostá miska vah osudu. Je jen na ni, kterou stranu, lépe řečeno bratra si vybere.