Naruto - Buraddishadou I. :Cesta

Vycházelo slunce. Obloha měla barvu krve.
„ Tady jsem hotová.“ Prohlédla jsem si nebe a poté krajinu, v které dřív stála vesnice.
„Měla bych uklidit ten nepořádek.“ Všude kolem ležela mrtvá bezvládná těla. Zasunula jsem katanu do pouzdra na zádech.
„Kuchiyose no jutsu!“ Složila jsem pečeť a kolem mě začali létat stovky vran. Pokynula jsem rukou a ony se rozletěli ke všem tělům v okolí. Netrvalo dlouho a místo vypadalo jako nedotčený kus přírody. Zamířila jsem směrem k temnému lesu. Nebylo kam spěchat.

Po pár dnech chůze jsem se dostala k hoře. Přiložila jsem prsty ke rtům. Kus skály zmizel, byla to iluze. Vešla jsem dovnitř, když sem se rozhlédla, vesnice byla jako vždy tichá. Strážní mě přivítali a zavedli k veliteli.
„Nejspíš jsi splnila misi úspěšně. Jinak by ses ani nevracela jak tě znám.“ Otočil se na mě starý muž.
„Víš, mám pro tebe překvapení moje milá.“ Kývnul a kolem mě se shromáždilo několik ninjů.
„ Je mi opravdu líto že to tak musí být. Už nám nebudeš užitečná.“
„Vážně si myslíš, že se nechám tak snadno chytit? Na tohle jsem čekala už dlouho.“ Tasila jsem katanu a zaujala bojový postoj.
„Na co čekáte? Máte strach?“ Těmito slovy se mi povedlo vyprovokovat protivníky. Vrhli se na mě a já pár pohyby všechny usmrtila.
Netrvalo dlouho a kolem mě se sesypali všichni ninjové vesnice. Pod maskou se mi utvořil potěšený úsměv a v očích mi zajiskřilo.

Podívala jsem se na všude ležící mrtvá těla mých bývalých spolubojovníků a nevinných vesničanu. Však jediný, který dýchal, byl muž, jenž se mi pokusil vzít život. Přišla jsem k němu a kopla do jeho zbídačeného těla.
Moje katana se mu zabořila hluboko do srdce.
„Teď už můžu jít.“ Loudavými kroky jsem vyšla ven. Začalo pršet. Já se ale nezastavila.
Uplynula dlouhá doba a já se dostala do země Ohně. Měla jsem namířeno do skryté listové vesnice. Je to dlouho co mě odvedli pryč z mého rodného města. Je to dlouho co mě odvedli na neznámé místo do vesnice temnoty.

Rozhlížela jsem se po vesnici, která mi byla tak známá. Začala jsem okamžitě přemýšlet, kde ho mám hledat. Prošla jsem každou uličku a nakonec mi nezbylo nic jiného než se jít podívat na monument, dnes už pěti Kage. Opravdu tam seděl, zabraný do knihy. Udělala jsem pár kroků a dotkla se jeho ramene. Prudce se otočil a chvíli se snažil rozeznat můj obličej pod maskou. Potom, sem jen ucítila pevný stisk jeho obětí. V očích se mi objevili slzy, které jsem netajila.
„Tolik si mi chyběl.“ Zašeptala jsem bolestivě.
„I ty mě.“ Jeho stisk zesílil.