Jednou pochopíš, viď?

Šel. Pořád a bez přestávek. Už ani nevěděl, jak dlouho tím starým a zašlým tunelem putoval. Jemu samotnému to připadalo jako věčnost. Ne že by se nepokoušel zastavit. Zkusil to, a hned několikrát, ale bez úspěchu. Nemohl se zastavit. Nezbývalo mu nic jiného než čekat, kam ho vlastní končetiny zavedou. A to bylo pro ninju takové velikosti lehce proti srsti. Čas se ale vlekl šíleným způsobem a chlapci zvolna docházela trpělivost. Všechno bylo tak navlas stejné, že ani nevěděl jestli se skutečně pohybuje, nebo jen šlape na místě.
Jak se sem vlastně dostal? Vždyť jen co otevřel oči spatřil šedé, napůl zbořené zdi jakéhosi tunelu. Navíc, v tu chvíli byl už na cestě.
No, mladý ninja šel stále dál a dál, hlouběji do neznáma. K pocitu strachu se zvolna přidala i paranoia. Někdo ho sledoval. Nebo spíš něco? Pak uslyšel ty hlasy. Tichý šepot. Začal pochodovat svižněji. Viděl oči. Všude na stěnách byli oči. Koukali na něho skrze sharingan. Po čele mu stékal třpytivý pramínek potu. Kam se to proboha dostal? Šeptání najednou přešlo v křik, a křik v téměř nelidské vřískání.
"Zabil! On zabil! Nás všechny... Je to zrádce! Zrádce!"
Muž se dal téměř okamžitě do běhu. Opět získal kontrolu nad svým tělem, už dokázal ovládat vlastní nohy.
Byli všude, ty tmavé postavy. Natahovali k němu zkrvavené ruce ve snaze ho uškrtit. Oni, ti které zabil. Členové Uchiha klanu se objevovali jeden po druhém, v tom nejspíš nekonečném tunelu.
"Vrah! Zaslouží bolest! Drápat, škrtit ať teče krev!" křičeli bestie.
Ninja kličkoval. Snažil se vyhnout množstvím tvářím, které tak dobře znal. Konec byl v nedohlednu, zato naříkajících postav stále víc. Bál se, jako ještě nikdy. Krvavé slzy mu stékaly po tvářích. Všude jen tak rudá tekutina. V jeho životě byla jen krev.
"Omlouvám se, omlouvám se..." šeptal nepřítomně.
Chtěl zmizet. Utéct pryč z toho pekla. Další krok ale nedopadl přesně podle očekávání. Země povolila a on se propadl. Padal stále níž a níž. Ani tady však nebyl osvobozen. Spatřil své vzpomínky. Putovali spolu s ním směrem dolů. Vraždy, smutek a krev. To byl celý jeho život.
Nakonec dopadl na tvrdou, nejspíš mramorovou podlahu. Člověk by mohl namítnout, že něco takového přece nemohl přežít. Na tomto místě ale nebylo vůbec nic nemožné. Přesto mu trvalo několik minut, než se dokázal znovu postavit na nohy. Možná by bývalo lepší, kdyby jen zůstal ležet.
Naskytl se mu ničím nerušený pohled na čtvrť Uchihů, zrovna v tu osudnou noc. Tmavé zorničky se mu leknutím rozšířily.
Všude byla krev, ale nebyl slyšet žádný křik. Přece jen, byl to Anbu. Dokázal svou práci vykonat nepozorovaně, bez důkazů. Měl tu čest sledovat sám sebe při práci. Všechno si pamatoval. Tu malou holčičku, i její matku co mu když byl malý nosila dobroty. Jejich obličeje se mi navždy vryli do paměti, ostatně jako tucty dalších.
A pak ho spatřil. Objevil se on, jeho milovaný malý bráška. Skrz tělo měl čerstvě proraženou katanu. Tu jeho. CO SE TO DĚJE?!
"Zabil jsi mě..." zašeptal Sasuke a pomalu se přibližoval. Každým krokem blíž a blíž.
"Tu noc si mě zabil uvnitř. Nechal si mě tu samotného a vše si mi vzal. Teď je řada na mě, abych bral životy."
S těmi slovy se bláznivě usmál. Celý obličej mu pokrývaly jizvy. Pobledlý hrdina ani nevnímal zvuk svištící katany..

"Sasuke!" probral se s křikem Itachi. Vždy měl špatné sny, ale tenhle patřil rozhodně k těm nejhorším. Automaticky si otřel kapičky potu a jedinou, rudě zbarvenou slzu. Rozkašlal se. Moc času už mu
nezbývalo. Znovu se uložil, tentokrát už k bezesnému spánku.
"Sasuke, jednou pochopíš. Jednou."
Usnul.