Přízrak je Stín? Suna, místo setkání – díl 25.

„Proč musíme chodit zrovna na její přednášky?“ zajímal se Soijiro poté, co se to dozvěděl.
„Protože ona je nejlepší medička po celém ninja světě,“ odpověděl Itachi.
„Nebývala to Godaime Hokage, Tsunade-sama?“
„Použil’s správný čas. Bývala. Kolikrát ti musím říkat, že jednoho dne žák překoná svého učitele? Tahle dívka se u ní učila. Znám ji přes mého…“ nestačil doříct, když do haly vstoupila přednášející. Celá hala okamžitě utichla.
„Zdravím vás, jmenuji se Haruno Sakura a budu váš průvodce po semináři. Jak jistě víte budeme se tu scházet dva týdny vždy druhý den. Pokud něčemu nebudete rozumět, stačí zvednout ruku. Mohu poskytnout i soukromé hodiny. Je mi jedno, zdali si budete psát nebo ne. To je na začátek. Teď vás seznámím s našimi body. První body se týkají…“ Itachi se rozhodl, že ji oplatí jeho přerušení. Zvedl ruku.
„Ještě jsme nezačali a vy už máte dotaz? Ven s ním,“ Sakura byla trpělivá.
„Zkouším jestli to funguje!“ zaznělo od Itachiho. Kdyby neměl masku ANBU, už by mu na tváři přistála Sakuřina pěst. Jasně se smál.
„Tak poslyšte, nejsem tu pro zábavu, ale z toho jediného důvodu, Gaara-san a Sanado-dono mě o to požádali. Pokud nechcete, abych se naštvala, buďte zticha!“ sice měla trpělivost, ovšem tohle je vyloženě drzost!
V hale to zašumělo. Nebylo zvykem, aby Kazekageho takhle někdo tituloval.
„Vrátíme se k našemu semináři.“

„Volal jste mě Hokage-sama?“ Sakura vplula do Nejiho kanceláře.
„Ano, přestaň mě tak oslovovat. U svých přátel to nechci, aby mě takhle titulovali,“ ohradil se Neji.
„Dobrá, copak máš na srdci, že jsem zde?“ zajímala se Sakura.
„Mám pro tebe misi, Kazekage-san a Ukikaze-san chtějí, abys vedla seminář pro nové mediky. Je to na dva týdny.“
„Ráda bych. Ukikaze-dono nemá čas?“
„Ne, bohužel, je na důležité misi. Tys mu hned padla na mysl. Vím, je to na delší čas.“
„V pořádku, pokud si budu moci Shisuie vzít s sebou.“ Jediná podmínka.
„To by šlo, ale kde v Suně najdeš někoho, kdo ti syna pohlídá?“
„To už nechte na mě.“
„Dobrá.“

„Souhlasím, Haruno-san je schopná, aby to za mě vzala. Víte přeci, že ten čas budu pryč.“ Sanado byl rád za takovou náhradu.
„Je, jak jsem právě obdržel rychlo-depeši bere s sebou i svého čtyřletého syna,“ oznámil Gaara.
„To je dobře, aspoň se seznámí, ne?“ Tím Sanado narážel na přítomnost Itachiho.
„Možná. Kdy vyrážíš?“
„Už zítra časně z rána.“
„Mohu doufat v jedno?“ ještě poslední Gaarova otázka.
„V copak?“
„Neudělal si to schválně, aby se ti dva potkali, nemám pravdu?“
„Kdo ví, kdo ví,“ s těmito tajemnými slovy Sanado odešel.

„… ještě než ukončím tuto první část. mám pro vás váš první úkol. Je mi v podstatě jedno, jak ho vyřešíte. Najděte mi a následně sepište substance, které jsou zapotřebí, abyste vytvořili účinný lék proti epidemiím, je jedno, kterou si zvolíte. Jen pro ty opravdu chtivé, vy můžete hledat o moru.“ Vyslovením toho posledního slova se stále třásla. Itachimu ani Soijirovi to neuniklo.
Havran věděl svoje.
„Tímto končím,“ propustila je Sakura.

„Neměla by vědět, že žijete?“ Soijiro byl neodbytný.
„Nemusím se ptát, kdo ti to řekl.“
„Gomen nasai, ale Naruto-san…“ Itachi si ke rtům přiložil prst, aby byl potichu.
„Někdo nás sleduje.“
„Soudím, že nebudeš ANBU jen tak pro nic za nic,“ řekla osoba, co právě vycházela z rohu ulice.
„Ááááá, Haruno-dono, rád vás poznávám. Chtěl jsem se vám omluvit, za ten výstup. Jenže vy už jste na půdě Akademické nebyla,“ Havran se snažil, aby to vyzněla jako omluva.
Sakuře se na první pohled ten ANBU nelíbil. Cítila z něho ovšem i něco hodně známého, až ji to děsilo. „V pořádku, byla jsem pryč, protože moje známá mi hlídá syna.“
„Opravdu? Vy už máte dítě?“ málem se zajíkl Soijiro. Vybavil si scénu mezi Narutem a jeho paní.
„Ano, sice jsem mladá, ovšem jsem ráda za mého syna Shisuie. Bez něho bych žila prázdný život. Takhle mám pocit, že i Sasuke je se mnou.“ Neměla ve zvyku tohle někomu vyprávět. A už vůbec ne, cizím lidem.
„Chápu, také jsem kdysi míval mladšího bratra.“ Itachimu se podivně stáhlo hrdlo, když vyslovila jména těch, na kterých mu opravdu záleželo.
„Pokud mě omluvíte půjdu za svým synem. Nezapomeňte ten úkol.“ Ještě jim v rychlosti připomněla Sakura.
„Kdy ji to povíte?“
„Až nastane vhodný okamžik.“

Na druhý den seminář nebyl. Tak si účastníci pilně sháněli knihy, kde by potřebné informace mohli být. Záhy zjistili, že to tak lehké nebude.
Jediní dva, kteří měli splněno za pět minut, byli Černý Havran a Student. Malinko podváděli. Neberte knihu se správnými odpověďmi, co má váš kamarád na stole přímo vám pod nosem.

„Dobrý den, opět se tu potkáváme. Až skončíme. Všichni mi potom doneste váš úkol. Příště si rozebereme jak správně namíchat substance, abychom z toho vytvořili lék. Dnes se ovšem budeme věnovat inkubační době různých epidemií. Chtěl by někdo začít?“
Nikdo se neopovažoval.
„No ták, já také byla takhle nesmělá, nic vám neudělám, pokud něco budete mít špatně,“ povzbuzovala Sakura.
Nakonec se přihlásil Soijiro. Sakura se musela zamyslet nad tím, co se tomu mladíkovi stalo, že má protézu. „Ano, pojď prosím sem.“ Student jen otočil hlavou na Itachiho, lehké kývnutí.

„Sedni!“ zkoušel už po několikáté Sasori. Loutko-rapa si poslušně sedla.
„Zabralo to! Poslouchá tě,“ Kabuto náhle hýřil sebevědomím.
„Ne, díky někomu!“ obořil se Sasori.
„Nečerti se tolik! A to jsme neměli Hashiramou DNA. Jak’s to dokázal?“
„Nevím, možná je to tím, že v ní proudí moje chakra,“ zauvažoval Loutkář.
„Jsem tady, co pro nás máte?“ vřítil se Naruto, to loutko-rapa brala jako pokyn pro útok.
„Řekl jsem, sedni!“ loutko-rapa opět byla poslušná.
„Co jste to tady vyváděli?“
„Ále jen jsme si hráli,“ vysvětlil Kabuto.
„Hráli? Proboha, děcka mají hračky.“
„To pozor, poslouchá mě na slovo, i když ne na každé. Chce to jen čas,“ dodal Sasori.
„Jen, ať ti to nezabere moc dlouho. Mám novou misi. Půjdu sám. Nebojte, není to nic nebezpečného. Jde jen o průzkum nového terénu.“ Víc vědět nemuseli.
„Tak fajn. Užij si to,“ sdělil Kabuto.
„Neboj!“ už byl z laboratoře venku. Zašel do svého přechodného pokoje. Zkontroloval svůj batoh. Měl všechno. Nad knihou skrývající svitek, se prostě musel usmát. Nechal ji pro jistotu tady.

„Co sis jako myslela?“ zařval Neji.
„Ani sama nevím. Jen jsem chtěla pomoct…“ bránila se Hanabi.
„Nemohla jste se více držet svých poznámek? Naruto mi jen naznačil, co jste prováděla,“ to už byl Neji klidnější.
„Já opravdu chtěla pomoct, když už ví o mém citu…“
„Nemusí nutně znamenat jisté opětování,“ doplnil Neji.
To už Hanabi plakala nanovo.

Přízrak věděl o možné pasti. Přece jenom odtud zachránil Hanabi, kterou sledoval jeden jeho klon. Později něco málo prozradil Nejimu.
Muselo to přijít zrovna teď? Láteřil v duchu Naruto.
Nyní stál ještě před dalším problémem. Tou byla Shiova další základna.

Naruto nemohl tušit, že je sledován.
„Konečně bratře se opět střetneme!“ zasmál se Shi.